NATO v utorok po mimoriadnom rokovaní šéfov diplomacií všetkých 26 členských krajín vyhlásilo, že nemôže vo svetle ruského vojenského ťaženia v Gruzínsku pokračovať v normálnych vzťahoch s Ruskom. "Rozhodli sme sa, že nemôžeme pokračovať v obvyklých vzťahoch," píše sa v spoločnom stanovisku z rokovania. "Aliancia vážne zvažuje, aké dôsledky budú mať ruské akcie na vzťahy medzi NATO a Ruskom," píšu šéfovia diplomacií.

Rusko nečakalo a odpovedelo.

Thomas Hammarberg, komisař pro lidská práva Rady Evropy, vykoná ve čtvrtek 22. srpna 2008 návštěvu v oblastech zasažených konfliktem v Jižní Osetii. „Cílem návštěvy je zhodnotit na místě situaci v oblasti lidských práv a možnost přístupu obyvatelstva těchto oblastí k humanitární pomoci“, uvedl komisař. „Budu se zvláště zajímat o situaci osob, jež přišli o domov, a o uprchlíky za hranice, zejména z perspektivy jejich bezpečného a svobodného návratu.“

Právo zveřejnilo 20.8.2008 slova jednoho z členů Topolánkova kabinetu, citovaná dle serveru Novinky.cz: "Pan prezident překročil opět ... hranici mezi mandátem, který má jako politik a ústavní činitel, a rolí intelektuála, kritika..." Včetně dovětku o přesvědčení pana ministra, „že Klaus svou pozici předem s nikým z vlády nekoordinoval“.

Protože pan ministr musí mít i ústavu tak říkajíc „v malíčku“, jelikož takový pán se nedá, řečeno se Švejkem (na str. 17, vydání z r.1953) „nahradit nějakým pitomou“, otevřel jsem si jako ústavní právník Ústavu našeho Česka. Abych zapátral, čeho velezrádného se ten Klaus zase dopustil. A hned v článku 63 jsem v odstavci prvém narazil na výčet pravomocí prezidenta v zahraničněpolitické sféře státu.

Britské listy uveřejnily pod titlkem "Proti zapomnění a manipulaci: O co šlo v roce 1968" řadu archivních materiálů, patrně v domnění, že jejich přístupnost zvýší zájem o velmi pozoruhodné období československé historie. Problém je ale v tom, že připomínání Pražského jara se příliš nehodí. Pražské jaro bylo neobyčejné tím, že naznačovalo, že i z vlády jedné strany může vzniknout solidární systém, který by měl, přes (původní) nedostatek demokratických atributů, opravdovou podporu veřejnosti.

Historici opomíjejí, patrně záměrně, dvě základní otázky:

• Co od Pražského jara očekávala veřejnost; a
• Jakou naději mělo Pražské jaro na úspěch a v období studené války.

ŠOK│ Dnes je ten pravý den ke zveřejnění dokumentu, který také bude psát historii budoucích osmiček. Na zdi nikdo nepíše tentokrát v angličtině Zachvatčiki, iditě damoj a ve Varšavě nehoří něčí tanky. Mění to něco na faktu, že se opět hledá záminka rozdělit svět přehledněji - bipolárně - a vytyčit jinou, tentokrát možná méně železnou oponu? Dokumenty okupantů se čtou nejlépe v originále. Vynikne tak odlišnost kultur. Předkládáme vám dokument, který povede k instalaci raketových sil na území Polska. Raketových sil, které jsou technologicky připravené a schopné přijmout nejen doposud neexistující antirakety, ale v případě potřeby jaderný arzenál v podobě raket Minuteman s MIRV hlavicemi. Těch raket, které tvořily a dodnes tvoří západní páteř zastrašovacího potenciálu studené války. MDA tvrdí, stejně jako Phillip Coyle, že Američané o instalaci jaderných hlavic na antirakety ani o instalaci Minutemanů neuvažují. Nutno dodat: prozatím. "Druhá strana" ale musí ve svých doktrínách a strategických úvahách počítat s nejhorším, nikoliv s nejlepším scénářem... Neznám ale jedinou raketu, která by přinášela mír.

