Osmašedesátý na vnitru: Osobní svědectví

11. Úsek Bezpečnosti ministerstva vnitra ČSSR byl vždy řízen prvním tajemníkem ústředního výboru KSČ. V lednu 1968 došlo k zásadní personální změně. Do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ byl zvolen Alexander Dubček. Pak následovaly dílčí personální změny. Očekávalo se, že Dubček předvolá ministra a náměstky, aby podali hlášení o činnosti resortu, za nějž odpovídají, a o situaci v něm.

12. Dubček nic takového neučinil a jen zřídka přijímal hlášení od ministra vnitra Josefa Kudrny. Situace v zemi se přitom zostřovala, rostla kriminalita a ze všech směrů se aktivizovala rozvědná činnost západních zpravodajských služeb, které přešly k zesílenému organizování vnitřní podvratné činnosti proti státu a jeho zřízení. Zprávy o tom Dubček nečetl a dal najevo, že je číst nechce. Dokonce jednou žádal, aby byly dávány tajemníkovi ÚV Jiřímu Hendrychovi, který prý to rád čte.

13. Náměstek ministra plukovník Jaroslav Klíma, odpovědný za úsek práce kontrarozvědky v ČSSR, potřeboval zásadní stanovisko k mnoha důležitým problémům operativní práce přímo od Dubčeka. Napsal proto Dubčekovi dopis, v němž ho požádal o služební slyšení. Dubček ale neodpověděl a Klímu na slyšení nepovolal. Klíma to pochopil jako projev osobní nedůvěry a napsal Dubčekovi žádost o uvolnění z funkce, v naději, že Dubček do této funkce bude jmenovat osobu, které důvěřuje a to bude přínosem pro práci kontrarozvědky v této složité době. Dubček neodpověděl a bez průtahu žádost Klímy zařadil na porad jednání předsednictva ÚV a to žádosti vyhovělo. Do funkce náměstka pro kontrarozvědku a náčelníka hlavní správy Státní bezpečnosti byl později jmenován Dubčekův přítel Viliam Šalgovič.

14. Klíma byl uvolněn z funkce a byla mu poskytnuta studijní dovolená, neboť dokončoval studia na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Klíma odjel na chatu a tam usilovně pracoval na závěrečné práci svého studia, ale s obavami sledoval rozjitřování a chaos, který probíhal v Praze. Občas odjel do Prahy za rodinou a pro potřebnou literaturu.

Devatenáctého srpna

15. Dne 19. srpna jel Klíma do Prahy pro literaturu; v dopoledních hodinách mu volal plk.JUDr. Josef Ripl do jeho bytu. Ripl mu byl známý jako čestný, inteligentní muž, dobrý organizátor a vynikající vlastenec,osvědčivší se v době okupace. Velice naléhavě žádal o okamžité setkání. Došlo k němu na Staroměstském náměstí a Klímu překvapila intenzita starostlivosti Ripla o vývoj v zemi a obavy, že zahraniční rozvědky lehce naverbovávají početné zástupy našich občanů. Vyslovil obavy, že vedení státu nic proti tomu a na obranu státu nepodniká a že vše spěje ke státnímu převratu. Ze svého vášnivého výkladu přešel rychle na svůj požadavek. Žádal Klímu, který znal JUDr. Lubomíra Štrougala ještě jako ministra vnitra z doby, kdy byl jeho náměstkem, aby za ním zašel na předsednictvo vlády, kde pracoval jako místopředseda Oldřicha Černíka, a upozornil ho na to, že ministr Josef Pavel sestavil skupinu důstojníků a poslal je na Slovensko vyhledat osoby a materiály, které by dokazovaly, že Štrougal v době, kdy byl ministrem vnitra, nechal bezpečností rozpracovávat Gustáva Husáka. Ripl na svůj výklad opakovaně zdůrazňoval, že za touto akcí stojí americká Ústřední zpravodajská služba (CIA), která chce tímto manévrem postavit proti sobě Štrougala a Husáka, kteří oba úzce spolupracují ve funkcích místopředsedů vlády ČSSR. Klíma nebyl požadavkem nadšen, ale Ripl přesvědčoval, že se jedná o klíčovou záležitost, že to má souvislost s kritickou situací v zemi a proto nakonec splnění přislíbil. K setkání Klímy s Riplem došlo 19. srpna kolem 14. hodiny. V té době Ripl nic o příchodu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR nevěděl a neříkal.

16. Klíma ve večerních hodinách zavolal zvláštním telefonem do bytu Lubomíra Štrougala a poprosil ho o přijetí. Ten ochotně souhlasil, ale žádal, aby přišel do jeho kanceláře na předsednictvo vlády.

Dvacátého srpna přes den

17. Po osmé hodině ranní dne 20. srpna 1968 Klíma prošel přes výdejnu povolení vstupu a stanul v kanceláři Lubomíra Štrougala a zde mu řekl vše podstatné, co mu říkal Ripl. Štrougal pozorně a vlídně přijal varování o intrikách a cílech, které jsou tím sledovány. Dlouhou chvíli o něčem usilovně přemýšlel a pak těžce v hlase řekl, že ví, že jsou Sověti v těžké situaci, když k nám budou muset poslat vojska, a s obavou v hlase pak jako pro sebe dodal - a kdo to pak vezme, až to ty tanky tady rozjezdí. Chvíli mlčel a pak doplnil: A uvědomují si Sověti, že to nedopadne tak, jak očekávají, protože Svobodu po schůzce v Čierné silně ovlivňuje Dubček a Smrkovský? Klíma byl zcela vyšinut tím, co slyšel, neboť byl několik týdnů mimo Prahu, vtažen do klubka svých problémů, a nemohl souvisle vyjádřit svůj názor. Štrougal, ale vůbec neřekl, že vojska přijdou a kdy, a ani nenaznačil, že o tom ví určitě nebo že před tím varuje. Proto Klíma chvíli uvažoval, zda to není vyjádření určitých obav, které kolovaly mezi lidmi a při nichž ti potřební a ustrašení se kojili nadějí, že Sověti to tak nenechají a přijdou zase včas, jako v roce 1945.

