Alespoň podle berlínského Institutu pro populaci a rozvoj. Podle jeho sociologů zde vzniká jednolitá, převážně mužská vrstva, která je špatně vzdělaná, dlouhodobě nezaměstnaná a nedostatečně začleněná do společnosti. Ústav Infratest už pro ni vymyslel jméno: spodina, čili prekariát.

„Zvykají si na život s minimálními potřebami a téměř vůbec se nepodílejí na životě společnosti,“  popisuje úděl dotčených mužů berlínská studie. K neutěšené situaci navíc přihazuje další závaží. Z východních spolkových zemí se vytrácejí ženy, které hledají práci na západě, a mužům tak vedle práce scházejí i partnerky. Novou spodinu proto nelze srovnávat s proletariátem, tvrdí sociologové. Zatímco ten měl alespoň děti, prekariát už naději na výchovu vlastních potomků pozbyl.

Nic nebylo snazší, než překročit hranici a na vlastní oči se podívat, jak se žije v království bezprizorních mužů.

„Pak přijely bagry...“

„Kde je tady centrum?“ snažím se vyptat náhodné kolemjdoucí. Jedné z mála, protože v devítitisícovém Ebersbachu potkáte chodce jen náhodou. Většinou jen zahlédnete někoho v dáli, ale než k němu doběhnete, zmizí za rohem. „Moc tady toho není,“ odpovídá žena téměř omluvně. Na městském plánu mi ukazuje jednu ulici a náměstí. Tedy, náměstí...spíš rozlehlý trávník, který supluje městské jádro.

Ebersbach se historicky rozvíjel kolem textilky Lautex. Ta tvořila jeho přirozené centrum, ale po převratu a opětovném spojení Německa byl s továrnou se dvěma tisíci zaměstnanců ámen. „Fungovala do roku 1990. Pak přijely bagry,“ vzpomíná 75letý Odo Kühnel, jeden z důchodců, kteří dnes tvoří víc než třetinu místní populace. Po továrně  zbyl jen pěstěný park, do kterého ale nikdo nechodí. Spíš než odpočinkovou zónu tak připomíná jen zahlazený kráter po granátu, který kdosi hodil mezi domy rozeseté po stráních. Od dob, kdy textilka zavřela, v Ebersbachu ubyly tři tisíce obyvatel a jejich počet dále klesá. Před dvěma lety se zde sice narodilo padesát dětí, ale víc než dvakrát tolik lidí zemřelo.

Sousední Oberland, který s Ebersbachem spojuje silnice lemovaná domky, vyvolává ještě tísnivější pocity. Panelové sídliště vystavěli architekti NDR pro zaměstnance továrny. Svého času představovalo moderní bydlení. Po krachu textilky ale ztratilo svůj účel a v kopcovité krajině působí jako pěst na oko. Většina movitějších lidí si našla bydlení jinde, nízké nájmy si udržely především sociálně slabé. Část bytů zůstala prázdná a část obsadili přistěhovalci ze zemí bývalého Sovětského svazu. V Oberlandu jsou sice dva supermarkety, ale restaurace žádná. Nízká stavba, kde snad kdysi restaurace bývala, je opuštěná a v dezolátním stavu.  Naopak nechybí poradna pro zadlužené. „Oberland je skutečné ohnisko sociálních problémů,“ tvrdí sociologové.

Útěk za prací

Senior Odo Kühnel potvrzuje, že ospravedlňovat se nemusí ten, kdo z Ebersbachu odejde, ale spíš ten, kdo v něm zůstává. „Když chce člověk uživit rodinu, musí se stěhovat za prací,“ říká. Peněz podle něj v kraji moc nezbylo a Němci raději jezdí za nákupy do českého Jiříkova nebo do Rumburku, než aby nakupovali v místním Aldi. Levnými cigaretami a alkoholem je zase zásobuje vietnamské tržiště, které leží hned za závorou na české straně. „Nakupují u nás výhradně Němci,“ potvrzuje jeden z trhovců. Pro Čechy je podle něj ke stánkům moc daleko.

Stále obtížnější je peníze vydělat. „Práce a peníze, to je náš problém,“ mluví vlastně za všechny mladý pankáč. Popíjí lahváče na vykládací rampě u oberlandského supermarketu. Po uzavření textilky sice ve městě zbylo několik dalších podniků, ale moc míst nenabízejí. Nezaměstnanost je téměř dvacetiprocentní, a tak se zejména mladí poohlížejí jinde. „Mně už tady nikdo z blízkých nezůstal. Všechny děti odešly, syn pracuje v Drážďanech,“ říká Kühnel. A lidí, kteří dali Ebersbachu sbohem, dokáže s přehledem vyjmenovat ještě několik. Žádný problém. Doslova každý z místních buďto někde jinde pracoval, anebo má příbuzné či známé, kteří se za prací odstěhovali.

