Situace po bitvě však nebyla vojensky ani politicky tak jednoznačná, jak se oficiální sovětská historiografie snažila zobrazovat, a teprve po rozpadu Sovětského svazu byly zveřejněny informace, jak se Stalin snažil podle vývoje situace najít řešení jak válku ukončit. Když začátkem října 1941 stál Wehrmacht před Moskvou, Stalin hodnotil situaci velmi pesimisticky a prohlásil, že Rudá armáda nemá potřebnou sílu zachránit Moskvu. Začal situaci srovnávat s rokem 1918, kdy byl Lenin nucen uzavřít s Německem tzv. brestský mír. Přitom se obrátil na Beriju, aby zjistil možnosti uzavření míru s Hitlerem. Cenou za tento mír mělo být obětování Pobaltí, Běloruska, Moldávie a části Ukrajiny. Berija se skutečně obrátil s tímto návrhem na bulharského diplomata Stotenova, který se měl stát prostředníkem jednání. Hitler však tyto návrhy odmítl, protože byl přesvědčen, že brzy vstoupí do Moskvy jako vítěz a Sovětský svaz se poté zhroutí.

Po Stalingradu se však situace natolik změnila, že polní maršál Erich von Manstein Hitlerovi otevřeně vysvětlil, že již není naděje zadržet ruské útoky. Naskýtalo se tak řešení "vyřešit německo-sovětský spor diplomatickými prostředky a dosáhnout jednáním separátní mír na Východě". Pro toto řešení bylo právě v tomto válečném období příznivé klima. Obě strany byly značně vyčerpány, takže z vojenského hlediska dalo se ještě hovořit o jakési "plichtě". Rozhodující přitom byla sovětská diplomatická aktivita. Již v prosinci 1942 dala sovětská velvyslankyně ve Stockholmu Alexandra Kolontajeva tamním německým diplomatům na vědomí, že by bylo možno jednat o separátním míru. Za sovětskou stranu byl předběžným jednáním pověřen ruský Němec Edgar Clauss, za německou pak člen osobního štábu říšského ministra zahraničních záležitostí Petr Kleist.

Jednání však postupovalo pomalu, což bylo zaviněno váhavostí obou stran. Teprve v době intenzivních příprav nové německé ofenzívy u Kurska v létě 1943 přišla pro Berlín z Moskvy informace, že v červnu vedoucí evropského odboru lidového komisariátu zahraničních věcí SSSR Alexandrov je připraven ve Stockholmu k jednání. Jak oznámila sovětská strana, předmětem měly být především poměry ve východní Evropě od Finska po Dardanely, které, jak výslovně bylo uvedeno, lze natrvalo řešit pouze s Německem a nikoli se západními mocnostmi. "Německo může být bezpochyby poraženo" " psalo se v sovětském vzkazu, "avšak nad mrtvolou zničeného Německa bude z mnoha ran krvácející Sovětský svaz vydán napospas nepoužitým zbraním západních velmocí."

Tento postoj Moskvy je nutno vidět především ve světle tehdejších vztahů mezi SSSR a západními velmocemi, které dosáhly bodu mrazu. Jejich váhání uzavřít se SSSR dohody o poválečném územním uspořádání, odsunutí druhé fronty až na rok 1944, to vše vyvolalo u Stalina podezření, že západním mocnostem jde o promyšlený záměr směřující k vykrvácení Německa i Sovětského svazu. Proti tomu nabízelo se oslabenými Němci obsazené území SSSR jako dobrý objekt pro vyjednávání, a to již s ohledem na to, že mohlo být znovu dobyto jedině za těžkých ztrát pro Rudou armádu. Hitler, jenž silně váhal přistoupit na toto jednání se Stalinem, viděl naopak v třenicích mezi spojenci symptomy možného společného postupu v boji proti bolševismu. Stále věřil, že běh historie hovoří v jeho prospěch, a proto nakonec vsadil vše na vojenské rozhodnutí. Jeho počáteční váhavost proto poznamenala rýsující se možné německo-sovětské vyrovnání.

