Na Západě existovala, po dobu celých čtyřiceti let komunismu v Československu, ale zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech, živá a dynamická česká kultura, která se jistě do značné míry napájela z domácích disidentských kruhů, přesto však měla mnohé vlastní, nezaměnitelné a důležité rysy. Psal jsem o tom trochu česky zde (viz též kniha ...jak Češi jednají, Chomutov, 2000, str. 533-545), podrobněji anglicky zde (tento text vyšel také německy ve sborníku Im Dissens zur Macht, hrsg von Ludwig Richter und Heinrich Olschowsky, Akademie Verlag, Berlin 1995).

Zásada sporu

Zmínil jsem se v pátek studentům z České republiky před začátkem tohoto kursu nad seznamem doporučené četby, který jsem pro ně vypracoval, že na mě před lety udělal velký dojem román Viléma Hejla Zásada sporu, který vyšel u Škvoreckých v Torontu v roce 1979. "A co teď?" reagoval na to jeden student. "Nevím," musel jsem přiznat. "Už jsem ho léta nečetl."

Tak jsem tu mezeru napravil o právě uplynulém víkendu. Knihu jsem v sobotu znovu, stejně jako před dvaceti lety, přečetl jedním dechem. Je to román o jednom z nejdůležitějších období českých dějin: o událostech kolem bitvy na Bílé hoře - v letech 1619 - 1621. Hrdinou traumatického a napínavého příběhu je básník Šimon Lomnický z Budče, který je sám vypravěčem. Šimona Lomnického označují historikové za "literárního obojetníka" (Jaroslav Vlček) - za nepříliš dobrého básníka, který před Bílou horou oslavoval protestantské české direktorium, po Bílé hoře zase vítězné Habsburky.

Vilém Hejl svým románem příběh Lomnického nesmírně aktualizoval a povýšil ho na svědectví obecné platnosti. Je to pozoruhodná analýza češství - ne, buďme přesnější: lidství, které se v důsledku neblahých událostí dostává do slepé uličky - anebo se jen velmi obtížně potýká s protivenstvími.

Co plodí podvodníky?

Odmítám přijmout (rasistický) argument, že je snad nějak geneticky či společensky apriori dané, že je Čechách větší procento podvodníků a osob, jednajících neeticky, špinavě a sprostě než v jiných zemích. Pokud se člověk - a to zejména i v dnešní době - s takovými lidmi v ČR setkává víc než jinde, je to zřejmě - a to je hlavní Hejlův argument - prostě tím, že v českém prostoru historicky častěji než jinde převládaly kulturní, sociální a politické podmínky, v nichž bylo pro obyvatelstvo výhodnější, aby se zbavilo etických ideálů a začalo jednat podle hesla "co je doma, to se počítá" - s vědomím, že "čestným, hrdým a samostatným chováním se ještě nikdo neuživil".

V mnoha zemích světa najdeme takovéto rysy chování. Erazim Kohák v knize Národ v nás, filozoficko-sociologické analýze Pražského jara 1968, kterou vydal u Škvoreckých v Torontu v roce 1978, argumentuje, že nachází " typicky českou" úhybnost a kamarádšoftství, "mentalitu svlačce" u černochů na americkém Jihu: u komunity, která byla stejně jak jako Češi a Slováci dlouhodobě zotročená, a jejíž příslušníci nemohli doufat, že si vydobudou svá práva odvážným přímým jednáním, to by je zničilo - tak si - stejně jako mnozí Češi a Slováci - vypracovali různé úhybné způsoby jak dosáhnout svého cíle.

Před deseti dny vysílal při příležitosti nedávného úmrtí básníka Ivana Jelínka Český rozhlas v Praze tento můj komentář: pozastavoval jsem se v něm nad tím, že Jelínek, jak se zdá, několikrát, v klíčových okamžicích svého života, učinil zcela razantní, etické rozhodnutí, přestože to mohlo ohrozit a také ohrozilo jeho existenční zajištění. Nerozmýšlel se, jednal jako hrdina. Tu mentalitu, zdá se, se podařilo "okolnostem" z nás Čechů od třicátých let dvacátého století docela úspěšně vybít. Hrdina a idealista (Jan Palach) je dnes v Čechách všeobecně považován za blázna. A právě touto mentalitou se zabývá Vilém Hejl v románu Zásada sporu.

Zajímavé je, že nejlepší knihy proti komunismu neobsahují antikomunistické nadávky, ale jsou o morálce. Tak jsou dodnes daleko aktuálnější než mnohá literatura, která vychází v ČR v současnosti.

Vilém Hejl

V roce 1991 jsem ve svých Knihách za ohradou publikoval o Vilému Hejlovi tuto stručnou informaci:

Prozaik, scénárista a překladatel VILÉM HEJL (1934 - 1989) napsal kromě řady filmových scénářů (zejména pro krátké filmy) i několik rozhlasových her. Podle jeho detektivky Sebrané zločiny Vladimíra Hudce (1967) natočil r. 1968 režisér Martin Frič komedii Přísně tajné premiéry. Od roku 1978 žil Vilém Hejl v Mnichově, kde pracoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa.

