Právě děsivá podobnost této prozatím ojedinělé a zjevně ruskou vládou vyprodukované "zprávy" s nejnebezpečnější z válečných her, které se v 20. století hrály - kubánskou krizí, dává na výběr ze dvou scénářů.

Remake historického dramatu

Ten první scénář předpokládá, že historické bitvy, dávno popsané v učebnicích vojenské strategie lze hrát stále znovu dle stejných scénářů, a že vždy někomu rupnou nervy dřív, než dojde ke katastrofě. Pak se s velkým ulehčením podepíše dlouho odkládaná smlouva, někdo zinkasuje Nobelovu cenu míru a svět zůstane na dlouho rozdělen na zájmové sféry vlivu. Nicméně padesátá léta se vrátit nedají, i když se stařičkým generálům z obou stran po nich stýská.

Byla to doba hrdinů. Byla to doba pionýrů moderního válčení. Byla to doba velkých výzev a velkých hrozeb. Byla to ale doba bipolární, zatímco dnes se pohybujeme ve světě multipolárním, poznamenaném neregulovatelnou ekonomickou i komunikační globalizací. Ani rychlost a síla dnešních arzenálů se nedá srovnávat s tehdejšími, stejně jako se nedá srovnávat úroveň obrany proti nenadálým i strategickým hrozbám. Rusko se osvobodilo od nefunkčního sociálního státu, odhodilo neloajální a silou porobené satelity, konsolidovalo svou ekonomickou moc, upevnilo strategická odvětví vojenského výzkumu a vojenské výroby.

Rusko sílí. A je to vidět. Nové spojenectví Ruska se neorientuje na roztříštěnou Evropu, zmítající se politickými šarvátkami EU i národních států, egocentrickou Evropu plnou malicherných sporů. Nové stratgické spojenectví Ruska začíná tvořit druhé RVHP - partnerství v Asii. Čína dodá spotřební zboží za baťovské ceny, Rusko dodá ropu, plyn a suroviny, Mongolsko, Indie a další dodají pracovní sílu, všichni dohromady pak mohutnou armádu o několika milionech mužů. Pro ně bude život vojenský životem daleko snesitelnějším než život horalů či v bídě žijících dělníků. Asijská orientace Ruska pak nalezne i nový bezpečnostní rozměr, neboť ze Sibiře je do Ameriky blíž než ze Southamptonu.

Amerika je na tom hůř. Vyčerpána válkami v Zálivu a neschopností okupanta, je vyčerpána vojensky i ekonomicky. Dolar klesá stále - už několik let. Američané už začínají pociťovat hlubokou krizi dosavadního nepřetržitého blahobytu. Vnitřní hrozby pro "Homeland security" váží neuvěřitelně mnoho sil. Vnější hrozby ztratily armádní kontury a vzaly na sebe podobu asymetrické války proti stínům, skrývajícím se za každým keřem, kamenem v poušti, zdí rozbořeného domu kdesi na bagdádském předměstí. Vyčerpána psychologicky, ekonomicky i vojensky, neschopna splnit požadavky ropné bezpečnosti, stojí Amerika nad propastí. Svoboda není natolik "enduring", aby USA mohly opustit Irák a zajistit přitom splacení dluhu, který u nich má nynější loutková vláda. Vázáni bojem ne nepodobným občanské válce jsou američtí generálové pod tlakem veřejného mínění. Vylhané důvody pro okupaci země, vylhané důvody pro setrvání v ní a vylhané důvody pro případné opuštění - to vše odkrývá neschopnost americké diplomacie i limity strategie peacekeepingu kdekoliv na světě. Strategie násilného prosazování "lidských práv" jako Pax americana je u konce. Říše se hroutí sama do sebe.

USA nepřinesly Iráku mír ani bezpečnost. Vyhrály pouštní ofenzívu, prohrály bitvu s iráckým lidem. Nepřinesly mír a bezpečnost ani sami sobě. Přinesly pouze více hrozeb a potenciálních rizik. Jak ale změnit vychloubačnou monopolární doktrínu a neztratit velmocenskou tvář? Hrdost na Ameriku bere u jejích občanů za své tváří v tvář očekávanému konci George Bushe. Nicméně ani ruská strategie a ji provázející scénáře nových válečných her USA nemůže nechat bez mobilizace plánovačů, stratégů i bez operační pohotovosti všech myslitelných složek obrany i vojsk preventivního útoku. Dokdy je to hra, a odkdy to začne být vážné? Co je informace a co podvržená zpravodajská hra?