Kleistovi bylo zakázáno vstoupit do jednání s Alexandrovem a mohl jednat pouze s Claussem, a to ještě, jak bylo výslovně řečeno, pouze z "informačních důvodů". Sovětská strana přesto šla v září 1943 ještě o kus dále. Poté, co se zhroutila německá ofenzíva u Kurska, konkretizovala požadavky případného smíru s Německem. Dohoda měla být uzavřena za předpokladu, že budou obnoveny německo-ruské hranice z roku 1914, že SSSR bude mít volnou ruku v mořských otázkách a v Asii budou navázány odpovídající široké hospodářské vztahy mezi oběma zeměmi. Současně bylo oznámeno, že náměstek lidového komisaře zahraničních záležitostí a bývalý sovětský velvyslanec v Berlíně Děkanosov bude při "průjezdu" Stockholmem ve dnech 12. až 16. září připraven k jednání. Hitler však i tuto nabídku zamítl. Obával se, že jde o pouhý manévr Moskvy, která chce donutit touto hrozbou Západ k urychlenému vybudování druhé fronty. Faktem zůstává, že poté, co Kleist znovu oznámil neochotu k přímému jednání, sovětská vláda dala svým západním spojencům na vědomí, že tyto kontakty existují.

Čtrnáct let po bitvě zemřel po těžké nemoci ve věku 67 let v Drážďanech Friedrich Paulus, velitel 6. německé armády, která byla zničena u Stalingradu. Paulus, který těsně před kapitulací obdržel od Hitlera hodnost generála polního maršála, se stal jediným živým nositelem této hodnosti, který padl Rusům do zajetí. Zřejmě díky tomu, že na jeho osobě měl zájem samotný Stalin, nebyl nikdy označen za válečného zločince, ačkoliv patřil mezi nejvyšší velitelské kádry, které připravovaly strategické plány útočné války včetně přepadení SSSR. Před Norimberským soudem stál jako svědek sovětské obžaloby, který usvědčoval své bývalé kolegy, s kterými tyto plány připravoval. Ti pak skončili na šibenici, on na jedné ze Stalinových dač u Moskvy a po jeho smrti v přepychové drážďanské vile "Bílý jelen".

Němečtí historici se dodnes přou o jeho morálních, vojenských a velitelských kvalitách. Teprve nyní, kdy se postupně otevírají tajné archivy KGB i Stasi, osvětlují se pravé úmysly, které měl komunistický režim s jeho osobou. Není sporu o tom, že jen díky převzetí moci nacisty dosáhl Paulus tak závratné kariéry. Jeho rukama v Hitlerem ustaveném Wehrmachtu prošly všechny agresivní plány, obdržel hodnost generála a stal se prvním zástupcem náčelníka operačního oddělení generálního štábu. Po porážce německých armád pod Moskvou v roce 1941 se Hitler rozhodl provést radikální změny v jejich vedení, a tak se v lednu 1942 ujal Paulus vedení 6. armády, s kterou skončil v stalingradském obklíčení.

Ačkoliv se proti Hitlerovi otevřeně postavil až po atentátu v červenci 1944, sovětské úřady mu vytvořily mimořádné prostředí a vycházely všemožně vstříc. Z uveřejněných tajných dokumentů vyplývá, že se stal Stalinovým osobním vězněm a zřejmým úmyslem bylo mít k dispozici reprezentativní osobu v případě, že by byl svržen Hitler. Situace se však vyvíjela jinak a Paulus pak Stalinovi napsal několik dopisů s žádostí, aby se s ním mohl sejít a vrátit se zpět do vlasti. Nikdy však nebyl přijat a teprve po jeho smrti se mohl vrátit do východního Německa. V NDR byl uvítán s poctami, obdržel pobočníka, reprezentativní auto a luxusní vilu. Až do své smrti však již pro něho nebylo k dispozici žádné významné místo. Občas přednášel na vysoké vojenské škole v Drážďanech historii a snažil se bezvýsledně vytvořit jakési mírové hnutí německých důstojníků z obou částí Německa. Ve spisech Stasi však stálo, že je již neupotřebitelný a tak zemřel, aniž by chyběl politikům na Západě i na Východě.

Strůjce Paulusovy porážky Georgij Konstantinovič Žukov, který koordinoval sovětská vojska u Stalingradu, byl o šest let mladší a svou vojenskou dráhu zahájil též za I. světové války. Zatímco Paulus byl již v té době vojákem z povolání, Žukov, vyučený kožešník, dosáhl v carské armádě poddůstojnické hodnosti. Vyššího vojenského vzdělání se mu pak dostalo v Rudé armádě, kde se postupně vypracoval až na náčelníka generálního štábu, kterým se stal několik měsíců před vypuknutím války s Německem. Již v této době se dostával do střetů se Stalinem, kterého naléhavě upozorňoval na soustřeďování nacistické armády na hranicích a navrhoval preventivní protiúder.