18. Klíma byl silně rozrušen tím, co slyšel, a když Štrougala opustil, dlouho chodil ulicemi města a přemýšlel nad tím, že se něco vážného bude dít. Zneklidnilo ho, že se mluví o příjezdu tanků a o tom, že to nedopadne tak, jak Sověti očekávají. Protože už pochopil strategickou koncepci provokace, kterou tajná služba USA jako šablonu často používala, rozhodl se nezůstat stranou a svěřit se s obavami vedoucímu sovětských poradců u ministra vnitra generálu Michailu Kotovovi. Cestou do jeho bytu byl znepokojen tím, že zjistil za sebou sledování. Učinil opatření a dorazil do bytu generála Kotova kolem 11. hodiny. Jeho manželka vyrozuměla Kotova a ten rychle přišel do svého bytu.

19. Klíma Kotovovi řekl vše o návštěvě u Štrougala a kladl otázku, zda je skutečně vše tak špatné, že přijdou vojska a zda je to správné. Kotov byl trochu rozzloben a řekl, že situace je jiná než v době, kdy Klíma odcházel z funkce. Přesvědčivě prohlásil, že hrozí nebezpečí protistátního převratu a k tomu že jsou již zformovány síly vnitřní a vnější. Netajil se tím, že odpoledne bude zasedat předsednictvo ÚV KSČ, které svou většinou přijme usnesení, v němž požádá o pomoc spojenců. Klímu překvapilo, že Kotov s úlekem zpozorněl, když řekl, že Štrougal mluvil o příjezdu tanků, které to tu rozjezdí, a pak že to nedopadne tak, jak Sověti očekávají. Klíma ještě dodal, že podle Štrougala Černík váhá... ale to už se projevila Kotovova netrpělivost a dal najevo, že někam spěchá. Úplně u dveří se zastavil a řekl, že Klímu hledá od rána Šalgovič, který ho chce pověřit úkoly a doporučil Klímovi, aby ho ihned vyhledal.

20. Klíma Šalgoviče ihned nevyhledal. Neměl jasno o vzniklé situaci, nevěděl, kdo jde proti komu, kdo kde stojí a jak myslí. Nemohl a ani nechtěl připustit myšlenku, že lidé ve vedení strany a státu, jimž důvěřoval, by šli najednou jinou cestou a jinam, než on a než i oni dříve prohlašovali. Proto se rozhodl, že nejdřív pojede na chatu za rodinou. Tam v bolestivém a chaotickém přemýšlení dospěl k závěru, že se řítí na celou zemi události, které se mohou vymknout a prosadit jako ozbrojený boj. Uvědomoval si, že přijdou ozbrojená vojska do prostředí, kde nemálo lidí je již masivním ideologickým zpracováním dezorientováno a fascinováno do nebezpečného stavu takového stupně, že se může zvednout do nerozvážných činů. Živě si představil, jaká obrovská vojenská síla stojí za západní hranicí od nás. Věděl, že neviditelný fantom napjal struny své sítě do prasknutí a že stačí, aby došlo k jednomu výstřelu a začnou mluvit zbraně, které se stanou dirigenty osudu tisíců lidí a vezmou možnost politikům pronášet slova, vedoucí ven z bojové vřavy k mírové práci. Klíma měl úplnou volnost ke zvolení své příští cesty, protože byl na studijní dovolené. Bylo tu ale také usilovné hledání Viliama Šalgoviče, který ho chtěl pověřit nějakým úkolem. Nakonec u něho převládlo vnitřní přesvědčení, že nemá právo zůstat stranou v tak těžké chvíli, ale že musí plnit služební přísahu, jež ho zavazovala k tomu, aby v souladu s Ústavou chránil daný společenský řád a nedovolil zmařit mírový život.

Dvacátého v podvečer

21. Klíma kolem 18. hodiny dorazil do Thákurovy ulice v Praze 6, aby se hlásil u náměstka Viliama Šalgoviče k plnění jím daných úkolů. Šalgovič v úřadě nebyl, protože jednal u ministra národní obrany Martina Dzúra. Přijal ho proto plk. Josef Ripl, jeho zástupce, netající se radostí nad tím, že může předat Klímovi rozkaz Šalgoviče.

22. Ripl navázal na včerejší rozhovor a doplnil jej tím, že vše se dalo už do pohybu. Objasnil, že od odpoledních hodin zasedá předsednictvo ÚV KSČ, že se očekává bojovná debata, předně o bezvýchodné bezpečnostní situaci v zemi, že je zajištěna většina hlasů v předsednictvu, které vysloví nedůvěru Alexandru Dubčekovi, že pak bude zvolen nový první tajemník a že většinou předsednictva budou požádáni Sověti a další spojenci o vojenskou pomoc, která překročí hranice do ČSSR k půlnoci. Ripl byl pln rozšafnosti a energie. Mluvil z něho statečný a šlechetný duch.

23. Oba neměli mnoho času k rozhovoru a proto přešel Ripl k výkladu, jaký úkol má Klíma podle Šalgoviče splnit. Začal tím, že ministr Pavel a jeho blízcí a důvěrní důstojníci podnikají nějaké přísně utajené aktivity již několik dnů. Zvlášť ho znepokojoval tak zvaný operační štáb, v jehož čele stál jako šéf plk.RSDr. Oldřich Hromádko. Jeho činnost byla nelogická a podezřelá tím, že konspirativně ustavuje ze zvlášť pro ně spolehlivých lidí tak zvané "operační štáby". Na území Prahy že mají zjištěny dva takové útvary, a odvodil z toho, že podobných bylo zřízeno asi mnoho po celém území a to se vymyká mírové organizaci a proto musí být připraveny pro nějaké zvlášť závažné účely. Oba se znepokojením mysleli na to, aby od nich nevyšly výstřely, až dojde k příchodu spojenců a nastane chaos.

24. Z této úvahy vyšel Ripl a řekl, že toho se obávají nejvíce a proto Šalgovič nařídil, aby do budovy ministerstva vnitra na Letné, kde sídlil ministr Pavel, vešla skupina, která by paralyzovala tam sídlící úřad "operačního štábu". Vrcholné překvapení pak nastalo, když Ripl řekl, že tento úkol musí splnit Klíma.

25. Klíma věděl, že v takové situaci nelze protestovat a různě se vykrucovat. Ze služby věděl, že v takové situaci rozkaz nelze odmítnout, nýbrž odevzdaně a pokorně splnit. Zeptal se proto, kdo bude v této skupině. Ripl odpověděl, že nemají nikoho, že je málo vhodných lidí a proto aby Klíma navrhl osoby a on je rozkazem povolá. To byl vrchol improvizace v tak těžké situaci, když zbývalo tak zoufale málo času.