Na Západě vydal tento autor tři prozaická díla. Zásada sporu (68 Publishers, Toronto, 1979), brilantní, napínavý historický román, fiktivní příběh básníka Šimona Lomnického z Budče, který se snaží orientovat a jednat v politické smršti stavovského povstání v letech 1618 - 1620. Důraz v tomto románu však neleží na historických událostech, ale na postojích a argumentech Hejlových protagonistů, které mají moderní, aktuální význam.

Formálně je dojem současnosti a aktuálnosti podpořen jazykovými prostředky: Hejlovy postavy nemluví archaizující češtinou, ale běžným hovorovým jazykem dvacátého století. Román se pokouší řešit otázku, jak se mají lidé chovat v době velkých mocenských střetnutí, kdy jsou nuceni bezvýhradně podpořit buď jednu nebo druhou stranu, i když je jasné, že skutečnost není černobílá a že v konfliktu mají obě strany svou pravdu. Katolík Šimon Lomnický nechce podlehnout ideologickému zjednodušení skutečnosti a zachovává si proto kritický odstup k oběma válčícím stranám, i když podporuje evangelickou věc. Ve víru událostí kličkuje a předstírá: výsledkem je, že ho literární historie nakonec označí za »bezcharakterního literárního obojetníka«. Zajímavé jsou zejména Šimonovy rozhovory s jezuitským zvědem páterem Ambrožem Janderou, kterému Lomnický dopomůže k útěku. Atmosféra celého románu je neobyčejně dramatická.

Nebezpečí ideologického zjednodušování skutečnosti a netolerance vůči jiným názorům je ústředním tématem i Hejlova druhého románu, Ex offo (68 Publishers, Toronto, 1980). Román je historizující detektivkou. Odehrává se jednak v Praze začátkem sedmdesátých let dvacátého století, jednak v době prusko-rakouské války r. 1866. Příběh začíná smrtí historika a žurnalisty Lubora Stárka, který podobně jako jeho přátelé a kolegové z redakce zakázaného časopisu Perspektivy je po roce 1968 zbaven možnosti pracovat ve svém oboru a publikovat. Přátelé se domnívají, že Stárka usmrtili příslušníci státní bezpečnosti, protože napsal článek o radikálním novináři Václavu Marholtovi z devatenáctého století. Marholt r. 1865 koncipoval revoluční manifest, manifest mu však byl zabaven důstojníkem rakouské armády. V období kolem Pražského jara byla tato historická epizoda interpretována jako aktuální obdoba incidentů z komunistické éry.

Během příběhu však vychází najevo, že skutečný význam této historické události byl jiný, než jak ji zkresluje aktuální intepretace. Ukazuje se, že Marholt koncipoval svůj manifest proto, aby vytvořil v době prusko-rakouské války českou alianci s pruským nepřítelem a vytrhl tak Čechy z rakouské říše. Důstojník, který Marholtovi zabránil v uveřejnění tohoto dokumentu, byl vlastenec dobře si uvědomující nebezpečí spolupráce Čechů s Prusy. Nebyl rakouskou obdobou příslušníka komunistické tajné policie. Zároveň také v příběhu dochází k odhalení řady neočekávaných faktů ohledně Stárkovy smrti. Vypravěč se nakonec dostane do situace, v níž je nucen čelit morálnímu dilematu a konfliktu s bývalými redakčními kolegy, kteří se obávají, že by pravdy, kdyby vyšla najevo, mohlo být politicky zneužito.

Hodina hvězdopravců Konfrontace, Curych, 1980) je také román odehrávající se na dvou časových rovinách: v současnosti a v Německu za nacismu. Námětem je opět vztah jednotlivce k totalitní ideologii a totalitní moci. Hrdinou (či spíše antihrdinou, odstrašujícím příkladem) je důstojník SS Helmut Kollinger, vzdělanec, v jehož hodnotovém systému neexistuje kategorie morálky. Kollinger je egoista, přesvědčený nacista, který se zcela programově rozhodne vybudovat si v nacistickém režimu kariéru. O skálopevnou víru, že žije v dokonalém světě, je však připraven zdánlivě bezvýznamným zážitkem. Jako důstojník zpravodajské služby dostane za úkol zjistit, kde je v Itálii v této fázi války internován Benito Mussolini. Pro hlavního šéfa SS Himmlera, který má slabost pro okultismus, musí být výsledky zpravodajské práce potvrzeny astrology, dopravenými za tímto účelem z koncentračních táborů. Hrdina je »práci« astrologů přítomen; akce však je zcela neúspěšná. Pro Kollingera je zjištění, že nacistický režim postrádá vnitřní jistotu a hledá své potvrzení u hodnot a u osob, jimiž oficiálně pohrdá, neobyčejným šokem. Hrdina ztratí svou ideologickou víru, jeho vystřízlivění však neunikne jeho nadřízeným. Ve váhavém postoji tohoto intelektuála vidí nebezpečí, a proto na něho zosnují atentát. Kollinger pokus o vraždu sice přežije, jeho duchovní svět je však roztříštěn.