Text of the Declaration on Strategic Cooperation Between the United States of America and the Republic of Poland ZDE

Film s původním názvem "Behind Enemy Lines" - Za nepřátelskou linií odvysílala TV Nova dne 18.8.2008 ve 21:55. A co bylo jeho cílem poznal divák brzo po zhlédnutí prvních scén. Ukázat "zlo" v jeho pravé podobě a poučit diváka dostatečně kdo je přítel a ještě spíše nepřítel. Pro rodilého Američana to musí být zřejmě příslušník každého slovanského národa, který doposud nepatří do tábora vazalů "pokroku a demokracie". Proto tolik nenávisti vůči Srbům, jak vidno z jejich filmového zpodobnění. Plně odpovídá představě o "říši zla", jednalo se přece ještě o dobu Miloševičovu, píše čtenář Jan Ševčík .

Když je za co chválit, má se to udělat. Česká televize ukázala během včerejšího večera a noci v pásmu "Sprnová noc" formát pořadu, který zvládala po kompoziční i moderátorské stránce na jedničku. Přes jeho kontroverznost a převažující jednostrannost "českého" pohledu se podařilo České televizi vytvořit večer, ukazující plasticky a vyváženě obraz 21. srpna 1968. Zazněly všechny hlasy, které měly zaznít. Hlasy obětí, spolupachatelů, okupantů i těch, kteří vzdorovali. Toho co předcházelo i toho, co následovalo. Hlavní dík patří moderátorovi večera, na kterém bylo vidět, že dokáže skloubit během celonočního maratónu profesionalitu a životní i moderátorské zkušenosti, politický i kulturní přehled , pokoru a kultivovanost i do jisté míry nenásilnou familiérnost, s jakou přistupoval k hostům. Michal Prokop znal mnohé z těch, které zpovídal, osobně.

Vaše excelence, my, tři signatářské organizace, usilujeme o eliminaci jaderných zbraní. Jsme proti raketovým obranám, protože ohrožují proces jaderného odzbrojení. Raketové obrany jsou neúčinné, podněcují závody v jaderných zbraních a brání spolupráci směrující ke snížení jaderné hrozby. Jejich čistým efektem je ztráta bezpečnosti.

JU│ Podle oznámení zástupce náčelníka generálního štábu ruské armády generála Nogovicyna Rusko bude trvat na tom, aby byly vymezeny zóny, nad nimiž nebude smět létat gruzínské vojenské letectvo. Uvedl, že vymezení těchto zón bude analogické tomu, co bylo provedeno USA v devadesátých letech po první válce v Iráku. Tak by měl být také pozměněn mandát sil mírotvorců. Jak dále uvedl, ruské síly sestřelily v noci na středu další gruzínský bezpilotní výzvědný letoun nad prostorem jižní Osetie.

Kvůli ruské vojenské reakci v Gruzii se NATO rozhodlo dočasně přerušit regulérní kontakty s Ruskem v orgánu Rady NATO-Rusko. Protože se ale ví, že právě v kritických dobách je důležité mezi sebou mluvit, alespoň podle zkušenosti diplomatů, se nabízí otázka, proč právě toto se rozhodla udělat americká ministryně zahraničních věcí Condoleezza Riceová...

Pan Rolčík ve svém článku píše, že 10 antiraket umístěných v Polsku dokáže ohrozit Rusko. Odvolává se na často citovanou analýzu Keira Liebera a Daryla Presse v časopise Foreign Affairs. Pro korektní diskuzi by bylo dobré zmínit, že tato analýza byla kriticky hodnocena (značně až úplně zpochybněna) mnoha autory a proběhla o ní rozsáhlá diskuze ve Foreign Affairs, píše čtenář Jiří Krupka .