Případ dvojitého agenta Ahmeda Čalabího byl velkým varováním americkým zpravodajcům. Stejně tak česká hra s Muhammarem Attou, způsobená čirou náhodou a ze soukromé škodolibosti pětadvacetiletým mladíčkem... Není orientace na zrádce a dublery v klíčových pozicích příliš riskantní hrou, když protivník dokázal přelstít celou obrovskou mašinérii americké špionáže tak spektakulárně? Věc vyčerpávající, stresující a neurotizující. Kolik informací jsou podvržené hry protivníka? Zprávy o jaderných a chemických výrobních zařízeních v Iráku se nepotvrdily, přestože je do země západní firmy pod kontrolou tajných služeb prodaly. Nikdo nepředpokládal, že lze vydat tak velké množství dolarů jen pro psychologickou operaci - odůvodnění hrozby okolním zemím. Saddám Husejn to udělal. Zařízení koupil a msto jeho instalace a výroby smrtících zbraní ho nechal zlikvidovat. Faktury byly Pentagonu a CIA na nic. Vítězem americké okupace Iráku je íránský agent Čalabí.

Stejně tak na nic jsou Američanům pečlivě pěstovaní a poctivě školení proameričtí demokraté v Rusku. Neefektivitu evropsky prověřeného scénáře dobře ukázaly poslední prezidentské volby. Rusko není Ukrajina a Putin nebyl nějaký okresní gubernátor nebo litevský neonacista. A ani kdysi slavný šachista není kdysi slavný dramatik. Nepíše se rok 1989 a na zednářství se v Rusku - narozdíl od Evropy - hehraje.

Rusko toto všechno ví. A ví ještě víc. Má přehled o americkém zadlužení. Má přehled i o nedostatcích amerického ekonomického systému, který je postaven na úvěrových mechanismech a burzovních spekulacích, nikoliv na surovinové záklaně a kontrole investičních procesů státem. Americký kapitál nemusí být loajální vůči vládě. U ruského se to předpokládá - pod heslem vlastenecké hrdosti se skrývá snaha státu získat stejnou kontrolu nad ekonomikou, jako měl Brežněv, ale bez ideologického balastu a centrálních direktiv. Nicméně stát dává šanci pouze disciplinovaným a bezohledně vítězícím manažerům. Vstupenkou do Kremlu je úspěšnost a teprve až pak loajalita.

Za těchto mocenských okolností je autentická hra kubánskou kartou nesmyslným a zbytečným hazardem

PSYOPS na remake staré bitvy

Psychologie říká, že člověk je předvídatelný a osmdesát procent jeho uvažování a činů se pohybuje ve stále stejných schématech a naučených postupech. Když neví kudy kam, průměrně kreativní a průměrně inteligentní člověk postupuje podle jednou vypracovaných a osvědčených scénářů per analogiam. Z tohoto stručného úvodu vyplývá i druhý možný scénář: hra na poučení z krizového vývoje. Nikdo v Rusku ani jinde netouží kubánským, horkokrevným revolucionářům dávat do rukou více moci, než unese jejich odpovědnost. Před půlstoletím chtěl být Fidel hrdinou. Chtěl mít prst na spoušti a přesvědčoval ruské vůdce, aby neváhali a použili Kubu jako odpalovací základnu svých raket. Dodnes nikdo na Kubě neřekl, na rozdíl od Ruska, že to byl ten nejšílenější nápad historie 20. století, který by sice zajistil Fidelovi místo v dějinách komunistického hnutí, nicméně velmi snadno i hérostratovskou slávu strůjce třetí světové války. Neexistoval jediný scénář v tehdejším plánování, který by k ní za podmínky instalace raket na Kubě nevedl.

Jestli rakety nebo strategické bombardéry, je jedno. Dnešní jaderné zbraně nejsou odhalitelné leteckým či družicovým snímkováním jako tomu bylo v padesátých letech. Představa rutinního přistávání ruských strategických bombardérů musí děsit všechny, kteří vědí, že dnešní jaderné hlavice jsou velikostí srovnatelné s tehdejším subkilotunovým systémem W-54 Davy Crockett (váha 34.5 kg, délka 78.7 cm, průměr 28 cm), nicméně jejich účinnost může být mnohonásobně větší. nejbláznivější atomová zbraň dnes odpočívá v United States Army Ordnance Museum, nicméně hrozba vykládky jakéhokoliv smrtícího nákladu na Kubě musí strašit všechny, kteří vědí, že co je možné technologicky, je použitelné ve scénáři a pokud se ukáže, že to může být použitelné i reálně jako strategická výhoda, pak se to nejspíš může stát a nebo i stane.