Vilém Hejl byl také autorem a spoluautorem prací z moderní československé historie. S Karlem Kaplanem napsal studii o stalinismu v Československu Zpráva o organizovaném násilí (68 Publishers, Toronto, 1986); v témže nakladatelství vyšla nedávno i Hejlova studie Rozvrat: Mnichov a náš osud (1989).

Miroslav Zelinský v Janouškově Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (I., nakladatelství Brána, Praha, 1995) píše o Hejlovi v - ještě stručnějším - hesle, že autor psal "romány, které prostřednictvím historických témat kladou zásadní etické otázky. V prvním z nich Zásada sporu, situovaném do období Bílé hory, je na příběhu Šimona Lomnického z Budče doloženo přesvědčení o možnosti zachovat si vlastní tvář i v okamžiku střetu s protichůdnými mocenskými silami".

VIlém Hejl zemřel v lednu 1989, a nemohl tedy po pádu komunismu vyjednávat s českými nakladatelstvími o novém vydání svých literárních prací. Zásada sporu nikdy v České republice nevyšla, v Národní knihovně v Praze mají, zdá se, jen xeroxovou kopii původního torontského vydání. Kolik výtisků se ho mohlo v roce 1979 po světě prodat? Pět set? Tisíc? Je škoda, že knihy tohoto druhu nikdo v Čechách nezná.

"Exilový" román z počátku "normalizace"

Je ovšem pravda, že Hejlova Zásada sporu vlastně vůbec není typickým "exilovým" románem: je to produkt normalizačního útlaku a tísnivé, klaustrofobní atmosféry po roce 1968: autor svůj román napsal v Čechách v letech 1969 - 1973; sám z Československa odcestoval až v roce 1978. Román tedy neodpovídá definici exilové literatury jako procesu zmocňování se nové kultury (jak jsem to charakterizoval zde a podrobněji anglicky zde). Je to kniha, která se zabývá chováním Čechů v českém prostředí za "české" situace.

Je etika "lehčí žánr"?

Miroslav Zelinský píše v Janouškově slovníku, že Hejlovy knihy obsahují "prvky lehčího žánru". No, nezlobte se, ale mně se téma etického postoje, jehož se hrdina snaží - s obtížemi - v době drastických historických převratů přidržovat - zrovna moc "lehké" nezdá. Je ovšem pravda, že Hejl není žádná experimentální Věra Linhartová: právě proto, aby vynikla nesmírná aktuálnost - i dnes! jeho tématu, zpracovávaného na základě historických událostí z doby před téměř 400 lety, užívá Hejl hovorového, soudobého, až publicistického stylu. Příběh Šimona Lomnického z Budče je vyprávěn v první osobě - v románě je napětí mezi dialogy (v nichž se hlavní hrdina neodvažuje často navenek říct všechno: při styku s ostatními protagonisty dobových událostí se snaží strategicky manévrovat) a vypravěčovým svědectvím, kde se dovídáme vše o pochodech v (anti)hrdinově mysli.

Příběh vypovídá

Na Hejlově románu je zajímavý právě jeho dramatický příběh, který právě svou pozoruhodně pečlivě promyšlenou strukturou s několika neočekávanými obraty poskytuje svědectví o lidské velikosti i malosti. Posuďte sami:

Na začátku románu se setkáváme s Šimonem Lomnickým v Písku, kde je kolem roku 1619 svědkem euforických oslav českých protestantů, kteří se radují z několikerých svých vítězství nad habsburskou stranou. Situace se však rychle mění: o vítězstvích na bojištích ovšem nerozhodují armády, které jejich generálové na obou stranách vedou tupě a bezhlavě k masakrům, ale špioni znesvářených stran. Od samého začátku má Šimon Lomnický styky s dvěma hlavními špiony katolického i protestantského tábora: jezuitou Ambrožem Jandorou z katolické a rytířem a bakalářem Prokopem Líškem z Líškova z protestantské strany.

Idealističtí vyzvědači

Paradoxem je, že oba tito vyzvědači a stratégové jsou v podstatě stejní: jsou to renesanční, vzdělané a "rozumné" osobnosti: svou stranu podporují z idealismu, protože jsou přesvědčeni, že vítězství opačné strany by bylo pro národ katastrofou.

"Vedu si svoji válku, abych mohl psát [filozofické disputace], anebo přinejmenším je alespoň číst. Kdyby vyhrála Vídeň, budeme my oba smět jenom camrat o neposkvrněném početí, vy veršem a já v próze," argumentuje Líšek.