Iniciativa Ne základnám uspořádá dne 21. srpna 2008 dvě protestní akce proti plánu USA vybudovat v ČR radarovou základnu. První akcí bude happening s názvem "Střídání stráží", který začne na Václavském náměstí od 10.00 hod, v místech, kde tou dobou bude již 1560 hodin stát non-stop petiční stan Iniciativy.

Druhá akce s názvem "Lidský řetěz proti radaru" začne v 17.00h na Alšově nábřeží u Palachova náměstí. Lidé se zde spojí do řetězu, který bude symbolizovat jejich společný odpor proti již dva roky trvajícímu jednání vlády, která nemá k rozhodování o tak závažné otázce mandát. Řetěz povede k Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, kde bude zakončen.

Současná dobíhající americká administrativa neskrývá svou přízeň pro přijetí Gruzie a Ukrajiny do svazku NATO. Co všechno z toho ale může pro stávající členské země vyplynout, vyvolává přinejmenším rozpaky.

Stalo se, co stát muselo. K záplavám Osudových Osmiček (dále jen OO) přibývají další. V seskupení arabských číslic křesťanského letopočtu hledají, a snad naleznou, štěstí rozverní svatebčané na míru šitých fraků a vleček vlečených družičkami; o extrémní rozvodovosti v českých luzích a hájích nesluší se protoť mluvit. Méně hypotetické světlo svých dní nalézá v roce Krysy, v roce štěstí Čínská lidová republika, hyperkapitalistický stát s nelítostně vládnoucí komunistickou stranou. Za „svůj dům“ a jeho PAX neváhá bojovat brilantně vedenou olympiádou. Starověká řecká tradice všeobecného míru, porušovaná výjimečně ,se přirozeně za našich dní neuplatnila (ba byla zneužita) na Kavkaze, na Blízkém východě a čert ví kde ještě.

Středisko bezpečnostní politiky CESES FSV UK, ve kterém působí členové zahraniční a branné odborné komise ČSSD Miloš Balabán a Antonín Rašek, působí jako neoficiální kancelář a PR agentura Amerického velvyslanectví v Praze. Tak to alespoň vypadá na první pohled z pozvánek na "konference", které periodicky rozesílají oba pánové novinářům.

Podľa parížskeho denníka Le Monde posledné dve vojenské operácie Talibanu v Afganistane ukazujú, že islamistickí povstalci držia medzinárodné jednotky NATO v šachu. Píše sa to v analýze, ktorú denník zverejnil v stredu. "Taliban predviedol útokom na americkú základňu v Koste a na jednotku francúzskych výsadkárov v Sarubi spektakulárnu demonštráciu svojej údernej sily." Denník pripomína, že smrť 10 príslušníkov námornej pechoty je "najvyššou stratou zaznamenanou počas bojov francúzskej armády od čias vojny v Alžírsku.

SME: Le Monde: Taliban drží NATO v šachu ZDE

Události na Kavkaze jsou zdánlivě daleko, mnozí pokládají za nejjistější poměřovat je středoevropskou zkušeností a schovat za moralismus roli šmelinářů se zbraněmi. Je tu ale i jiná možnost: posuzovat na základě toho, co jsme sami udělali. Dovolíme i jiným válčit ve jménu lidských práv?

Záběry českých zbraní srovnávajících se zemí Cchinvali symbolizují krizi, jejíž dopad na mezinárodní situaci zatím nelze přesně určit. Jisté jsou zatím dvě věci. Zaprvé, Moskva se nějaké formy kontroly nad Jižní Osetií a Abcházií už nevzdá. Zadruhé, čeští fandové gruzínského prezidenta jsou tíž lidé, kteří v roce 1999 jásali nad nálety na Jugoslávii. Dnes vedou rozpravu v diskursu suverenity, před devíti lety však vysvětlovali, že pojem suverenity nenávratně zastaral. Jediné téma, o němž s nimi lze vážně hovořit, je tedy zkorumpovanost intelektu.