26. Klíma proto navrhl plk.JUDr. Františka Rezka, plk. Jana Bokra a plk. Miroslava Milatu. Plk. Ripl vše přijal a slíbil jmenované povolat a určil, aby se všichni shromáždili v kanceláři náčelníka pražské správy StB v Bartolomějské ulici a zde čekali na jeho pokyn k tomu, aby odjeli k budově MV na Letné a vstoupili dovnitř.

Dvacátého večer a v noci

27. Během pár hodin od rozhovoru Klímy s Riplem se uvedení důstojníci sjeli na S-StB Praha. Kromě Milaty - ten měl sám přijet přímo na Letnou. Všichni byli překvapeni, napjati a dezorientováni. Klíma jim mohl říci jen to, co se dověděl od Ripla, to znamená, že zasedá předsednictvo ÚV KSČ, že hodnotí situaci v zemi, která je výbušná a že většina členů předsednictva situaci hodnotí jako kritickou, na níž naše síly nestačí a proto budou většinou členů předsednictva požádáni Sověti a ostatní spojenci, aby nám poskytli pomoc. Řekl, že mluvil s generálem Kotovem a ten ho ujistil, že vojska přicházejí, aby zabránila násilnému převratu a zajistila bezpečnost státu ze západní hranice proti vpádu protivníka. Potom, po splnění úkolu a zklidnění situace se vojska vrátí do svých zemí. Mlčky vše vyslechli a ponořili se do vnitřního uvažování a čekali, až Ripl dá povel k výjezdu, aby zajistili vše tak, aby z budovy MV nevyšel podnět nebo výstřel, jenž by rozpoutal krveprolití.

28. Kolem 23. hodiny, spíše několik minut před, volal Ripl a nařídil přesun a splnění úkolu. Přesun proběhl rychle ve vlastním autu a před budovou MV už čekal Miroslav Milata – klíčová osoba, který jako náčelník správy kádrů měl své sídlo v budově. Klíma stanovil postup tak, že první půjde Milata, ten vyvolá strážného za zamčeným hlavním vchodem, řekne mu, že potřebuje ve své kanceláři něco projednat s Klímou, Bokrem a Rezkem. Všechno se pak splnilo a uvedení důstojníci vstoupili do budovy, předložili služební průkazy a veliteli stráže zopakovali, co se děje na ÚV, že přijdou pozvaná spojenecká vojska. Klíma zavolal před jejich očima telefonem jejich náčelníka, šéfa ochrany vládních budov plk. Josefa Holka a za jejich přítomnosti mu řekl, že přišli do budovy na rozkaz Šalgoviče a požádal ho, aby dal příkaz veliteli stráže, aby přijal nás příchozí jako posilu pro ochranu budovy. Holek tak učinil a veliteli k tomu vydal souhlas a příkaz.
Milata pak odešel k dozorčímu důstojníkovi ministerstva a hlásil mu, proč skupina do budovy vešla, a požádal ho, aby důležité události hlásil také Klímovi nebo Milatovi. Skupina nikde nenarazila na nesouhlas a odpor, naopak vše bylo přijato s úlevou, že konečně skončí chaos a hrozba rozvratu.
Třeba dodat, že Klíma a Bokr nebyli vybaveni žádnou zbraní a tudíž disponovali jenom slovem při jednaní s lidmi, kteří je znali a jim důvěřovali.

29. Hned po vstupu do budovy dorazili sem také dva důstojníci přímo poslaní Šalgovičem, aby vešli do kanceláře dozorčího důstojníka operačního štábu plk. Hromádka a převzali kontrolu nad tímto uzlem spojení a velení.

30. Po těchto úkonech nařídil Klíma Rezkovi zajištění budovy zvenku a zevnitř a odešel s Bokrem do kanceláře Milaty, aby promysleli, co dále podnikat a ohlásili Šalgovičovi, že do budovy bez komplikací vstoupili.

31. Zajímavě popisuje tuto dobu do protokolu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Služby kriminální policie Policie České republiky (ÚDV) tajemník ministra Pavla Jiří Hošek. Vypovídá: "Dne 20. 8. 1968 v nočních hodinách (přibližně kolem 23. hodiny) mne do bytu volal nejprve operační důstojník z budovy MV na Letné a tento mi sdělil, že dostal zprávu o tom, že na četných místech republiky vstoupila vojska Varšavské smlouvy na území našeho státu. Vzápětí nato mi telefonoval tehdejší předseda vlády Oldřich Černík a ptal se mne, zda o vstupu vojsk na naše území něco vím a zároveň mne požádal o zprostředkování spojení s ministrem Pavlem. Chtěl, abych jakmile ministra vyrozumím, společně s ním se dostavil na rozšířené zasedání předsednictva ÚV KSČ." Pak popisuje, že šel do budovy MV a před ní u vchodu si všiml hloučku civilistů a že dal dozorčímu pokyny na uzávěru budovy, aby nikoho nevpouštěl a nevypouštěl, uložil mu povolat posily k ochraně. Nic takového ale Rezek neviděl a nehlásil.

32. Hošek pokračuje tím, že z budovy ÚV KSČ volal operačnímu důstojníkovi na MV, neboť chtěl vědět, jak se vyvíjí situace. Vypovídá:

"Operační mi sdělil, že se dověděl, že budova má být obsazena příslušníky Lidových milicí. Ptal jsem se, co to má znamenat a kdo dal takový pokyn. On odpověděl, že pplk. Josef Holek, náčelník 5. správy MV. Já jsem proto ihned se spojil s Holkem, tento mi sdělil, že žádný takový nevydal, opravuji, řekl, že mi o tom nemůže nic říci a ať se obrátím na náměstka Šalgoviče. Já jsem se na základě informace Holka telefonicky spojil se Šalgovičem a ptal se ho, co je pravdy na informaci, že budova na Letné má být obsazena lidovou milicí. Šalgovič potvrdil, že je to pravda a že se se mnou o tom nebude bavit. Já jsem mu na to řekl, že dispoziční právo k Lidovým milicím má pouze předsednictvo ÚV KSČ, osobně generální tajemník, tedy v té době Dubček. Shodou okolností se v tu chvíli Dubček nacházel poblíž mne a proto jsem mu předal hovor. Z tohoto hovoru si dodnes přesně pamatuji, že Dubček Šalgovičovi do telefonu odpověděl slovy: 'Čo robíš Vilo, uvedom si svoju odpovednost pred stranou a ľudom, použitie ľudovej milície je nelegálné.' Co mu na to Šalgovič odpověděl, nevím, pamatuji si pouze, že Dubček byl silně rozrušen a plakal, načež položil sluchátko."