"O tohle se tedy podle vás vede válka," ptá se Lomnický.

"Bohužel i ještě o ledacos jiného, ale... takhle má ten svrab alespoň trochu smysl," odpovídá Líšek. (str. 60-61)

"Já jsem Čech, pane Šimone," argumentuje Jandora, Lomnický na to namítá: "Čechů je jako kozích bobků: leckterý nestojí za víc. Slavata a Martinic jsou také Češi."

Jandora: "Zcela správně. Na rozdíl od Mansfelda, Tiefenbacha, Anhalta, Tschernembla... a Friedricha z Falce. Jako básníka by vás mělo zajímat, že rádobykrál Friedrich není jenom Němec, ale také kalvinista, především kalvinista. Slyšel jste o nějaké poezii pod kalvínskou despocií? Petrarku i Danta by v Ženevě upálili... a vás zrovna tak. Vítězný Friedrich poněmčí nejprve dvůr, potom Prahu a zanedlouho celé království. Všichni jeho Mansfeldové, Anhaltové a Tiefenbachové by po vítězné válce natáhli ruku. Pokladnu má Friedrich prázdnou, rozdával by statky. Všechna ta soldateska z Německa, Anglie a Nizozemí by se tu usadila na věčné časy. Anebo vy myslíte, že vám vybojují tu takzvanou svobodu a vrátí se domů žít o kyselém zelí?" (str. 86-88)

"Nemáme výkvět země"

Tato Jandorova argumentace je docela aktuální dodnes:

"Nostra natio bohemica. Ať tak nebo tak, náš národ válku nepovede. Bude jejím předmětem, ne podmětem... na obou stranách. Jako katolík, jako kněz a jako jezuita bych to neměl říkat, ale... příteli, kde jsou husitské doby! Dneska nemáme aristokracii, výkvět země, ale prostě panstvo, nemáme měšťany, ale zbohatlíky, nemáme lid, ale chátru, nemáme vojáky, ale soldatesku, nemáme generály, ale dodavatele potravy pro děla, a především, nikde víra, nikde, u vás jako u nás, jenom všude veliké ambice, zase stejně u vás zrovna jako u nás. Rozhodne, kdo bude mít k dispozici víc milionů a zaplatí si víc pluků a víc baterií: mimochodem, to bude naše strana, Ferdinandovi vojáci ještě nečekali na svůj žold ani den." (str. 90)

Manipulace a podvádění

Argumenty obou z nich jsou - v dané situaci, bez vědomí toho, co následovalo - přesvědčivé a nosné - je zjevné - to je jedním z hlavních Hejlových argumentů - že pravda nikdy není jednoduchá a černobílá a skutečnost je vždycky daleko složitější, než jak na první pohled vypadá.

Lidé se ocitají v kolotoči událostí. Hejlův román svými některými aspekty připomíná pozdější hry Václava Havla o mezilidské manipulaci, například jeho Žebráckou operu (1975) anebo jeho Pokoušení (1985). Skutečnost je tak složitá a vnější loajalita naprosto zrádná - to, jak se lidi navenek chovají, je úplně jiné, než v co ve skutečnosti věří a o co usilují. U Havla je později tento způsob jednání a vystupování zotročených lidí zkarikován natolik, že u zrádců zrádců a vyzvědačů u vyzvědačů už není možno určit, kdo zastává jaký postoj - dochází k naprostému rozkladu osobnosti.

Autor i vypravěč s oběma špiony sympatizují, ti se samozřejmě Šimona Lomnického snaží získat jako agenta pro svou stranu: Jandora dokonce tím, že do Vídně pošle jménem Lomnického habsburské vládě několik podvržených výzvědných zpráv. Oba špioni jsou však, zdá se, slušnější a příjemnější lidé než nejrůznější omezení hochštapleři a kolaboranti, kteří podlézají za každých okolností mocným, ať je to zrovna kdokoliv.

Akce obou špionů ovšem vedou k hrubému násilí - je válka - a Šimon Lomnický má výčitky svědomí, že dopomohl v Písku - na začátku románu - jezuitovi Jandorovi z města před protestantskou armádou uniknout. Předem nevěděl, že Jandorovy výzvědné informace povedou k dobytí Písku Habsburky a k zmasakrování četných jeho obyvatel.

Jaká je to doba, můj Bože, jaká je to všivá doba, když si člověk musí vyčítat špetku nejobyčejnější lidskosti jako nejhorší zhovadilost?!, vyčítá si Šimon Lomnický v této věci. (str. 109)

Taky se Lomnický bojí, že ho zavřou a budou mučit, pokud vyjde najevo, že nechal v Písku Jandoru uniknout, a tak po příchodu do Prahy napíše dvě satirické písně oslavující porážku habsburských vojsk a vysmívající se - právem - zkorumpovanosti obránců katolické víry - písně získají v Praze velkou popularitu a Lomnický je - dočasně - "slavný".