Ochranka gruzínského prezidenta Saakašviliho vtrhla minulou středu do restaurace Kopala v centru Tbilisi, hlavního města Gruzie. Ozbrojení strážci vyhnali strávníky (mezi kterými byli západní diplomaté a novináři) s tím, že pan prezident poskytne v restauraci interview BBC. Člen tiskového odboru prezidentské kanceláře vysvětlil novinářům svoji představu, že "kdyby [britský premiér] Gordon Brown navštívil [britskou] restauraci, také by museli všichni okamžitě odejít."

Martin Kadrman popisuje v článku "Zlobivá dcera Gruzie" podobnou příhodu, ke které opět figuroval gruzínský prezident a ke které došlo na petřínské pěší zóně v Praze.

NIS│ Palacký neváhal doznati veřejně za sebe i za zetě, že pokládá revoluci polskou "za veliké neštěstí netoliko pro nás, ale zvláště pro Poláky", a Rieger sám v odpovědi k Hilferdingovi, otištěné v Národních listech, želí bratrovražedného boje, chápe živější sympatie pro Poláky z důvodů citových, že sice "přirozený cit práva žádá, aby se vrátilo, co komu bylo vzato násilím", avšak rozum že dokládá, "pokud to bylo vskutku jeho a pokud to držel sám dobrým právem", maje přitom na mysli Litvu, Ukrajinu, Volyň i Podolí s obyvatelstvem většinou nepolským. Došlo tak daleko, že obrazy Riegrovy a Palackého byly trhány se zdí a pošlapány, že oba dotud uznaní vůdcové národa a miláčkové jeho byli tupeni a zrádcováni, ba hledisko Riegrovo uváděno ve spojení s ruským vyznamenáním, jehož se mu roku předešlého dostalo (řád sv. Anny II. třídy) za příčinou tisíciletého trvání říše ruské. Po čase dívala se ovšem veřejnost na věc chladněji a zraleji, takže i vášnivý G. Eim, jenž nenáviděl přímo strany Riegrovy, musil napsati, že "obě různá mínění měla vážné důvody pro sebe a celou pravdu žádné".

zdroj: Hugo Traub: Fr. L. Rieger. Vydal S.V.U. Mánes, edice Zlatoroh, Praha 1920, s. 102-103.

Téma demokratizace, Pražského jara a socialismu s lidskou tváří bylo vždy v Britských listech tématem velmi citlivým a traumatizujícím pro řadu autorů i čtenářů. Mnozí z nich věřili. Mnozí z nich věří dodnes a jsou hrdí na to, že mohli pracovat v době kdy lidé věřili svým politikům, věřili ideálům a lidské pospolitosti, která z davu dělala národ. Z generace těch, kteří byli v roce 1989 už dospělí nebo dospívající, neexistuje prakticky nikdo, kdo by ve svém okolí neměl někoho, jehož osud byl spjat s rokem 1968. Dodnes je to vnímáno jako nejvíce traumatizující společenský prožitek od Bílé hory a Bachova absolutismu.

Stačilo ale necelých dvacet let, a znalost událostí a kultury Pražského jara u mladé generace je mizivá. Rok 1968 se zařadil někam za Boženu Němcovou či Karla Havlíčka Borovského. Datum. Heslo. Mlha. Tma. His sunt leones. Snažíme se tuto ztracenou dobu objevit i pro ty, kteří ji nezažili. Čtěte. Protože to je jediné, co vám umožní poznání doby, ve které vyrůstali, snili, pracovali a získávali životní zkušenosti vaši rodiče.

21. srpen 1968 jako TÉMA BL

O Pražském jaru a srpnu 1968 se toho už napsalo či řeklo hodně a určitě se ještě mnoho napíše a napovídá. S krajním zjednodušením by se dalo napsat, že diskuze má dva protipóly – na BL Josefa Víta s jeho článkem "Socialismus s lidskou tváří" a Borise Cveka s jeho reakcí pod titulkem Dnešek je lepší než rok 1968. V roce 1968 jsem sice měl ještě daleko do zletilosti, mé zkušenosti tehdy byly samozřejmě zcela minimální. Nicméně mohu potvrdit, že ona doba byla do té míry výjimečná, že ve mně zanechala veliké stopy a vnímal jsem ji neobyčejně intenzivně (včetně nesmělých pokusů také se tehdy nějak osobně angažovat).