Stephanie, které je kolem pětadvaceti, si práci našla, ale je jedna z mála. „Dělám jako servírka tady v Ebersbachu. Práci je sice těžké najít, ale dá se,“ říká. Na stěhování nemá pomyšlení. Našla si přítele, chyběli by jí kamarádi a celkově je spokojená. Dvacetiletý Oli, který svačí kebab v tureckém bistru, naopak už rodiště opustil. Pracuje poblíž Drážďan jako pekař a jeho spolustolovník, o rok mladší Tom, ho chce brzy následovat. „Jen co dokončím školu, chystám se taky odejít,“ říká.

Berlínská studie ale ukazuje, že mladí muži jsou jako dobří holubi. Za prací sice odejdou, ale často se vrací, obvykle kvůli přátelům a neschopnosti vytvořit v cizím městě nové sociální vazby. Raději budou doma na dávkách, než v neznámém prostředí bez kamarádů. Naopak dívkám jde nový život od ruky výrazně lépe. Snadněji nacházejí práci, zakládají rodiny a zpátky domů je nic netáhne. Výsledek je pak ovšem takový, že na východě je mužů přebytek. Konkrétně v Ebersbachu jich je o čtvrtinu více, než žen.

Podle oslovených obyvatel je úbytek žen patrný a nejvýrazněji se projevuje tam, kde se mladí lidé scházejí. „Když někam jdeme s kámoši, vychází tam třeba jedna dívka na pět kluků,“ říká 22letý nezaměstnaný  Andreas. Oli z bistra tvrdí to samé. „Nejvíc se pozná, že holky chybí, na diskotékách,“ říká. Je podle něj těžší se seznámit, a to i proto, že jsou dívky, které se staly „nedostatkovým zbožím“, více vybíravé. „Očekávají, že jim budeš platit pití, a dobrý předpoklad je mít auto,“ dodává. Vlastní auto je obecně vůbec první věc, na kterou kluci šetří. Nejčastěji umožní právě cestu na diskotéku, na kterou je z Ebersbachu potřeba vyrazit do blízkého Löbau nebo do Zittau.

Devatenáctiletý pankáč od supermarketu má jiný názor. Žádného úbytku žen si nevšiml. „Když jdeme večer ven, vždycky se najde dost holek, které se s námi začnou bavit...anebo se my začneme bavit s nimi,“ směje se. Nejlepší místo na seznamování je podle něj jedna ze zrušených továren přímo v Ebersbachu, ve které se jednou do měsíce pořádá party. „Tam chodí pěkný holky,“ říká. Popírá také, že by byly extra vybíravé. „Když má člověk auto, tak může zaujmout, ale je i dost takových, pro které to není rozhodující a prostě se spokojí s tím, co člověk má. Domů můžeme jet klidně autobusem.“ Takže jako všude jinde.

Dospívání u altánu

Zjistit, kam v Ebersbachu a Oberlandu mladí lidé chodí a kde se baví a scházejí, není vůbec jednoduché. Důchodce Kühnela napadá jen fotbalové družstvo a Humboldtův spolek, který ovšem pečuje o městskou zeleň a ptactvo, nikoli o mládež.

Pankáč od supermarketu má lepší informace a rád vysvětlí, jak se dostat na místo, kolem kterého se mládež točí. Najít ho je ovšem i s podrobným popisem umění. Dojdeme až na okraj obce, pak se vydáme kolem nízkých garáží a vstoupíme do lesíka. V tom se před námi otevře vydupaná mýtina pokrytá odpadky, které dominuje oprýskaný kovový altán. Postává kolem něj asi patnáct mladých lidí, početní převahu mají samozřejmě kluci. Popíjejí pivo. V první chvíli dávají jasně najevo, že jsme cizí. Mýtina v lesíku je jejich „klub“, kterému dali i jméno: S-Born.

„Tady venku jsme každý den,“ dává se do řeči Andreas, když opadne prvotní napětí. Za sedm let, co S-Born funguje, jím prý prošlo kolem čtyř stovek mladých. Zlaté časy, kdy na mýtině postávalo až šedesát lidí, jsou ale pryč. „Z těch čtyř set zůstala v Oberlandu tak třicítka,“ rekapituluje Andreas. Zbytek se odstěhoval za prací.

S-Born má „otevřeno“ za každého počasí a v každém ročním období. „Jsme tady, ať sněží nebo prší. Občas se zde potkáváme i v zimě, ale to jsme spíš u někoho doma,“ říká Andreas. U altánu hraje hudba z kazeťáku a drancuje se zmíněná basa piva. Andreas ale upozorňuje, že alkohol není pravidlem. Přes týden, kdy chodí část mladých do školy a někteří i do práce, se prý abstinuje. Láhve ze supermarketu se dotáhnou až s příchodem víkendu.

Vyučený lahůdkář hledá pozitivní stránky života v Oberlandu jen těžko. „Dobré je, že tady je kde nakoupit. Blízko je Plus i Netto,“ váhá chvíli. Stejně jako ostatní si pak začne stěžovat na nedostatek práce. „Práci tady z nás mají dva, zbytek je na dávkách,“ ukazuje na skupinku sedmi kamarádů. Většinu času prý tráví tím, že se vzájemně navštěvují a hrají karty. Sám Andreas o práci nezavadil už dva roky. Tak zvažuje, že se odstěhuje. „Rád bych tady zůstal, hlavně kvůli přátelům. Pokud to ale vyjde, dohodí mi jeden známý práci ve Švýcarsku, a půjdu pryč,“ plánuje.