K moci se dostane mstivá chátra

Pozoruhodné intenzity nabývá Hejlova kniha ve své druhé části, kdy je hrdina svědkem bělohorské porážky, všeobecného zmatku, a pak také nastolení mstivého utlačitelského režimu, založeného na vládě neskrupulózní, majetku a moci chtivé lůzy. Ta vyšachuje i idealistického jezuitu Ambrože Jandoru, který se do poslední chvíle domníval, že se nebude popravovat a že nový režim bude usilovat o konsensus. Těsně před zatýkáním českých pánů, kteří pak budou popraveni, varuje je jezuita Jandora prostřednictvím Šimona Lomnického a zapřísahá je, aby před zatýkáním utekli. Čeští páni buď hrozbě nevěří, anebo se odmítnou schovat. Jandora odchází z Čech - noví páni odsunuli idealistu na vedlejší kolej a v Čechách vládne chátra.

Švejkovské představení

Ovšem ono i předchozí protestantské direktorium byla jen mocichtivá, byrokratická sebranka, neschopná si uvědomit, o co v dané historické chvíli skutečně jde - soustřeďovala se na byrokratické procedury a vlastní prebendy. Moc jaksi každého diskredituje a pod jejím vlivem každý degeneruje. Šimon Lomnický se v poslední chvíli snaží v nejvyšších kruzích, u člena direktoria Václava Budovce z Budova, prosadit myšlenku na vytvoření efektivní selské armády, lidí, kteří by byli uvědoměle a energicky schopni bojovat za svou vlastní svobodu. "Selská armáda" je pak skutečně vytvořena, ale je to "prvomájová", potěmkinovská parodie: sedlákům pod velením ambiciózního hlupáka se vyplácí jeden tolar týdně, aby s maketami rádoby husitských vozů přivítali zpěvem písně "Ktož sú boží bojovníci" při příjezdu nového protestantského krále Friedricha:

Ustrnule jsem si prohlížel křivolakou řadu vozů, ani formanských, ani selských, nápadných mohutnými prkennými postranicemi. Na vozech a kolem nich se hemžilo chlapy v těsných kalhotách a jakýchsi plandavých kabátcích s cípatými límci. Všichni měli našité červené kalichy s bělostnou hostií. Na hlavách nejistě balancovali mosazné a ocelové šišáky a přilby, někteří byli v kápích, podobných katovskému munduru. Magistrátní tajemník ze Staroměstské radnice vyběhl dopředu, zatvářil se velice důležitě a zapískal na píšťalu. Rozruch vzrostl. Mužstvo naježilo hradbu kosami, oštěpy, sudlicemi, bijáky. Velitelé vozů mávali dlouhými meči a ochraptěle pořádali svoje osádky.

"Co je to za...?" zmohl jsem se na otázku. Připadal jsem si jako v hodně pomateném snu.

"Sládci, tesaři a dřevaři z Podskalí, pokud jde o ty na vozech," odpovídal ochotně magistrátní tajemník Pomykáček. "Stačí jim jeden tolar týdně."

"Nacvičujeme slavnostní uvítání krále Friedricha. Vystoupíme hned u Strahovské brány," řekl rytíř Rutlík.

Palcát ukázal k obloze.

"Budiž zdráv Friedrich král...!" zazpívali protáhle husité jako svíčkové báby na procesí.

"Třikrát!" zaburácel poddůstojník.

Další pokusy vyzněly znatelně slaběji a ještě pomaleji.

"Chomouti se nenaučí ani pořádně zařvat," povzdechl si ke mně Pomykáček. "Nepřejte si tu práci je naučit chorál! Včera jsem je tady držel do devíti večer a polovina si nezapamatovala ani první sloku!"

Nárazy větru mi rozmývaly a vysušovaly slzy. Ano, já jsem plakal bezmocí a vztekem, vztekem a bezmocí. Neohlédl jsem se ani jednou. Zezadu jsem uslyšel rozladěný sbor. Nerozuměl jsem slovům, těžko jsem rozpoznal melodii. Pochopil jsem, že magistrátní tajemník opakuje s husity za jeden tolar týdně píseň, která před dvěma staletími vzala celým armádám odvahu střetnout se s českým vojskem. (str. 135)

Příznačné a švejkovsky komické je to, jak "prvomájových" husitských dekorací využívají ještě dlouho po Bílé hoře ve vesnicích za Prahou místní lidi:

"Máte pěkný vůz," řekl jsem naprázdno.

"Válečný," přikývl sedlák, "po husitech."

"Cože?" ohlédl jsem se; skutečně jsem se opíral o štít v podobě husitské pavézy, na jeho okraji jsem rozluštil několik slov žalmu Hospodin se mnou, nebudu se báti. Co mi může učiniti člověk?