Já si dovedu ten "obrat" z roku 1968 (1938) vysvětlit jedině trvající politickou a kulturní nezralostí a je otázka, jestli z ní lze, "po tom všem" vůbec ještě vybřednout. Odpověď záleží jen na tom, jste -li optimista nebo ne. Pokud měříme idealisticky - humanisticky naivně všem národům stejně a odmítáme "národní charakter" jako předsudek a fikci, pak tedy "doufejme."

Připadá mi zkrátka dětinské pořád bájit o tom, jak bylo těsto nádherně zaděláno, kolik bezvadného koření a kvásku se do něj vešlo, jak pěkně vykynulo, až jsme se z té vůně a nadšení a těšení se jaké to bude, museli jít opít. A jak jsme tak pili, ono to v troubě zčernalo na uhel. Tak se handrkujeme, kdo za to může a nikdo se ani nezvedne otevřít okno, aby vyvětral. Komu to snad smrdělo, odešel.

To bylo heslo, které v roce 1968 spojilo celý národ do jednoho šiku. Všimněte si, že o výročí z roku 68 se píše, ale žádné z našich médií toto heslo nevzpomnělo. Nešlo o demontáž kapitalismu, ale o "Socialismus s lidskou tváří". Toto heslo je tabu, o kterém se dneska v mediích nemluví a mluvit nesmí. Pro naše média události roku 1968 začínají 21. srpnem.

Čtyřicáté výročí Pražského jara je příležitostí vidět tehdejší reformy i jejich potlačení – řečeno v jazyku Masarykově - pod zorným úhlem věčnosti. V tehdejším jaru naše směřování k demokratickému tržnímu socialismu přineslo především dvě hlavní dlouhodobá poučení.

Toto směřování odmítalo stalinské pojetí rádobysocialismu, založené v ekonomice na výlučné úloze státu bez (nebo téměř bez) úlohy trhu. Stejně tak odmítalo kapitalismus, založený na výlučné úloze trhu bez (nebo téměř bez) regulační úlohy státu. Místo „čistého“ státu či „čistého“ trhu hledalo účinnou kombinaci úlohy trhu i státu - třetí cestu. Bylo dvojčetem souběžně rozvíjeného evropského sociálního státu, využívajícího jak ohromné motivační síly trhu, tak jeho státní regulace makro i mikroekonomickou hospodářskou politikou, pluralitou vlastnictví kapitálu, sociálním přerozdělováním příjmů a morální motivací založenou na sociální soudržnosti.

Nedávno jsem slyšel z úst jedné postarší dámy docela legrační rčení, o které bych se chtěl podělit, 'píše Jan Zeman: "Nejabsurdnější nebyl vstup vojsk, jak se té okupaci oficiálně říkalo, to by se dalo možná ještě pochopit, ale souhlas se vstupem - to museli všichni v práci podepsat, jinak letěli."

Pozn. JČ: Ale v tom je přece jádro celého problému. Národ byl nadšený Pražským jarem a demokratizací, v níž se aktivně a vášnivě angažoval. Podstatou hluboké, demoralizující kocoviny, jejíž důsledky pociťujeme v českém prostředí dodnes (amorálnost, patologický individualismus, cynismus) bylo právě to, že celý národ byl do necelých dvou let po invazi 21. srpna 1968 vydírán, aby popřel a poplival všechno, v co věřil. Je to jeden z nejtraumatičtějších českých zážitků ve dvacátém století.

Dogma "buď kapitalismus, nebo socialismus", které použil, nikoli poprvé a nikoli pouze on v reakci na článek pana Víta, ve svém důsledku legitimizuje důvody, které použila sovětská propaganda pro okupaci Československa v srpnu roku 1968, píše František Řezáč.

