O to ostudnější byla neznalost a nepřipravenost senátorů a senátorek ČSSD , kteří promarnili tuto příležitost k zásadní polemice o politice levice a pravice v ČR, o politice ČSSD a ODS, jejíž čestným předsedou Klaus je a udělali tak své straně obrovskou mediální ostudu. Dali si vlastní gól. Impotence otázek vyplynula pohledem kamery o to více, oč vynikla mediální obratnost odpovídajícího prezidenta a škrobená formálnost a nejistota Jana Švejnara. Musím říci, že mne nejvíce překvapila a zarazila Švejnarova představa o občanské společnosti a demokracii. Nazvat parlamentní demokracii "formální" může pouze Američan, který ztratil víru v americkou Ústavu a jinou víru nenašel. Může to udělat mluvčí ČSOB či jiné nevolené korporace, nikoliv politik vzešlý z demokratické volby občanů, který se v každém okamžiku těmto občanům odpovídá ze svých činů. Domnívat se, že občanská společnost je jakýmsi přívažkem té politické a korporátní moci "shora" je pohrdání republikánstvím v tom plebejském, francouzském smyslu.

Psal jsem už jednou analýzu o tom, že nejlepším způsobem, jak docílit znovuzvolení Václava Klause, je najmout si na to Paroubka a jeho tým. Názorová plochost Jana Švejnara to prokázala. Korelovala s názorovou plochostí Paroubka i Bursíka. Odpovědi obou kandidátů na otázky senátorů a senátorek ČSSD mne o tom utvrdily. Utvrdily mne o tom i otázky. Nu což. Klaus ukázal, že protikandidát je horší. Senátoři ukázali, jakou okrajovou roli dávají veřejnosti při realizaci své politiky a jejímu pochopení veřejností. Klaus svým vystoupením nedokázal, že on je dobrý prezident. Dokázal pouze, že bude lepším, než Švejnar. Jeho případné zvolení či nezvolení je odpovědností Strany Zelených, která nominovala Švejnara a nebyla schopna prověřit jeho názory předem, odpovědností ČSSD, která nominaci Švejnara přijala, podpořila a nedokázala ho připravit na jeho funkci ani po faktické, ani po mediální stránce, a odpovědností poslanců a senátorů, kteří budou prezidenta volit. Plytká politika bez ideového ukotvení nemůže vyprodukovat silné, výrazné politické osobnosti. Česká společnost bude mít takového prezidenta, jakého dokázala nalézt její politická elita. Bude li to Klaus, je to vizitka nepoučení české společnosti a jejích chamtivých politiků z "posametového" vývoje a privatizace státního majetku v devadesátých letech. Bez rozdílu politické orientace. Toho majetku, který vytvořily předchozí generace, doufající, že pracují na lepší budoucnosti. Pro někoho zločin, pro jiného směšná iluze, pro mnohé celý život.

Jen prohra praktické politiky levice je v tomto kontextu více vidět.