"Já jsem z Košíř," řekl kočí na vysvětlenou, "když přijel tamten král, dělali jsme mu husity. Vozy nám pak lacino prodávali. Je to fortelná práce, vydrží. Museli jsme sice taky koupit ty hadry, co jsme měli na sobě, ale v hospodářství člověk unosí všechno."

Přikývl jsem a potlačil jsem otázku, zda do chléva a na pole chodí s červeným kalichem, našitým na husitské krzno. (str. 228)

Chaos, hašteření, nezájem a neschopnost

Drastické -a příznačné - je líčení situace v Praze v den po prohrané bitvě na Bílé hoře. Nikdo neví, co se stalo, šlo zřejmě o nevýznamnou potyčku kdesi u vesnice za Prahou. Když se Šimon Lomnický snaží zalarmovat pražské úřady, aby daly dohromady aspoň pár set vojáků či policistů na zajištění Prahy proti habsburským vojskům, setkává se s nezájmem, poraženectvím a neschopností. Ptá se radního Nathanaela Vodňanského (později ho Habsburkové nechají popravit):

"Nathane, proč jste sakra šli do téhle války? Tohle jste neznali předem?"

"Co? Myslíš tu letargii, tu všivost, to skrblictví, tu zbabělost a malomyslnost, a tak dále?"

"Ovšem."

"Především... bez války bychom byli suchou cestou dospěli asi tam... více méně tam, kde jsme... Odboj poskytoval aspoň nějakou naději... za prvé, že se v lidech probudí trochu zápalu, rozumíš?"

(...) Lomnický: "Nevíš, kolik je po Praze vojáků?"

Vodňanský: "Čemu říkáš voják? Nějakou kázeň má zhruba desetina, zbraně si uchovaly asi čtyři tisíce."

Lomnický: Já nejsem voják, Nathane, ale mít po ruce tisíc mužů ihned a moci počítat se čtyřmi tisíci dalšími, s tím snad by šlo ještě dnes v noci dobýt zpátky Strahovskou bránu. A do rána by tady na rynku mohly stát další dva tři pluky, po Praze se zbraní najde jistě dost."

Vodňanský: "A kdo jim bude velet? Generálů máme tucet, ale kde vezmeš nějakého vojáka? Vchynský je po smrti, Colonna padl, u Hvězdy dnes zůstal Šlik, pokud jsem slyšel, ti byli nejlepší. Na druhé straně Thurn se nesnáší s Anhaltem a ani jednoho z nich nemůže vystát Holbach..."

"Holbachem nekončí svět. Proč to nezkusit s někým docela novým, proč nejmenovat veliteli pluků hejtmany nebo poručíky, kteří se nějak vyznamenali, proč jim nedat příležitost a nepovědět rovnou, že kdo urve zpátky Strahovskou bránu, bude zítra generálem?"

"Kdo je má jmenovat těmi veliteli? Generalissimus Anhalt vlastní rukou? Poslat se sám s ostudou do výslužby?"

"Ještě pořád je tady král!"

"Ty ho neznáš, Šimone? Nejdříve se poradí s panem Vilémem z Roupova, ten svolá direktorium a vláda nakonec požádá o vyjádření generalitu, aby nic nezůstalo jenom na ní. Když půjde všechno tuze dobře a rychle, bude to už za týden projednáno a zamítnuto." (str.148-150)

Po neúspěchu na radnici se Lomnický pokouší na vlastní pěst zalarmovat a zorganizovat Pražany do zbraně. Nakonec ho z hostince, kde se snaží agitovat, vyhodí pražští občané, rozezlení, že jim direktorium ukládalo vysoké daně. Nevědomost a nezájem o to, co mělo přijít:

"Já jsem válku nezačal, já nemám co prohrát," vykřikuje občan, který vyhazuje Lomnického z hostince: "Já jsem pana Thurna neposílal dělat výtržnosti na Hradě, mně toho celý Buquoy určitě nesebere víc, než co jsem se na vás na všechny poslední dva roky naplatil na daních!" Pod klenutým stropem zašumělo souhlasem. "A ven!" zařval. (str.156)

Svědomí světa

Lomnický nakonec za svou snahu zverbovat proti habsburským vojskům v Praze domobranu je protestantskou správou města uvržen do vězení za vzpouru. Zatímco je v cele, protestantský režim padne a vládu převezmou habsburská vojska. Lomnický je propuštěn, protože jezuita Ambrož Jandora záměrně zkreslí interpretaci jeho akcí a argumentuje, že Lomnický verboval pro vzbouření proti protestantské správě města ve prospěch Habsburků. Po propuštění bloudí Lomnický městem a v jedné putyce narazí na hochštaplera Rutlíka (toho, co nacvičoval s občany Podolí pro příjezd krále Friedricha píseň Ktož sú Boží bojovníci), který se sice skrývá v přestrojení za kováře, ale, podle jeho "diplomatické analýzy" není pobělohorská situace "vůbec tragická":

"Bude všeobecná amnestie, uchová se v zásadě celý náš právní řád a nikomu nebude konfiskován majetek. Maximilián si může dovolit právě pouze tolik, kolik může. Musí brát ohled na Evropu, pamatovat, kolik máme přátel a spojenců. Věci jsou naštěstí naprosto jasné, svědomí světa je na naší straně..."