V S-Bornu se schází široké spektrum mladých. Třicetiletí se tu setkávají a baví s patnáctiletými, podle všeho to není žádný problém. „My vezmeme každého rádi. Každý zapadne,“ tvrdí devatenáctiletý Sven. Rozdíly ale nejsou jen věkové – mladí u altánu se odlišují v jinak těžko slučitelných životních stylech a názorech. „Máme tady lidi, kteří poslouchají hip hop, i ty, kteří poslouchají techno, punk nebo ultrapravicovou hudbu. Punk a ultrapravicová hudba se sice nesnesou, ale my jsme tu všichni pohromadě,“ tvrdí Andreas. Další dělící linka vede mezi národy. Ale Sven, který se jinak hlásí ke krajní pravici, přiznává, že cizinci a přistěhovalci mají do S-Bornu dveře otevřené. „Proti cizincům jsem už dlouho, to je názor, který mám pořád, ale taky jsem viděl, že jsou to lidé jako já. Když s námi přijdou popít, tak je to v pořádku. Byl tady kluk z Kazachstánu, který chodil každý den. S lidmi, kteří se chovají slušně, nemáme žádný problém,“ říká.

Tomu, co smazává rozdíly ve stylech a názorech, se v S-Bornu říká „velká rodina“. „Navzájem za sebou stojíme. Když mám peníze, dám je ostatním, když nemám, dá mi zase někdo jiný. Když se objeví problémy, pomůžeme si,“ popisuje vztahy Sven. Děti altánu navíc spojuje opozice vůči vnějšímu prostředí. „Proti komu jsme? Proti všem,“ říká rázně Andreas. Město i zbytek společnosti je prý postupně vytlačily až do lesíka na hranici obce. „Město pro mladé nedělá nic. Měli jsme klub přímo v Ebersbachu, ale zavřeli nám ho, protože chodily stížnosti, že se nás prý schází mnoho, posedáváme venku na schodech a jsme hluční,“ stěžuje si. V Oberlandu se vedle sporů s úřady a policií navíc projevuje i generační konflikt. Seniorů je tu víc než třetina a přímo v obci je velký domov důchodců. „Když jsme před supermarketem, stěžují si zase, že děláme nepořádek. Policie nás vyhodí a nakonec musíme být tady venku,“ říká Andreas. S-Born tak funguje i jako azyl, nucené útočiště na okraji. „Když jsem tady, mám svůj klid. Můžu se uvolnit a pokecat s kamarády,“ popisuje Sven, co pro něj lesní mýtina znamená.

Živná půda ultrapravice?

Sociální problémy jsou podle sociologa Reinera Klingholze, autora berlínské studie, vodou na mlýn krajní pravice. „Nezaměstnanost, nízké vzdělání i absence partnerek vedou k frustraci a ta se může projevovat různými způsoby,“ říká. Nespokojení muži hledají vinu především u ostatních – tu u západních Němců, tu u přistěhovalců - a to už je podle něj mentalita ultrapravicových radikálů.

Mario Möller v článku pro Jungle World ale ukazuje, že situace je složitější. Mentalita „podvedeného“ východu se podle něj utvářela dlouho před příchodem NPD a výrazně se na ní podílela postkomunistická strana PDS/Die Linke. Dochází tak k paradoxnímu jevu, kdy z východu zaznívají fašistické názory, ale ti, kdo je pronášejí, často volí levici. „Tito lidé jsou všechno, jen ne nacisti, a přitom z nich stále znovu mluví nacionální socialista,“ píše Möller.

Sasko je vedle Meklenburska - Předního Pomořanska hlavní baštou nacionalistické strany NPD. Do zemského parlamentu se probojovala poprvé po téměř čtyřiceti letech v roce 2004 a od té doby si drží stabilní podporu osmi až devíti procent obyvatel. Samotný Ebersbach ovšem zatím mezi útesy krajní pravice a fašizující levice zdatně proplouvá. Tradičně volí křesťanské demokraty a NPD se nedostává ani mezi prvních pět.

Podle místních tu ani neexistuje žádná ultrapravicová scéna. „Tak asi před pěti lety byli skoro všichni doprava, ale teď to jde dolů. Všichni buď zestárli a starají se o rodiny, nebo se odstěhovali, anebo jsou ve vězení,“ tvrdí Andreas. Pankáč od supermarketu se s ním shoduje: „Máme tady maximálně deset extremistů, ale ti jsou pod kontrolou. Prostě sedí doma, potkávají se s dvěma třemi lidmi, ale žádný pravicový extremismus u nás neexistuje.“

Tento článek kupodivu nevyšel v Mladé frontě Dnes, Právu nebo Lidových novinách. Tedy v listech, které samy sebe označují jako "seriózní". Vyšel v listu daleko skromnějším, který sami pro sebe vytvářejí lidé, vyznávající antiautoritářskou vizi světa - vyšel v anarchistickém časopise A-kontra 3/2007, jehož je autor redaktorem.