Jinak to prostě nemohlo dopadnout, shodují se apologeti jediných správných cest na obou stranách dlouhého sporu, táhnoucícho se od španělské občanské války.

Vždycky je třeba podpořit toho, kdo toto dogma respektuje, ať už je to Franko, Hitler, Biĺak nebo Pinochet. I když se při tom na kratší či delší dobu vytratí ta stěží definovatelná hodnota, pro niž lidé vycházejí do ulic a utíkají do emigrace: Lidská svoboda.

Nechci vzpomínat, jak jsem prožíval rok 1968 jako malý školák. Zpětně se mi šedesátá léta jako klukovi stejně spíš vybavují přes zážitek oživovaného trampského hnutí (četli jsme nejen Foglara, ale i Batličku, Boba Hurikána a další) a později v studentských letech prostřednictvím spousty překladů knih ze Západu, které tehdy vyšly a samozřejmě i přes dozvuky Flower Power u českých beatniků. Nejde mi o ani pietní připomínku historických fakt a někdy až nudné politické rituály. Myslím, že prostě potřebujeme úsilí různých myšlenkových proudů i různých generací o realistické hodnocení odkazu roku 1968 bez nekritické mytizace i bez jednostranného, černobílého kádrování historie.

Kdykoli se hovoří o Pražském jaru 1968, napadá mě zcela bezděčně spojení, které jsem bůhví kdy a bůhví kde slyšel :

"Šturmovali nebesa"

Ani jedna mocenská soustava tehdejší doby o "Pražské jaro" nestála a Třetí svět ho nevnímal ani mu nerozuměl -- a totéž lze říci o levici Západu Takže snad jen jugoslávská levicová inteligence seskupená v hnutí Praxis ve Slovinsku i jinde patřila mezi tak řečenou stejnou krevní skupinu a sledovala celý vývoj s pochopením a účastí.

Autor tohoto dokumentu, plukovník Jaroslav Klíma, byl po dva roky – od března 1966 do jara 1968 - velitelem československé Státní bezpečnosti. Text obsahuje řadu sporných interpretací a nedoložených tvrzení, zároveň však i celou řadu dosud nepříliš známých faktů. (Pozn.red.)

Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československé socialistické republiky byl záměrně vyprovokován Američany a pravicí v Komunistické straně Československa v čele s Alexandrem Dubčekem s cíle provést v ČSSR mocenský převrat, pozatýkat a uvěznit představitele levice a nastolit moc pravice, bez ohledu na to, že tím vyvolají občanskou válku, jež může přerůst ve válku širokého rozsahu.

Hrstka důstojníků, která dne 20. srpna 1968 vstoupila do budovy ministerstva vnitra na Letné, pomohla zmařit výše uvedené plány pravice a Američanů. Píšu to s vnitřním pocitem upokojení, že jsem tehdy v šedesátých letech stál na straně těch, kteří učinili vše, aby vlastní zem neshořela v ohni války, aby národy Československa nevykrvácely v občanské válce.

tisková zpráva

Duše Evropy, mezinárodní konference o vlivu společenského experimentu Pražského jara 1968 na uplatňování myšlenek vědy o sociální trojčlennosti v evropském měřítku, probíhá ode dneška do 24. srpna na pražském Vyšehradě

Konferenci, která je součástí řady setkání evropských vědců a umělců, hlásících se k vědě o sociální trojčlennosti (Amsterodam 2006, Budapešť 2007) spolupořádá Sociální sekce Svobodné vysoké školy duchovních věd Goetheanum se sídlem ve švýcarském Dornachu a Akademie sociálního umění Tabor Praha (ww.akademietabor.cz). Koná se v prostorách vyšehradského Jedličkova ústavu.