"Svědomí světa?" třískl jsem pohárkem o stůl, vypráví Lomnický. "Dostanete vy jednou rozum? Co je to svědomí světa? Kde to bydlí, jak to vypadá? Ve Vídni, v Drážďanech nebo v Londýně? V Paříži, ve Varšavě nebo v Madridu? Kolik má pluků, kolik baterií, kolik milionů v pokladně?" (str. 170)

Normalizace

A pak začala většina protestantských hrdinů posílat habsburskému císaři Ferdinandovi prosebné a omluvné dopisy, včetně výše zmíněného rytíře Rutlíka. Lomnický k tomu píše:

Nevěděl jsem, zda si mám znova pročítat ta neuvěřitelně ponížená slova včerejších státníků a lidových vůdců, nebo se probírat seznamem prosebníků. Co je na životě tak krásného, že na něm někdo visí tolik, až je ochoten se poplivat od hlavy k patě? (str. 171-172)

Nastává normalizace: lůza se spřátelila s dobyvateli. Jezuita Ambrož Jandora je nejprve ujišťován a přesvědčen, že popravovat se nebude, pak s hrůzou zjistí, že ho obelhali a že popravovat se bude. A protestanté ani v této situaci nehnou prstem. Lomnický zjišťuje:

Všude jsem slyšel totéž, že ... odsouzení určitě dostanou milost, a když ne všichni, tedy ten jejich otec, strýc, bratr docela jistě... A kdyby se něco podniklo, jen bychom všem uškodili. Takže se raději posílají nové a nové žádosti do Vídně, škemrá se o přímluvu v Sasku a nevím kde ještě. Stará česká nemoc, nemám se čemu divit." (str.197)

Ti, kdo toho umí využít, vítězí - ale za jakou cenu

A jak román končí? Šimon Lomnický z Budče nerozváže styky s protestantským vyzvědačem Líškou. Během jednoho Líškova pobytu v Lomnického domě do domu vtrhne policie. Lomnický je zatčen: hájí se, že se snažil Líška jako agent provokatér nalákat na lep. Marně: je dva měsíce vězněn za nelidských poměrů a propuštění je mu pak přislíbeno pouze potud, pokud se stane pro nové katolické úřady v Praze mezi pražskými protestanty udavačem.

A kdo Lomnického takto vydírá? Nikdo jiný než magistrátní úředník Pomykáček, který před nedávnem nacvičoval s truhláři z Podolí pro Ferdinandův příjezd píseň Ktož sú Boží bojovníci: teď je šéfem nové katolické tajné policie. Pomykáček má skutečně estébácké manýry:

"Stačí," umlčelo mne Pomykáčkovo bouchnutí do stolu, "nebudete mi předpisovat, na koho se mám ptát! A i kdyby snad někdo z vašich známých neměl v hlavě nic jiného než básničky, vy sám zavedete hovor jinam, k věcem, které mají význam, rozuměno? Nezapomeňte, že zatím jste si podal jen žádost o milost; nikdo ji dosud nevyřídil a vyjadřovat se k ní budu já. Nečekejte, že s tím budu pospíchat. Pokud od vás za pět dní nedostanu černé na bílém to, co potřebujeme, vyřídím ji hned. Přípomínám vám to ve vašem vlastním zájmu, pane Lomnický," zvedl se od stolu a odcházel.

Lomnický ovšem nechce svými udavačskými dopisy dostat do mučíren své protestantské přátele. Jak se tomu vyhnout? Švejkovským trikem: napíše ostře sžíravou píseň na poražené a popravené protestantské pány. Píseň je ve městě populární (všechno, co v ní napsal o jejich velikášství a zkorumpovanosti je pravda, avšak, jak konstatuje jezuita Jandora, "Kdybyste byl něco podobného napsal aspoň měsíc před bělohorskou bitvou, byl by to statečný čin. Dneska ale, měl jste zrovna vy zapotřebí se přidávat k té smečce, co už začíná chraptět ze samého hanobení poražených! Básník nemá v takovéhle společnosti co hledat!" str. 257 - 258) a dosavadní Lomnického protestantští přátelé by od něho nevzali nyní ani kůrku chleba, takže jsou před jeho udavačstvím zachráněni.

Policista Pomykáček přirozeně zuří:

Pomykáček našel, co hledal, a hodil na stůl výtisk mé básně:

"Tohle znáte?"

"Ovšem."

