S ním to zároveň „schytali“ i jeho údajní „rádcové“. Připomínám článek europoslanců Roučka (ČSSD) „Jaké hrůzy našli Klausovi rádci“ v MFD z 22. 3. 2005.

Mne si vybral, neboť jsem se kdysi podivil nad pravidlem, že ten, jenž nic nevytvořil, je rovnocenný s tím, který něco vytvořil. A to v souvislosti s článkem II-100 návrhu dnes již neaktuální “euroústavy“, jenž obsahoval (u nás již platné) právo cizince volit a být volen v obecních volbách. Stačí, aby měl po relativně krátkou dobu v podstatě jen zdejší adresu.

Ano, plně se k této „hrůze“ doznávám. Považuji totiž praktické důsledky páně Roučkovy argumentace, že to samé si může našinec dovolit v cizině, za stejně kontraproduktivní. V daném případě pro zahraničí.

Zdůrazňuji ale, že se jedná o pravidlo, které samozřejmě potvrzuje výjimky. Například nebýt Jana Čulíka, nebylo by Britských listů. Takže i příspěvek tohoto vyznění, který se neobjevil na jedné straně v MFD, a na druhé straně ani v Haló novinách, by zůstal v „šuplíku“.

Ale jde o pravidlo, které může být účelově zneužito. K legální kolonizaci příhraničních oblastí. Či v individuálních případech dosazením exponenta cizích zájmů do klíčové, dokonce ústavní pozice. Etc...

Proto se z naznačených obav dnes pozastavuji nad právem faktického cizince být volen hlavou českého státu. Neboť toto právo není vázáno ústavní pojistkou – aby se takový subjekt alespoň před přijetím kandidatury vzdal cizího občanství a tím i závazků k cizí moci.

Je signifikantní, že uvedeného až fatálního rizika, si dosud nikdo v médiích nepovšiml.

Nanejvýše jsou bagatelizovány podružnější ústavněprávní komplikace důsledků stavu, kdy jeden člověk bude v jednom státě symbolem svrchovanosti. Zatímco ve druhém bude tuctovým občánkem, anonymním „záložákem“ v případě války, či řadovým voličem apod. Čili takové komplikace, k jejichž dalším komickým představám může inspirovat český film „Král Králů“. Zde hlavě státu - montérovi spěchajícímu na mopedu do fabriky – dělala čestný doprovod limuzína s nejvyšším úředníkem jeho exotické říše...

Je samo o sobě podezřelé, jak se média „zprava doleva“ náhle sjednotila na jednom terči. A to nejenom se svými „exkluzivními“ průzkumy veřejného mínění ve prospěch protikandidáta, doprovázenými každodenní jednosměrnou kritikou a narážkami. Či naopak šoty s usměvavým panem protikandidátem, kterého doprovází člen europarlamentu českého jména a původu. Exponent krajanského sdružení a persona, jenž se podílí na ostrakizaci ČR, v jejíchž důsledcích by se snad měli zdejší Romové opět rozeštvat proti Čechům. Mezi jejichž předky a nacisty prý ještě podle dalších nebylo velkého rozdílu, neboť obojí stavěli koncentráky (mj. – od koho bude mít pan protikandidát, od mládí žijící v zahraničí, informaci o této historii?).

Lze si také položit otázku. Jde o mediální tlak, který má vyústit v to, aby si i „občan – volitel“ nakonec řekl, že si vlastně nevzpomene, za co kdysi Klause favorizoval. Anebo je tak zároveň již nyní občan připravován na důsledky stejné situace jako před pěti lety, když favorizovaného Miloše Zemana zradili poslanci z jeho vlastní strany? Neboť zásada, že peníze jsou až na prvním místě, platí padni, komu padni...

Proto si uprostřed této kampaně dovolím popsat činnost prezidenta, jak jsem měl možnost ji poznat z několika setkání. A to s jeho „konzultativním orgánem právnickým“, jehož účastníkům ve svém zmíněném článku z roku 2005 Rouček bohorovně přezdívá „rádcové“.

Opakuji, rozhodně nepatřím do nějakého „fanklubu VK“. Ale dovoluji si na základě vlastní zkušenosti konkretizovat jeden klíčový postoj Václava Klause, který podle mého názoru jistě ovlivnil výběr jeho protikandidáta, i chování mediální scény v prezidentské kampani.

Prezident si zmíněný sbor vytvořil ze „vzorků“ právnických profesí. Z vysokoškolských učitelů, soudců, legislativců, advokátů, etc. A kteří se v různých formách veřejně angažují. Zdůrazňuji, že někteří mají k němu názorově blízko, jiní nikoliv.

Každé setkání trvalo několik hodin. Klaus prezentoval téma na pozvánce, a úvodem setkání představil svůj názor. Po té každý dostal příležitost s ním polemizovat a samozřejmě i prezentovat obecně uznávaný odborný výklad.

Zdůrazňuji, že Klausem nastolená téma se týkala problematiky, která je doménou hlavy českého státu. To jest zejména péče o státní suverenitu.

Konkrétně tomu tak bylo např. v kontextu rizik pro ČR, přinášených textem „Smlouvy o ústavě pro Evropu“.

O oprávněnosti jednání reprezentace exekutivy se zahraničními krajanskými spolky. O útocích na prezidentské dekrety, o restitucích národních památek, ale i o vztazích k moci soudní. Či o nadužívání institutu amnestie. Otázek bylo samozřejmě více.

Během těchto setkání jsem měl možnost pozorovat člověka, který s velkým zaujetím hledá podporu k tomu, co má v ústavním popisu práce. Což dnes znamená alespoň udržení formálních atributů suverénní české státnosti..

Nicméně rozuzlení prezidentské volby je nadosah. Dovolím si tak využít nadhozeného tématu k obecnějšímu vyústění. Jestliže mediální páni Broučkové 21. století každodenně Čechům opakují, že státní a národní suverenita jsou již zatuchlým přežitkem, a Klaus je v tomto směru naší poslední „vadou na kráse“, doporučuji jedno.

Aby se milí Čechové zeptali příslušníků sousedních národů, až k nim pojednou za nějakými nákupy či rekreací, zda považují obranu svých státních a národních zájmů za věc, které by se lehkomyslně vzdali, nota bene svým sousedům...

Autor. vyučuje předmětům Stavební a bytové právo, Ústavní právo a státověda na Katedře veřejné správy Právnické fakulty v Plzni