33. Není možno vše přesně časově určit, protože Hošek to líčí jinak, ale šlo v jednom momentu o vážnou událost.
Přišel Rezek a hlásil, že v patře, kde je kancelář ministra a jeho sekretariát, zastihl a překvapil muže, který tam nemá co pohledávat, a žádal Klímu, aby na místě ve věci rozhodl. Klíma se odebral na místo a viděl, že oním neznámým je tajemník ministra Jiří Hošek. Zeptal se ho proto, proč přišel a on odpověděl, že nastoupil do práce, protože byla vyhlášena pohotovost. Klíma byl zaskočen, neboť Hošek tvrdil, že jde do práce, že tam patří, zatímco Klíma a Rezek nikoliv. Klíma, protože nebyl informován, se jal Hoškovi vysvětlovat, že předsednictvo jednalo o situaci v zemi a rozhodlo se o pomoc požádat Sověty a spojence a ti přicházejí na pomoc. Hošek pozorně poslouchal, věděl ale, že je vše už jinak, ale mlčel. Klíma, aby vše nějak ukončil a mohl jít podat o tom hlášení Šalgovičovi, vědom si toho, že nemůže jednat svévolně, řekl Hoškovi, aby tedy šel do své kanceláře, ale nikam netelefonoval. Hošek spokojeně přitakal a všichni se rozešli.

34. Proč ale přijel na Letnou, objasňuje v protokolu takto: "Potom jsme se s ministrem radili o dalších krocích, neboť z jednání předsednictva bylo jasno, že k přepadení naší země skutečně došlo. Dohodli jsme se, že pojedu na Letnou do jeho kanceláře a z jeho a mého trezoru odstraním písemnosti, které by mohly být zneužity... Při vstupu do budovy na Letné jsem nevyužil hlavní vchod, ale šel jsem bočním vchodem, který používal pouze ministr... Průchozími dveřmi jsem odešel do kanceláře ministra, kde jsem skutečně z trezoru vytřídil některé písemnosti a po nějaké době jsem opět vyšel a odjel zpět do budovy ÚV KSČ... Když jsem se vrátil na ÚV KSČ, tak jsem se opět setkal s ministrem Pavlem a společně jsme přivezené písemnosti zlikvidovali na WC".

35. Vzniká logicky otázka, jaké dokumenty musel zničit ministr vnitra Pavel a jeho tajemník na WC. Je jediná odpověď: Byly to dokumenty svojí podstatou protizákonné a protiústavní a proto nesměly padnout do rukou obhájců zákona a demokracie. S největší pravděpodobností souvisely s přípravou na zatýkání levicově orientovaných osob a se zřizováním koncentračních táborů. Proto také ministr do úřadu nepřijel a ukryl se u svého přítele.

36. K úplné představě o průběhu událostí je třeba ještě uvést to, co k tomu říká vůdčí osoba, plk.RSDr. Oldřich Hromádko. V protokolu před ÚDV vypověděl: "Dne 20. 8. 1968 asi kolem 23. hodiny mi do bytu volal operační důstojník z budovy na Letné s tím, že má hlášení, že na některých hraničních přechodech překračují naše hranice vojska Varšavské smlouvy. Dále jsem si tuto zprávu prověřoval a také jsem tomu operačnímu uložil, aby telefonoval a vyrozuměl o situaci ministra Pavla a předsedu vlády Černíka. Myslím, že jsem po nějaké chvíli volal znovu dozorčího, chtěl jsem po něm, aby pro mne poslal okamžitě vozidlo, nevím již přesně pořadí těchto hovorů, ale při jednom tom telefonátu mi řekl 'Jsou tady, míří na mne pistolí' a pak spojení bylo přerušeno. Teprve později jsem se dověděl, že tím pracovníkem, který mířil pistolí, byl zřejmě tehdejší náčelník personální správy Milata. Také jsem v tu dobu volal Rybáře, to byl zástupce náčelníka hlavní správy VB, který byl v tu dobu již na pracovišti, a ten mi sdělil, že Šalgovič vyhlásil pohotovost. Upozornil jsem ho, že to musel udělat za zády ministra Pavla, který žádnou pohotovost nevyhlašoval."

37. Klíma se dověděl, že Hromádko usilovně a několikanásobně volal na číslo telefonu svého "operačního štábu", ale tam bral telefon důstojník, který tam byl poslán Šalgovičem. Hromádko se rozhodl a zavolal plk. Rybářovi a žádal ho, aby sestavil bojovou skupinu, která by osvobodila a obsadila budovu MV na Letné.

38. Klíma, když se to dověděl, byl zneklidněn, neboť tím hrozilo nebezpečí ozbrojeného střetu, a rozhodl se, že Hromádkovi osobně zavolá a požádá ho o zrušení tohoto postupu. Zavolal mu do bytu a smířlivě začal apelovat na jeho rozvahu. Řekl, že už jistě ví, že do země vstupují vojska Varšavské smlouvy, že vzniká velice výbušná situace a že ho prosí, aby se do ničeho nemíchal, neboť vše musí řešit politici. Připomenul mu společné boje proti banderovcům na Slovensku a že vojska Varšavské smlouvy nezval, ale teď nesmí dojít k tomu, aby promluvily zbraně. Hromádko poslouchal a po chvíli nevrle řekl, že Klíma nemá právo mu něco nařizovat, že není ve službě, neboť má studijní dovolenou. Klíma se rozzlobil a kategoricky od Hromádka žádal zmrazení jeho aktivit a Hromádko nakonec odpověděl, že dikci rozumí.

39. V protokolu před ÚDV 19. 10. 1995 Hromádko vypověděl toto: "V tu dobu, pořadí již přesně nevím, volal ke mně do bytu z MV na Letné Jaroslav Klíma, který byl náměstkem ministra, ovšem v té době byl mimo službu, neboť - pokud si vzpomínám, tak měl studijní volno. Tento mi sdělil, abych se do ničeho nepletl, řekl ještě něco dalšího, nepamatuji si již co, já jsem mu na to odpověděl, že nemá co dělat na vnitru a já že mu nejsem podřízen a nemá mi co rozkazovat."