◄ Editor svazku "Jaro 1968: Čítanka pro děti a mládež" (1988) Antonín Liehm (tehdy 84) ve Skotsku v dubnu 2008. (Když jsem mu v červnu 2012 v Paříži telefonoval, Liehm, nyní osmaosmdesátiletý, reagoval: "Pane Čulík, vy ještě žijete?" (JČ) )

Všeobecné znalosti toho, co se v Československu dělo v šedesátých letech a zejména v období tzv. Pražského jara 1968, jsou značně omezené. Mladá fronta Dnes a Lidové noviny publikují o tomto období naprosté nesmysly, Jan Hřebejk a Filip Renč točí o něm filmy, které jsou o Československu na jakési jiné planetě. Málokdo se začte do toho, o co v té době v Československu skutečně šlo. Přitom je to zajímavé a dodnes aktuální.

V době posledního velkého kulatého výročí Pražského jara, v roce 1988, sestavil novinář, kritik a autor A.J. Liehm reprezentativní antologii nejzávažnějších více než 130 textů, publikovaných během jara 1968 v rámci tehdejší celospolečenské diskuse. Dal ji ironický podtitul "Čítanka pro děti a mládež". Této Čítanky je dnes zapotřebí možná ještě o mnoho více, než tomu bylo před dvaceti lety. Člověk by měl znát své kořeny.

Ve spolupráci s A.J. Liehmem a za pomoci historika Viléma Prečana jsme tuto antologii významných textů zprostředkovali i mladším generacím a předkládáme ji tímto pro studijní účely kompletní v digitální formě. ČTĚTE! │Jan Čulík

Publikace má tento úvod:

Článek pana Víta '"Socialismus s lidskou tváří" výborně ilustruje to, co na roku 1968 nemám rád. Nechci žádný socialismus, žádné nadšení pro nějakou třetí cestu, žádné doufání v nějakou novou revoluci.

Vždy jsem rád četl Britské listy. Měl jsem rád jejich konfrontační tón, vedený proti většinovým názorům prezentovaných v mediích. Ale reakce BL na současný gruzínsko-ruský konflikt mě osobně zklamaly. To musí být prezident Gruzie Saakašvili, tu žmoulajícího vázanku, či zde prchajícího do krytu, prezentován jako egoistický sociopat div ne Hitlerova formátu? To musí být pan Štětina "usvědčován" ze lži zřejmě jen proto, že má na tento konflikt jiný názor?, ptá se čtenář, který se představil jako Jaroslav Bílý.

Já opravdu nerozumím textu s názvem "Idoly trhu", přeložený J. Kalousem a podepsaný J. M. Greerem. Každý trh je regulovaný zákony, obyčeji a dobrými zvyklostmi! Jeden z hlavních moderních ideologů volného trhu jasně objasňuje, jak úzce jsou spolu spojeny přirozené právo a svoboda podnikání, výměny myšlenek a osobního rozvoje. Neexistuje žádná neviditelná ruka trhu nebo trh bez přívlastků, jak to možná mohl vidět v 18. století A. Smith. Hlavní rolí trhu, jak zdůrazňuje Hayek, je šíření informací v abstraktní společnosti, kde nikdo nezná všechna fakta, ale pokles/nárůst cen mu říká, po čem je poptávka a kudy je třeba se vydat.

"Druhým poselstvím pro tuto a budoucí generace tedy je, už nikdy nedopustit, aby ze zoufalých občanů, bránících vlastními těly poslední zbytky ideálů, tekla na pražskou dlažbu krev pod ranami obušků jejich spoluobčanů - kolaborantů, cynických pragmatiků a oportunistických architektů svých kariér," píše Michal Jurza ve svém dnešním sloupku, ZDE.

Ale jak toho docílit? Je to vůbec možné?

Vilém Hejl, Zásada sporu. Sixty-Eight Publishers, Toronto, 1979. ISBN 0-88781-065-9. 288 stran.

Zajímavé je, že nejlepší knihy proti komunismu neobsahují antikomunistické nadávky, ale jsou o morálce. Tak jsou dodnes daleko aktuálnější než mnohá literatura, která vychází v ČR v současnosti.