"Kdo vám to dovolil," neovládl se Pomykáček a vykřikl.

"Nepamatuji se," odpověděl jsem se zdůrazněným klidem, "že by mi někdo zakazoval psát."

"Naprosto jasně jsem vám řekl, co od vás čekám. Měl jste se dostat do společnosti, ve které se vám tolik líbilo před rokem, a ne sbírat po hospodách žvásty bezvýznamných lidiček. Pochopitelně," vydechl těžce a udeřil do výtisku mé básně, "po tomhle vám všude přirazí dveře před nosem. A právě to jste vy chtěl, vy všiváku!"

Pomykáček se Lomnickému pomstí tím, že zakáže pražským tiskařům, aby Lomnického tiskli. Básník se octne na mizině. Avšak všechno není ztraceno. Obrátí se na něj jeden bývalý protestantský rebelant - revolucionář, osoba bez literárního talentu, ale pěkně v závětří. Nabídne mu, že bude tisknout Lomnického verše pod svým vlastním jménem - pokud mu Lomnický vždy přenechá za tuto službu padesát procent svého honoráře. Lomnický na to přistoupí a v posledních letech svého života žije z tohoto nedůstojného příjmu.

Český osud

Český osud není lehký a ani není jednoduché ho opustit: člověk by se tím zbavil své vlastní národní identity - přestože mu někdy připadá jako břemeno, jinou nemá. Mluví o tom v rozhovoru se Šimonem Lomnickým Mikuláš Dačický z Heslova. Je to jakýsi odkaz, který, zdá se mi, je nesmírně aktuální dodnes, pořád:

"Beru na vědomí, že jsme poraženi, a jenom se snažím, aby z porážky nebyla naprostá katastrofa. Píšu obyčejné věci, prosté pravdy a všední vzpomínky. Jenomže dneska nám vládnou generálové, kteří mají ve slovníku asi tak devadesát slov, a s nimi podvodníci, jejichž slovník je bohatší nanejvýš třikrát. A to je smrt, když chudne slovník, zjednodušuje se také svět, mizejí pojmy, ztrácejí se odstíny, smrt plížívá jako souchotiny. Takže já především chci ubránit jazyk. Jestli užívám na rozdíl od nich řekněme padesátinásobně bohatšího slovníku, připomínám každému, kdo mne bude číst, že svět je padesátkrát složitější a barvitější, než jaký jej dělají tihle chámové?"

"Myslíš, že stačí zachraňovat jazyk? Řekl bych, že Lichtensteinovi je dost jedno, jestli se sedláci ve Kbelích modlí Otče náš, jenž jsi na nebesích, nebo Vater unser, der du bist im Himmel. Když nám zůstane jen jazyk, nebudeme národ, jenom česky mluvící obyvatelstvo. Jazyk samotný bez vlastních myšlenek - k čemu?"

"Jako základ. Nebo jako kotevní řetěz. Opravdu si nemyslím, že je nějaké štěstí narodit se jako Čech. A čest to zrovna dvakrát také není. Vstupujeme do časů, kdy to po světě můžeme dopracovat nanejvýš k tomu, že se bude říkat - je to sice Čech, ale slušný člověk. Podívej, Šimone, já jsem opravdu věřící, i když o tom dnes a denně nemluvím. Tady jsem se nenarodil ze své vůle," pousmál se a svým příznačným způsobem pokračoval: "tolik rozumu mám, abych si uměl vybrat lépe. Jsem ovšem tady a musím si s tím nějak poradit; tohle mě naučila válka, tam jsem si taky nevybíral, kam postavím svou setninu. Jsem tady a podědil jsem jména, která tu lidé dali věcem a pojmům, sto pokolení před námi je vybrušovali a obohacovali a nejlepší z nich se snažili proměnit tenhle kout světa k obrazu Božímu. Jistě, my dva bychom mohli začít psát a mluvit německy nebo latinsky a měli bychom jen snadnější živobytí, jenže co dál? Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na své duši škodu trpěl? Žádná výhra, jen ústup a škoda na duši, co si nalhávat, jako všechno, co hledá viam resistentiae minoris, je pokaždé jen ústup, zbabělost, posranost," řekl s požitkem, aby posledním slovem zlehčil patos, jaký mu byl vždycky cizí.

Čímpak to je, že v současnosti mají být po pádu komunismu Češi vítězové, řadící se mezi hrdé, svobodné národy Evropy, a přesto tato metafora o osudu porobeného národa na začátku doby Temna s dnešní zkušeností z České republiky tolik rezonuje...?

Byl jsem překvapen, že jsem v románu Zásada sporu od Viléma Hejla našel po více než dvaceti letech tolik myšlenek, které hovoří i k českému dnešku. Škoda, že tu knihu nikdo nezná a že v pražské Národní knihovně ji mají jen v xerokopii. Co kdyby se podle ní natočil celovečerní film?