Po půlnoci na jednadvacátého

40. Po půlnoci volal do kanceláře Milaty ministr Pavel a chtěl vědět, jaká je situace a co se děje. Milata předal sluchátko Klímovi a ten mu řekl, že kromě vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR se neděje nic zvláštního a vyvrátil mu obavy, že budova MV je obsazena lidovou milicí. Zdůraznil, že v budově jsou výhradně důstojníci MV, kteří očekávají, že ministr brzy přijede, aby se ujal řízení ministerstva v této těžké době. To bylo několikrát opakováno a nakonec Pavel slíbil, že na ministerstvo přijede. Nepřijel! Odjel ke svému příteli v Žitné ulici. Hošek do protokolu před ÚDV na otázku vyšetřovatele, zda byl přítomen ministr Pavel a zda mohl zasahovat do dění na ministerstvu odpověděl, že zasahovat nemohl, protože se zdržoval u přítele v Žitné ulici.

41. Podrobněji věc popisuje Hromádko do protokolu takto: "Vím o tom, že také ministr Pavel byl někde schovaný, mluvil jsem s ním telefonicky, když byl na ÚV KSČ, byl z toho takový roztřepaný, říkal, že si mám sám zvážit, co budu dělat, že mi žádné pokyny dávat nebude."

42. Další svoji činnost Hromádko popsal do protokolu v tomto znění:

"Ráno 21.8. jsem si odněkud zajistil vozidlo a začal jsem objíždět některá pracoviště MV. Tam jsem upozorňoval pracovníky na to, že je potřeba se postavit proti okupaci, dodával jsem nějaké zprávy do radia apod."

43. Z uvedeného je zřejmé, že speciální organizace pro zvláštní represivní účely - "operační štáby" - byla jako organizovaná síla vyřazena z činnosti. Velitelé podřízených operačních štábů čekali marně na rozkazy shora. Ty však nepřišly. Proto někteří jedinci začali rozvíjet aktivity na vlastní pěst. Jezdili po bytech a chatách a s podporou rozhlasu hledali Šalgoviče, Ripla, Klímu a řadu levicových politiků. Organizovaně a ve velkém rozsahu se ale věznice a koncentrační tábory naplňovat nezačaly. Chyběla k tomu organizovaná síla, jejíž páter tvořily "operační štáby". Tato činnost si ale vyžádala smrt plukovníka Jana Záruby.

44. Existuje mnoho faktů a signálů, svědčících o tom, že vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR byl rafinovaně a brutálně vyvolán Západem v čele s USA a jejich tajnou službou, řadou zpravodajských her, při nichž se využívaly mnohé vnitřní těžkosti a chyby tehdejšího režimu k vyvolávání politických konfliktů a neshod, předně s vedením Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a Sovětského svazu. Západ organizoval řadu akcí k ovládnutí médií proniknutím svých sympatizátorů a Ústřední zpravodajskou službou Spojených států (CIA) řízených a placených agentů.

Viliam Šalgovič splnil svoji služební přísahu - bránil ústavu a daný společenský řád a snažil se zabránit krveprolití

45. Viliam Šalgovič byl po odvolání plk. Jaroslava Klímy jmenován náměstkem ministra vnitra Josefa Pavla pro úsek kontrarozvědky a náčelníkem hlavní správy Státní bezpečnosti. Do této funkce ho vybral osobně sám Dubček a nepochybně v té době stál Šalgovič na stejné politické pozici jako Dubček.

46. Po několika týdnech, když se seznámil s operativní situací v zemi a dostal do rukou rozvědné informace o tom, že se připravuje v zemi protistátní převrat, který je podporován a koordinován silami ze Západu, zvláště z USA a SRN, změnil postupně své stanovisko. Svým nejbližším podřízeným náčelníkům, kterým důvěřoval, otevřeně několikrát vyjádřil své obavy. Postěžoval si také mnohokrát, že Dubček situaci tak nevnímá a vynucuje si jednání Bezpečnosti, které poškozuje republiku a ohrožuje její bezpečnost. V době před jednáním v Čierné nad Tisou byl už přesvědčen, že je třeba, aby vedení strany a státu rozhodně vystoupilo na obranu státu a jeho zřízení. Se souhlasem pak přijal také všechny sliby, které tam Dubček dal k personálním změnám (odchod Kriegela a Smrkovského z předsednictva a Císaře z funkce tajemníka ÚV KSČ). Souhlasil také s tím, že se oddělí StB do samostatného ministerstva a neměl námitek,že to bude položeno na jeho bedra. Úzce spolupracoval s vynikajícím organizátorem plk. Josefem Riplem a jemu uložil rozpracování mnoha věcí, souvisejících s řešením vážné situace.

47. Před rozhodnutím o vstupu vojsk byl na dovolené v Bulharsku, odkud byl odvolán. Když došlo ke vstupu, organizoval s přehledem všechna opatření. Působil dojmem, že věří u Dubčeka a Černíka v obrat, když dojde ke vstupu vojsk. Možná, že věřil, že se zaleknou a couvnou a dojde ke konstruktivnímu jednání. Vůbec ale netušil, a to byla tragédie levice, že je vše vyzrazeno, že CIA již informovala a diriguje pravici a že vše chtějí hnát do krveprolití. To také vysvětluje, proč Šalgovič později zmlkl, zneklidněl a chvilkami ztratil orientaci a rozhodnost. Silně na něj působilo volání Dubčeka, proč nechal "obsadit" budovu MV lidovou milicí, přičemž Dubček plakal a Šalgovičovi to vyčítal. Prostě, Šalgovič věřil v Dubčeka a považoval ho za přítele a v tom se zmýlil. Dubček takový nebyl a Šalgoviče už předtím dávno odepsal. Dokonce ho dal na seznam osob, které měly být po vstupu vojsk, očekávaném ve 24 hodin, zatčeni a uvrženi jako vlastizrádci do věznice v Řepích u Prahy. Jeden výtisk seznamu byl nalezen v trezoru Josefa Smrkovského a ofotografován sovětskými důstojníky, když vstoupili do Prahy.

48. Postoj Šalgoviče a jeho chování také ovlivnil špeh, který se vetřel v jeho důvěru, když se stal náčelníkem HS StB. Ten dříve pracoval v analytice, byl slovenského původu a Šalgovičovi se vetřel tím, že ho upozornil na nějaké věci z StB, jež se týkaly jeho osoby. Šalgovič mu uvěřil a zařídil, aby pracoval u něho v sekretariátě. Onen důstojník se jmenoval Jan Kotrč a jeho bratr patřil ke skupině druhého centra kolem městského výboru KSČ v Praze. Lze předpokládat, že Kotrč informoval svého bratra a tím i druhé centrum o všem zajímavém, co probíhalo u Šalgoviče a v jeho štábu.