Když pak došlo k osudnému 22. červnu 1941, byl to právě Žukov, který nepodlehl panice a rozhodným způsobem dělal vše, aby se nezhroutilo centrální vedení Rudé armády. Ukázal se jako dobrý stratég a tvrdý velitel a nechyběl u žádné rozhodné operace, ať už u Moskvy, Stalingradu, Leningradu, Kyjeva až po Berlín. Získal po zásluze maršálskou hodnost a nejvyšší sovětská i zahraniční vyznamenání. Nikoliv náhodou účastnil se v zastoupení vrchního velitele bezpodmínečné kapitulace Německa v Berlíně a vykonal moskevskou přehlídku vítězství v červnu 1945. Stalin jej sice ještě jmenoval hlavním velitelem sovětských vojsk v Německu a zástupcem SSSR v spojenecké Kontrolní radě, ale postupně přemýšlel, jak jej zatlačit do pozadí. Dobře si uvědomoval, že jeho reputace geniálního vojevůdce všech dob je zastiňována právě Žukovem, a proto jej brzo odvolal zpět do Moskvy , kde jej v roce 1946 jmenoval velitelem pozemních vojsk a náměstkem ministra obrany. Jen několik týdnů poté jej však poslal do vojenského vyhnanství jako velitele Oděského vojenského okruhu, aby ho pak přeložil až na Ural.

Teprve až po smrti Stalina v roce 1953 byl Žukov Chruščovovým vedením povolán zpět do Moskvy, kde se stal členem vrcholných sovětských státních i stranických orgánů. Nové vedení nutně potřebovalo v rozpoutaném mocenském boji mít armádu na své straně a jedině Žukov měl tuto potřebnou autoritu. Svou podporu pak vysvětloval tím, že chtěl zabránit Berijovi a jemu podobným v rozpoutání nového teroru. Současně však vystrašil ty, kteří byli spoluodpovědní za stalinské masové represálie včetně Chruščova samého, když je za to na červnovém zasedání pléna ÚV KSSS v roce 1957 veřejně kritizoval. Výsledkem bylo obvinění z "bonapartismu" a okamžité propuštění ze všech státních a stranických funkcí a penzionování. Až po dvanácti letech mu bylo umožněno vydat cenzurované vzpomínky, končící však již rokem 1945, dvacet devět let před jeho smrtí.

Rostoucí vlnou odhalování Stalinových zločinů bylo sovětské vedení postaveno před otázku, co z názvem Stalingradu, který nesl toto jméno od roku 1925, kdy tak byl přejmenován Carycin. Nové jméno Volgograd - "město na Volze", obdržel v roce 1961, kde na pahorku Mamajev Kurgan v centru města stojí největší socha světa, postava ženy s mečem, znázorňující vlast a v monumentální síni je gigantická mramorová ruka s věčným ohněm hrdinství. Je zde však i stalinský Volžsko-donský kanál, vybudovaný za nelidských podmínek v letech 1948-52 100 tisíci německých zajatců a politických vězńů, propojující dva veletoky a sloužící jako významná dopravní tepna.

Devadesátá léta minulého století přinesla do rusko-německých vztahů nový prvek, a tím je smíření mezi obětmi a agresory. Rusko otevřelo naplno své brány německému Lidovému svazu německých pečovatelů o válečné hroby , aby mohl začít budovat čestná pohřebiště pro příslušníky Wehrmachtu. V rámci 60. výročí bitvy o Stalingrad byli pozváni do Volgogradu bývalí němečtí zajatci, kteří se též účastnili budování volžsko-donského kanálu, přičemž jim poděkovala správa kanálu za jejich práci s tím, že bez jejich práce nemohl by být vůbec vybudován. Při společném pokládání věnců prohlásil jeden z ruských veteránů, že doba zahojila již mnohé rány a nelze proto stále žít bojem . Německý na to odpověděl, že je jejich povinností předat tuto štafetu mládeži a zavázat ji, aby chránila mír. Tato slova mohou pro nás znít frázovitě, ale jsou-li pronesena nad tak krvavým bojištěm jeho účastníky, pak lze plně souhlasit s jejich prohlášením "že na bitvu u Stalingradu nelze zapomenout, staří si ji musí připomínat a mladí z ní učit".