Na strašení nemusíme mít čerta. Stačí říci, že čerta máme. Kdo to prověří? Tomuto scénáři prozatím odpovídá i provedení, ne nesrovnatelné s bývalými propagandistickými operacemi - například v Česku známým lovením nacistického archivu z šumavského Černého jezera v roce 1965.

Skutečná asymetrická odpověď ale číhá i o kus dál. Namísto Kuby, jejíž kasárenský socialismus deformoval zdravý úsudek zde vládnoucích důchodců a jejich učenlivých, kariéristických synů, vznikla koalice autentických silných a silně levicových vlád v Jižní Americe, skutečně se opírajících o vůli lidu, jejichž potenciál se propojuje přes vlastní ropné a surovinové zdroje, dostatek konvertibilní měny, ekonomickou přitažlivost až po mnohým včetně Kanady či EU sympatickou nenávist k USA. Hugo Chávez vyjednával s Ruskem o zbrojních dodávkách takové síly, že neslouží jen k pohraniční obraně, ale mohou být využity i jako zastrašovací strategická hrozba. Venezuela je jedním z hlavních odběratelů ruské vojenské techniky. V létech 2005 až 2006 objednala v Rusku zbraně za 3,4 miliardy dolarů. Jednalo se hlavně o 24 víceúčelových stíhacích letounů Su-30MK2V, protiletadlové raketové systémy Tor-M1, víceúčelové vrtulníky Mi-17B, bitevní vrtulníky Mi-35 a těžké transportní vrtulníky Mi-26. Ve stádiu vyjednávání je objednávka na pořízení 10 velkokapacitních transportních letounů Il-76 a dvou tankovacích letounů Il-78MK pro venezuelské vojenské letectvo v celkové hodnotě asi 600 milionů dolarů. Venezuela a Rusko se též dohodly na dodávkách čtyř dieselelektrických ponorek Projekt 636 třídy Kilo za 1,2 miliardy dolarů. Ponorka Projekt 636 je primárně navržena a zkonstruována pro plnění úkolů protiponorkového boje, avšak lze ji nasadit i k boji s hladinovými plavidly i pro průzkumné a hlídkovací mise na otevřeném moři. Je považována za jednu z nejtišších dieselelektrických ponorek na světě. Venezuela chce koupit i 10 nejmodernějších bojových vrtulníků páté genrace Mi-28NE (exportní verze vrtulníku Havoc, známá pod kódovým označením Night Hunter či Havoc-C), schopných vést údery na pozemní cíle v noci, za 200 miliónů dolarů. Koupila 30 000 nových ruských automatů Kalašnikov AK-103, objednala celkem 100 000, a operativně i 25 milionů nábojů. Rusko bude Venezuele budovat během několika příštích let i vlastní závod na výrobu kalašnikovů a munice. Chávezovi chtělo prodat vojenské lodě a letadla v hodnotě 2 miliard dolarů i Španělsko. Chávez zredukoval vojenskou spolupráci se Spojenými státy na naprosté minimum a nařídil výcvik důstojníků i záložníků pro případnou partyzánskou válku. Až tak je reálný strach z vojenského potlačení bolívarovské revoluce. Vzhledem k historii Chile ne neopodstatněný.

Takto nekompromisní přezbrojení venezuelských ozbrojených sil na ruskou technologii je významným krokem Americe "za humny". Od Ruska kupuje zbraně i Brazílie. Venezuela doufá, že ruský Lukoil začne dobývat její ropu. Jestli si Pentagon nevyhodnotil tyto vazby Ruska v Jižní Americe jako asymetrickou hrozbu a nespustil poplašné sirény na střeše, pak jeho analytici zaspali. Představa, že se Rusko nespolehne na Kubu, která ropu dováží od Cháveze, ale ruské bombardéry budou provokativně tankovat venezuelský benzín přímo ve Venezuele, je daleko reálnější a bližší pozici jednotlivých zemí v regionu. Ne nereálná je i představa ruské vojenské základny ve Venezuele. Třebas to bude "předsunutý" radar včasné výstrahy, jistící Jižní Ameriku ze severu před hrozbou z "darebáckých států"..... Chávez protestovat nebude, protože pro něj znamená ruská základna totéž, co pro Topolánka základna americká v Brdech. Marshallův plán.

20. 1. 2007, Štěpán Kotrba: Začalo další kolo závodů ve zbrojení ZDE