Přiznám se, že s Pacnerem mám spojeno své dětství, let Apolla 11 a to, jak ho komentoval pro Čechy jako redaktor deníku Mladá fronta. S Pacnerem mám spojeno i dospívání, strávené v sídlištní knihovně. On, Erich von Däniken, Michal Grzimek a Ludvík Souček mne uváděli do světa racionality, úcty k přírodě i technologického optimismu s notnou dávkou imaginace. Včetně přesvědčení, že ne vše jsme už poznali a toho, co je třeba objevit, zbývá dost a dost. Včetně jemné hranice mezi fantazií a realitou. Učili mne se ptát. Kniha Hledáme kosmické civilizace (Práce, 1976) byla plná nefalšovaného obdivu ke Kolumbům vesmíru (Mladá fronta, 1976), stejně jako k tomu, že spolupráce protivníků uprostřed nevraživosti studené války je možná (Sojuz volá Apollo. Albatros, 1976). Že jiný svět , než ten ve kterém jsme vyrůstali, je možný a může být i spravedlivý.

Technologická scifi autora o cestě na Mars v roce 1999 (Cesta na Mars 1998-99 Albatros, 1979) se sice nesplnila, ale mnoho z toho, co Pacner předvídal, se stalo. Před autorem se i za socialismu otevíraly exkluzivně archivy, nikdo ho nepeskoval za jeho knihy a nikdo mu nezabraňoval se zajímat o strategické technologie. To nebylo náhodou a Pacner si na tehdejší režim nemohl stěžovat, neboť patřil k jeho prominentům. Pacnerův pohled na svět i vesmír zlomila ža jeho desetiletá spolupráce s porevolučními rozvědkami na knize Atomoví špióni (1994) a čtveřici knih a 19 hodinových televizních dokumentech Československo ve zvláštních službách (2001-2002). Tehdy se prolnul svět svobodného člověka, doposud milujícího exaktní fakta se světem nesvobodných - otroků pseudofakt, padělků, podvrhů, cílených dezinformací, se světem stínů a úskoků. Fascinaci zaprášenými regály s utajenou historií špionáže chápu. To, co nechápu, je nekritičnost autora tak zkušeného, Stockholmský syndrom spisovatele literatury faktu, kterému odkrytá vrátka k poznání špíny a prachu politického zákulisí zakryly zdravý úsudek. Odkryly ale charakter. Karel Pacner se stal loutkou svých informátorů, prověřeným tlampačem úskočných her a nenávistným a paranoidním starcem, špinícím svůj obraz, který zanechal v paměti mladších svým předchozím životem a publicistickým dílem.

Bývalý redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MFD Pacner se už nejspíše nechce dívat do zrcadla. Protože to, jakým lživým a paranoidním způsobem bez jakýchkoliv důkazů zaútočil na iniciativu Ne základnám i to, jak neobjektivně informuje o íránském raketovém programu (Šaháb 4 i Šaháb 6 existují jen v představách stejně starého bývalého amerického kremlinologa a "znalce" sovětského kosmického výzkumu Charlese Vicka, pracujícího stále ještě pro Pentagon), ho z jakýchkoliv diskuzí o faktech a objektivní realitě diskvalifikuje. Jednou provždy.

Karel Pacner, Neviditelný pes 10. 1. 2008: RADAR: Platí Rusové akci Ne základnám? To těžko zjistíme ZDE

BL, 11. 7. 2007 Štěpán Kotrba: Fanatik Pacner trvá na mediálních mýtech ZDE