49. Za velké štěstí lze považovat, že onen Kotrč nebyl kolem 23. hodiny 20. srpna přítomen na pracovišti, když byl zahájen vstup vojsk Varšavské smlouvy a Šalgovič s Riplem organizovali řadu opatření se zaměřením, aby nedošlo k ozbrojenému střetnutí. Na pracoviště Kotrč nastoupil až 21. srpna v ranních hodinách a vystřídal unaveného a po celou noc pracujícího plk. Jílka, šéfa Šalgovičova sekretariátu, který si pak šel odpočinout. Kotrč od něho převzal informaci o dění kolem, o spojení a zvláštní čísla telefonu na Indru a další vedoucí činitele a zprostředkovával spojení. Kotrč tedy přišel později, mnoho mu uniklo, ale s o to větší intenzitou pak vše sledoval, zapisoval a samozřejmě i hlásil bratrovi na druhé centrum. Je pravděpodobné, že od něho také pocházely dílčí podklady pro ony zprávy rozhlasu, lživě oznamující, že StB zatýká, že používá krycí poznávací značky aut, lživě označující jména důstojníků, aby je a rodinné příslušníky zastrašili apod.

50. Úlohu čilého špeha Kotrč sám dokládá a vysoko chlubně hodnotí do protokolu před vyšetřovatelem ÚDV dne 12. 10. 1995, přičemž se opírá o záznam, jím sepsaný 11. 10. 1968. Zde kromě jiného píše: "Nemohl jsem si udělat přesnou představu o stanovisku s. Šalgoviče, jen jsem cítil, že je v té době nerozhodný, rozporný a ze situace osobně nešťastný. V jednom takovém letmém rozhovoru mi řekl, že on, Šalgovič, přece nemůže jít proti Dubčekovi. V průběhu večera několikrát pil vodku z lahve, kterou měl u sebe." Pak vypovídá o tom, kam telefonoval Klíma, jaké rozkazy dal Ripl a kdo se s kým radil. Proste špeh v centru událostí!

Zvýšený zájem americké tajné služby o Československo v druhé polovině let šedesátých

51. Cílem CIA bylo provést v roce 1968 v ČSSR protistátní převrat, při němž by bylo svrženo tehdejší společenské zřízení, i když šlo v podstatě o rozvinutí frontálního útoku pod praporem hesel o nápravě chyb a nedostatků i zdokonalení socialistického zřízení.

52. K provedení převratu a svržení socialistického zřízení vypracovaly řídící síly USA a jejich vnitročeskoslovenská agentura následující postupy:

a) Převrat provést z nejvyššího orgánu hlavní politické moci v zemi - Komunistické strany Československa (KSČ) - v době mimořádného 14. sjezdu KSČ dne 9. září 1968 tím, že by do vedoucích stranických a státních orgánů byli prosazeni funkcionáři protisovětského a protisocialistického zaměření, ochotní dělat politiku a řídit stát ve vazalském postavení vůči USA.

b) Druhý taktický postup vycházel z toho, že SSSR bude chtít udržet Československo ve sféře svého vlivu, jak bylo stanoveno dohodami mezi Spojenci ke konci druhé světové války na Jaltě a v Postupimi. V tomto směru se pak pracovalo na variantě k provedení řady politických, diplomatických a zpravodajských her, které by vyvrcholily tím, že vedení Varšavské smlouvy v dohodě s levicovými a prosovětskými stoupenci v ČSSR by vyslalo do Československa svá vojska, čímž by se SSSR a levice v KSČ dostala do důmyslně připravené pasti. Protože tato strategická šablona byla provedena také při vlákání Sovětů do Afghánistánu, lze míti za to, že v případě ČSSR USA předně preferovaly tuto variantu od samého začátku. Jinými slovy, vládě USA šlo od začátku o to, aby vznikl konflikt, při němž by byla vyvolána občanská válka pod hesly boje proti agresorovi - Sovětům, do níž by vstoupil také později vojensky Západ, krytý tvrzením, že přichází na pomoc napadenému Československu.

53. Československá kontrarozvědka zachytila bezpečně v druhé polovině šedesátých let zvýšený zájem o Československo předně ze strany CIA. Soustředěná aktivita byla vedena z rozvědné rezidentury americké ambasády v Praze, z rezidentury CIA ve Vídni a z dalších míst. (...)

V sovětském vedení bylo po 13. srpnu rozhodnuto podniknout zásadní a rozhodné kroky

174. Vedení KSSS už dlouho jednalo o vnitropolitické situaci ve vedení KSČ a uvnitř Československa. Ze svých rozvědných a politických zdrojů vědělo, že se schyluje ke kritickému zlomu a že v sázce je i světový mír. Bylo jistě si vědomo vážnosti situace, neboť proti sobě stály dva mocné, nejmodernějšími a jadernými zbraněmi vyzbrojené státy. Hledat východisko ze složité situace bylo velice těžké.

175. Podle průběhu dalších dnů je možno říci, že se dospělo k závěru, že Československu bude třeba poskytnout pomoc všestrannou, a to i vojenskou. Je možno tvrdit a následující vývoj to potvrzuje, že sovětské vedení do poslední chvíle věřilo, že se v předsednictvu ÚV KSČ zformuje levicová, prosocialistická většina, která získá většinu šesti hlasů proti pěti, a ta v souladu se stanovami pak prosadí personální změnu v předsednictvu tak, že bude provedena změna ve funkci prvního tajemníka a většina členů předsednictva pak přijme návrh, aby byl požádán Sovětský svaz i ostatní spojenci o poskytnutí vojenské pomoci k zajištění klidu a pořádku uvnitř země a k ochraně státu před vnějším vojenským nebezpečím.

176. Těžiště představ o řešení stálo tudíž na víře, že se levice v předsednictvu ÚV KSČ vzchopí, zformuje a odtud začne renesance nejuvědomělejších sil socialismu, od předsednictva, přes ÚV KSČ, vládu, parlament až do krajů, okresů, měst a vesnic. Opravdově se věřilo, že bude udržen mír, zabráněno tragédii války a potom se bude zajišťovat vše ke klidnému, bezpečnému a důstojnému životu lidí*

177. Sovětské vedení a vedení dalších spojenců postavilo tudíž koncepci, že na prvním místě bude stát rozhodnutí většiny v předsednictvu ÚV KSČ, to prosadí personální změny a požádá Sověty a spojence o poskytnutí pomoci a spojenci prosbu vyslyší a pomoc poskytnou. Takový postup byl morální, etický a z hlediska mezinárodního práva i ospravedlnitelný. Věřilo se pevně, že v oné většině jsou členové Drahoš Kolder, Vasil Biľak, Oldřich Švestka, Emil Rigo, František Barbírek a Jan Piller.

