Dovolil jsem si níže v textu připomenout, že na nějaký vážený "průměr" preferenční hodnoty obou kandidátů na prezidenta na základě jednotlivých otázek je již pozdě. V konečné fázi za 10 dní (8. 2.) půjde především o kvalifikovanou nadpoloviční většinu 101 hlasů v Poslanecké sněmovně (ne o Senát, kde se 5. února "utkají" oba kandidáti). Takže nezbývá než spíše počítat s tím, že by mělo těch 281 volitelů vybrat -- možná že ne hned v prvním kole, aby zakalkulovali také prezentaci obou kandidátů před vlastní volbou a vnímavě i celou diskusi -- vskutku toho v danou chvíli pro příštích pět let toho, kdo se bude jevit "charismatičtějším", morálně opravdovějším a věcně důvěryhodnějším. Neměl by to být jen početní úkol pro zákulisí politických stran.

V USA už celý rok se uvažovalo a uvažuje o tom, zda se demokratům podaří "dobýt" Bílý dům, v němž už tak dlouho jsou usazeni republikáni. V Rusku jsou poměry takové, že by se tam ani prezidentská volba nemusela ani konat; předem je až příliš jasné, kdo je s převahou nepochybně vyhraje. (Jmenovat "schválené protikandidáty" s procentuálně minimálními možnými zisky mezi voliči je ztrátou času. Kasjonov údajně nesplnil podmínky registrace a Kasparov byl také drsně varován před pokusy na sebe veřejně víc upozornit.) Někde mají také již nachystaného syna stávajícího "prezidenta", aby s tím nebyly později "zbytečné starosti" (třeba v Egyptě). V ČR nejdřív bylo otázkou jen to, zda se vůbec najde nějaký "Anti-Klaus". Málem s tím pověstným "křížkem po funusu" byl prezentován jako druhý možný kandidát na prezidentský úřad Jan Švejnar.

Již z prezidentské volby v ČR z roku 2003 bychom měli mít zkušenost, že "ad hoc" dosazovaní kandidáti do tohoto "klání" mohou jít do předem ztraceného boje. (A čím později, tím hůř.) Před dvěma měsíci se teprve pomalu rozjížděla opatrná rekognoskace politického terénu, pokud jde o šance "jakoby zleva" nominovaného kandidáta. Není možno od teprve nedávno nominovaného kandidáta chtít zásadní prohlášení v citlivých otázkách, v nichž nejednou ani nebude rozhodovat. (Např. pokud se týká celoevropsky choulostivé otázky Kosova, které je zatím stále součástí Srbska a jehož albánská většina obyvatelstva usiluje o odtržení. Verbální srovnávání této situace s předmnichovskou atmosférou v ČSR nikam konstruktivně nevede.)

Samozřejmě že se může opticky zdát, že V. Klaus jako zakladatel ODS je automaticky "pravicový" prezident a J. Švejnar -- navrhovaný většinově ze strany ČSSD -- by měl být vnímán jako "levicový" kandidát (bez ohledu na to, že se takto zatím projevovat vůbec nemusel a přesvědčivé doklady jeho "levicovosti" tu k dispozici nejsou); své k tomu jistě ještě řeknou komunisté. Přitom má jít zároveň o "nadstranickou" funkci, viďte? Přitom také prezident v ČR jen výjimečně hraje klíčovou politickou roli (především mají-li být jmenováni někteří klíčoví funkcionáři státu, zvláště je-li vláda v krizi).

Stěží lze přehlédnout, že se stávající diskuse nejednou pohybují spíše monotématicky v nějakém izolovaném -- a jakoby nejzávažnějším -- proudu. Jako kdyby (pro obsazení funkce prezidenta v našem ústavním systému) bylo prioritně nutné vědět, jaký má kandidát na prezidenta názor ať už na globální oteplování nebo na čističku odpadních vod "v Hornom Dolnom" (jak se říkalo již za éry ČSSR). Prezident má být především důstojnou a reprezentativní osobností, požívající "všeobecné vážnosti". (Na jeho celkovou minulost se přitom nemusí moc hledět? Jakou roli kandidát sehrál v klíčových chvílích státu? Dá se to nějak "zprůměrovat"?) Problémy příkladně kolem případného umístění radaru v ČR spadají v různých polohách především do pravomoci moci výkonné (vláda) a zákonodárné (Parlament ČR); jen sekundárně je v tom angažován prezident republiky. A jak může běžně náš volič "dosáhnout" na své ministry, poslance a senátory, v jejichž "popisu práce" tohle je prioritně?!

