Vítovi se tu nelíbí, ale Česko je oproti roku 1989 v mnohém ohledu mnohem normálnější země, tedy v porovnání se starými západoevropskými demokraciemi: s Británií, Skandinávií, s Francií či se Švýcarskem.

Mnoho z minulosti zůstalo ještě v hlavách občanů typu pana Víta, kteří stále s nostalgií vzpomínají na Československo, obehnané ostnatým drátem a řízené bandou zločinců, na Československo kontrolované jednou politickou stranou bez svobodných voleb, svobody tisku, podnikání, cestování atd.

Pro mne byl rok 1989 návratem do normální Evropy a rok 1968 se sněním o socialismu s lidskou tváří mi přijde jako naivní a hloupý. Nechci, aby "celý národ" stál za nějakou myšlenkou, chci pluralitu názorů (a mnozí lidé, pokud vím, v roce 1968 snili o volné soutěži politických stran a politických názorů), v níž může vystoupit Vít i Cvek a v níž se tvář společnosti vytváří interakcí rozdílných názorů a hodnot a postupnou debatou, prostě západní standard.

Byl jsem nedávno ve Švýcarsku a říkal jsem si, jaký je to pech, že se člověk narodí a vyrůstá v ČR, když svět, kousek za našimi hranicemi, který se vyvíjí po staletí svobodně, je tak otevřený, normální a hezký. A není to žádný socialismus s lidskou tváří, byť se ve Švýcarsku prý vůbec nestávkuje a lidi jsou zjevně v pohodě (nikde žádný bezdomovec, žebrák, v noci bezpečno). Je to tragédie českého národa, nesmírně hluboká a trpká, že byl na 40 let vytržen z tohoto normálního světa, do kterého kdysi - za Rakouska i za Masaryka - tak čile patřil a s nímž se právem mohl rovnat. Neexistuje žádný kompromis mezi socialismem a kapitalismem, žádný socialismus "s lidskou tváří", kapitalismus je prostě normální a bude mít tu podobu, do níž ho vytvarujeme svými zákony, může to být kapitalismus švédského nebo švýcarského typu, ale může to být taky kapitalismus neapolitánských mafiánů nebo české kupónové privatizace.

Tato země si nikdy nezasloužila žádné experimenty, masové vize a "lepší zítřky", zasloužila si kontinuitu, jakou má třeba Švýcarsko - Česko vždycky patřilo k evropské špici (a z velké části i díky nesmírnému množství německých a židovských spoluobčanů, kteří rozmanitě přispívali k rozvoji této země) a mohlo na ní zůstat až dodnes, nebýt komunistů. Ti vše rozbili a stavět už není zdaleka tak snadné jako bylo snadné rozbíjet, a to zejména proto, že změny v myslích lidí jsou nevratné, přičemž tito lidé vychovávají další generace, a přenášejí deformitu dále.

Pozn. JČ: Pražské jaro roku 1968 nebylo o socialismu, ale o svobodě, kritičnosti veřejného projevu, o demokracii a o pluralitě. Národ byl nadšený nikoliv socialismem, ale svobodou. Pokud se o socialismu hovořilo, byla to zástěrka. (Naivnější občané ovšem mohli té zástěrce věřit.)