178. Tajemství zahaluje další komunikace mezi Sověty a výše uvedenou (dá se předpokládat, že v té době již nějak zkonstituovanou) levicí. Lze mít za to, že poté se nějak komunikovalo pomocí utajeného spojení, asi přes sovětskou ambasádu, při němž byla vyměňována stanoviska a názory.

179. K dispozici je jen spolehlivý údaj o jednání Stěpana Červoněnka, velvyslance SSSR v Praze, a Aloisa Indry, tajemníka ÚV KSČ a člena sekretariátu ÚV, z doby asi kolem 16. srpna 1968. Zprávu o tomto setkání poslal velvyslanec Červoněnko do Moskvy a 18. srpna Leonid Brežněv seznámil s jeho obsahem představitele spřátelených zemí - Wladyslawa Gomulku, Jánose Kádára, Ericha Honeckera a Todora Živkova. Kopii této Brežněvem přednesené zprávy zaslal po převratu 1989 ruský prezident Boris Jelcin Václavu Havlovi s dalšími dokumenty a stala se pak pracovním materiálem pro vládní komisi, ustavenou pro šetření okolností kolem vstupu vojsk do CSSR.

180. Tento dokument byl v roce 1993 publikován v tomto znění:

"Dnes jsem se sešel s Indrou na jeho žádost, přijel i s Pavlovským. Indra mi sdělil, že jejich skupina právě schválila plán svého vystoupení na zasedání předsednictva ÚV KSČ (20. srpna), a to za předpokladu, že v pondělí (tj. 19. srpna) budou ujištěni, že v noci z 20. na 21. srpna zahájí akci naše vojska. Oni k půlnoci z 20. na 21. srpna vyvolají na zasedání rozkol, zajistí vyslovení nedůvěry pravičákům a převezmou vedení strany a vlády do svých rukou. V připraveném dokumentu se obrátí k národu, k bratrským stranám o pomoc zdravým silám. Tento dokument nám předají zítra... a měl by být zveřejněn ráno 21. srpna, až naše vojska vstoupí do Československa... Na dny 21. - 22. srpna bude svoláno plénum ÚV KSČ i zasedání Národního shromáždění, které nepochybně podpoří jejich akce a odsouhlasí apel k bratrským zemím se žádostí o vojenskou pomoc. V noci po zasedání předsednictva budou obsazeny tiskárny a redakce Rudého práva a připraveno jeho zvláštní vydání. Jeden z nejdůležitějších členů skupiny zajistí vypojení rozhlasového, televizního, telefonního i telegrafického spojení."

181. Obsah této zprávy se dostal do rukou pravice a tak se dověděla o tom, že ve spolupráci levice a Sovětů dojde ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Mohla se to dovědět jedinou cestou - od americké CIA, která rozvědnou informaci získala asi od svého agenta pracujícího na sovětské ambasádě v Praze anebo ji Američané získali tím, že rozbili sovětskou šifru pro spojení velvyslanectví s Moskvou.

182. Ze zprávy od Červoněnka se rázem americká špionáž a dubčekovci dověděli, že ke vstupu vojsk dojde, že to má začít legálně a legitimně po projednání na předsednictvu UV KSČ. Dověděli se i taktický postup, jenž spočíval v tom, že se bude jednat o destabilizované bezpečnostní situaci v zemi, o nečinnosti orgánů státní moci a správy, což posílí i kritický apel a výzva politbyra. Ze zprávy se také dověděli, že centrálními osobami jsou již výše uvedení členové levice a Alois Indra, ministr Oldřich Pavlovský a další. Strategicky nejdůležitější údaj spočíval v tom, že se dověděli o strategickém čase, to je: k půlnoci z 20. na 21. srpna. Dověděli se, že levice k tomuto časovému údaji vyvolá na předsednictvu rozkol a že tak učiní, jen když budou ujištěni, že z 20. na 21. srpna zahájí akci sovětská vojska.

183. Je nepochybné, že o připravené operaci se cíleně od CIA dověděli Dubček a Černík a že CIA počítala s tím, že to oba a celou pravici ještě více rozohní a poštve. Proto má výčitka, směřující k tomu, že neučinili nic, aby tomu zabránili, je asi směšná...

184. Američané nepochybně jásali, když se akce tak krásně rozvinula:
Sověti a Varšavská smlouva nepřijdou jako bratrská pomoc. Dostanou se do pasti, protože přijdou jako agresorové. Národ, pozvednutý jimi ovládnutými a jimi řízenými sdělovacími prostředky, je nepřijme jako přátele a potomky válečných osvoboditelů, nýbrž jako agresory. O tom byli před operací přesvědčeni.

Jak postupoval Dubček a jeho spojenci

185. Dubček předně organizoval jednání předsednictva tak, aby se přednostně jako první bod projednávala příprava a materiály pro 14. sjezd, který se měl konat 9. září.
Sledoval tím záměr nedat možnost levici, aby měla dost času, sil a odvahy, jednat o kritické situaci v zemi, k čemuž byla již zpracována zpráva a jejíž obsah byl velice alarmující. Domýšlí se, že levice vezme na pomoc i dopis od Leonida Brežněva, v němž kriticky pohlíží na situaci a apeluje tím na předsednictvo.

186. Levici Dubčekův obrat zaskočil, neboť počítala s jednáním o situaci v zemi. Mlynář, architekt tohoto scénáře píše, že se levice nevzchopila, aby protestovala proti změně programu. Obdivuje Dubčeka, jak vše vehementně prosadil a pokračoval v přípravě na sjezd. To bylo rozhodující, protože o situaci v zemi se jednalo již v nervózní situaci, vyvolané křikem a nadávkami, při nichž se už začala objevovat slova o vlastizrádcích a Kriegel věděl, kam míří.

187. Psychologická "válka" vytvořila dusnou atmosféru, neboť obě strany věděly, že do země vstoupí vojska Varšavské smlouvy.