Jen letmo tu znovu připomenu USA. Vzhledem ke struktuře ústavního systému Spojených států a tradici, která se během dvou uplynulých století stabilizovala, do prezidentských voleb pravidelně jdou dva uchazeči, ze dvou konkurujících si velkých politických stran "amerického národa". Zatím nikdy neměl kandidát "třetí strany" dostatečnou naději, aby konkuroval těm, kteří se etablovali v sérii "primárek" v rámci "tradičních" stran. "Primárky", na nichž se většinou "svým" voličům představují prezidentští kandidáti, od samého počátku tohoto testování celých pět měsíců ve všech státech Unie ověřují voličské preference. Teď stále je více pozornosti zatím upřeno na demokraty. Zdá se, že zřejmě "velké úterý" (5. 2.) hodně naznačí, do jaké míry se v "demokratickém" táboře rozhodne mezi Clintonovou a Obamou, a zda vypadne "třetí vzadu" (Edwards). Pak jako kdyby byly zatím "karty" rozehrány tak, že Clintonová může vsadit především na ženy, zatímco Obama by se měl zřejmě nadále orientovat na mladé voliče (a možná stále by měl zdůrazňovat "změnu" politiky proti "rodinným dynastiím" v Bílém domě; jeho pleť nemůže být "esovým trumfem"). Pokud jde o republikány, pak ti mají ztíženou roli už tím, že tradičně po druhém funkčním období úřadujícího prezidenta nekandiduje jeho viceprezident (Cheney dávno radikálně svou kandidaturu odmítl). Jako kdyby se teprve nějaká vnitrostranická "dvojice" teprve měla vytvořit. Zatím se objevili z primárek jako vítězové jak Huckabee, tak Romney, ale i McCain (a čeká se na skóre Giulianiho, který se zatím o své "body" nepokoušel).

Čili: existují systémy, ve kterých se postupně mohou vyprofilovat možní kandidáti, o nichž pak veřejnost více ví a může se líp rozhodnout. I když nejdřív se hraje jen o nosnost zvučných a sugestivních hesel; a nakonec samozřejmě zase. V mezičase občas vypluje něco, co zvýší (nebo naopak sníží) šance kandidáta. V USA to např. byly "slzy" Hillary Clintonové, když zůstala v jedněch primárkách druhá. Hned někteří říkali, že to byl symptom slabosti; jiní namítali, že naopak takto se ukázalo, že kandidátka není "ledová", ale "žensky citlivá". (Jakou roli v celém tom předvolebním klání hraje finanční zajištění -- aby bylo možné účinně realizovat vlastní prezentaci především v televizi --, zde teď rozvádět nebudeme.)

V USA zcela odlišným způsobem vyhodnocují voliči obou velkých stran některé položky svých preferencí. Takže má vážit víc rozhodnost "lídra státu", jeho "charakter", "dobrý úsudek", "zkušenost" (opět v celé šíři možných aplikací: zahraniční, domácí, v sociální sféře, ve finančních otázkách apod.), viditelná starost o sociálně slabší vrstvy obyvatelstva?! A jaké stanovisko zaujímá kandidát(ka) k daňovým sazbám, ke drogám, k ilegální migraci, k homosexualitě? Není důležité, jakou má kandidát(ka) orientaci v náboženské sféře? (Už třeba kvůli výzkumu kmenových buněk?) --- Zatím jsme se zde nezmínili o Iráku a obecně o problematice "národní bezpečnosti". (Jaké prostředky mají být rezervovány "na obranu"?) Nepadla tu zmínka o potratech; do jaké míry má (ne)mít žena právo "nad svým tělem", dostane-li se do jiného stavu? Do jaké míry může prezident zajistit pracovní místa, když roste v některých oblastech nezaměstnanost? (Copak tu není "volná ruka trhu", a "svobodné podnikání"?)

To bylo jen pár otázek ke komplexnějšímu "oťukávání" kandidátů na zodpovědné výkonné funkce v globálně zatím nejdůležitějším státě světa. Pro ČR to zdaleka není tolik důležité. Nakonec máme zkušenost z roku 2003. Když je nouze nejvyšší, někdo se vždycky najde, kdo za nějaký slib (třeba že bude pozván do Lán) pomůže k "důstojnému završení volby"...

Bohužel v tom "našem" 21. století stále větší roli hraje mediální prezentace. Žádný slib automaticky nemusí být dokládán možnostmi jeho realizace. Je vždy dost času odvolat se na to, že jiní neměli dost "politické vůle", aby byl slib splněn. Já nic, já muzikant. To "oni" mi znemožnili, abych hezky zahrál...

Takže ani v ČR moc nechtějme vědět, co si kdo zrovna myslí o tom či onom. Mělo by nám možná stačit, bude-li mezi našimi 281 zástupci upřednostňován ten z prezidentských kandidátů, pro něhož převáží přesvědčení, že bude snad "poctivěji" a "svědomitěji" jednat v zájmu obyvatel tohoto státu (se současným respektem k ústavním právům a zárukám). A budou-li takto soudit kandidáty naši poslanci a senátoři, místo nějakého stranického šilhání po tom, zda a jak by ta volba mohla ovlivnit situaci pro příští parlamentní volby, musí nám to stačit. Parlamentní volby sice vždycky znovu otevírají dveře k výkonné moci nejsilnější strany z voleb vzešlé, ale u toho by měl být každý zodpovědný volič, aby to svým představitelům "spočítal"...

Komu před prezidentskou volbou přihořívá? ZDE