188. Byly vypracovány seznamy osob z levice, které měly být zatčeny v momentu vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR a uvězněny ve věznici v Řepích u Prahy.

189. Bylo bezpečně zjištěno, že po vstupu vojsk do Prahy pronikli jejich důstojníci do kanceláře Smrkovského v Národním shromáždění a v jeho trezoru našli seznam osob, které měly být zatčeny a uvězněny. Důstojníci seznam ofotografovali, originál vrátili zpět do trezoru a kopii odvezli do Moskvy. Na seznamu byli všichni členové levice v předsednictvu ÚV, kteří v dopise Brežněvovi jsou uvedeni jako ti členové, kteří vyvolají rozkol, a další, kteří se měli na vstupu nějak podílet.

190. Protože seznam byl nalezen u předsedy Národního shromáždění, lze mít zato, že po vstupu vojsk měli být zatčeni a obviněni z vlastizrady za pomoci zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění. Tomu by nasvědčovalo také svolávání vybraných poslanců, aniž by o tom věděl prezident republiky, oprávněný ze zákona Národní shromáždění svolat.

191. V písemnostech ÚV KSČ existoval dokument, potvrzující, že se připravovala rozsáhlá zatýkací akce proti levicovým prosocialistickým silám. Miloš Jakeš ve své knize Dva roky generálním tajemníkem o tom napsal: "Pravicová část reformátorů ve vedení strany připravovala i další kroky. V roce 1969 jsem například osobně viděl dokument o zřízení internačních táborů pro některé funkcionáře strany a vlády - prý v zájmu jejich ochrany - který v létě 1968 vypracovalo ministerstvo vnitra vedené Pavlem a zaslalo jej A. Dubčekovi. Byl na něm Dubčekův podpis, potvrzující, že návrh četl bez dalších poznámek. V této souvislosti uvádím, že u příležitosti stranického pohovoru s A. Dubčekem v roce 1970 mě mezi čtyřma očima žádal, aby v záznamu o pohovoru o tom nebyla zmínka, že prý se bojí, aby to nebylo zneužito k trestnímu stíhání. Vyhověl jsem jeho žádosti, ujistil jsem ho, že něco takového nepřichází v úvahu." (Jakeš 1996)

192. To, co uvádí M. Jakeš a co je asi dodnes možno doložit dokumentem z archivu bývalého ÚV KSČ, dokazuje, že dubčekovci o přípravě vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR, diskutovaném levicí se Sověty, věděli a že se pod praporem demokracie a zákonnosti připravoval krutý represivní postup proti socialisticky smýšlejícím lidem. Je třeba ještě dodat, že "všemocný" Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu o tomto také musel vědět a přesto vedl trestní řízení proti levici, která se měla podle dubčekovců stát obětí represe. Kromě toho se domnívám, že Dubček a další signatáři naplnili v momentu schválení instrukce veskrz protizákonné, už tím, že chtěli zřizovat koncentráky, skutkovou podstatu vlastizrady.

193. Nejrozsáhlejší a nejúčinnější opatření bylo provedeno v resortu ministerstva vnitra. Umožnil to ministr Josef Pavel, jenž byl o co méně schopný, o to více manipulovatelný a splnil vše co mu reakce, Kriegel a agenti CIA nařídili. Ministr zřídil rozsáhlou, územně rozprostřenou organizaci tak zvaných operačních štábů v čele s plukovníkem RSDr. Oldřichem Hromádkou. Tato "komanda" byla připravena k provádění rozsáhlých represí - zatýkání a uvěznění velkého počtu funkcionářů a občanů, nejenom komunistů, stojících na pozicích obrany socialismu. Tyto operační štáby byly složeny především z příslušníků VB a situovány podle jejich dislokace. Na území Prahy byly dva takové štáby - hlavní a rezervní. V čele jednoho z nich stál důstojník Srnec. (...)

208. Po příchodu vojsk nebylo dosaženo cílů, které se (levicí) očekávaly a byly žádoucí. Nedošlo ke změně ve vedení KSČ. Ve funkci prvního tajemníka zůstal nadále Alexander Dubček. Nezvítězilo poznání o katastrofální situaci v neplnění obrany socialistického státu vlastními silami a že je třeba v zájmu života většiny lidí udržet mír, obnovit klid a pořádek. Neprosadilo se legální požádání o vyslání pomoci od svých spojenců.

209. Protože nic z toho nebylo splněno a dosaženo, nabídla se pravici a Západu možnost, aby zaútočil pod krytím lživého obvinění, že došlo k agresi a okupaci CSSR. Připravená past na spojence a levici zaklapla, jak Západ a pravice připravily.

210. Pravice v předsednictvu měla připraveno provolání, jež bylo ve skutečnosti mobilizací obyvatelstva pod nenávistnými hesly proti Sovětům a spojencům, jakož i proti vlastním prosocialisticky orientovaným vlastencům. Umožnilo to vykřikovat hesla v médiích o okupantech a okupaci a ty, kteří s tím nesouhlasili a bránili ústavní společenský řád, pak označit za zrádce a kolaboranty. A o to jim šlo.

211. Do dějinných análů je třeba zaznamenat pokrytectví a nečestné jednání těch, kteří stáli na nejvyšších postech a snížili se ke klamání, podvádění a lhaní, až do nebezpečné avantury.

212. Z protokolů výše citovaných jsme se dověděli, že Černík dostal od dozorčího MV na příkaz Hromádky hlášení už ve 23 hodin, že vojska vstupují do ČSSR; že Černík nepochybně o tom informoval Dubčeka a že byla informována celá pravicová skupina v předsednictvu. Pak si Dubček ověřuje u Šalgoviče údajné obsazení MV lidovou milicí a pláče. Vstup vojsk oznamuje přítomným Černík teprve ve 23:40. Dubček ochotnicky "pláče" a vykřikuje "to udělali mně" a teatrálně se vzdává funkce. O "obsazení" MV lidovou milicí mlčí. Je to proto, že si uvědomuje, že se zhroutil připravený plán na represe? Nepochybně to jednou objasní soud historie.

213. Dubček v rozrušení nad tím, že se plány boří, vykřikl, že se vzdává funkce prvního tajemníka. Došlo ale k neuvěřitelnému překvapení. Levice, která měla být Dubčekem represována a on ji má ve složce na seznamu, ho začíná přesvědčovat, že má zůstat právě v této těžké době, místo toho, aby se toho chopila a zvolila jiného a změnila průběh smutných událostí.
Jaký to paradox!

214. Vasil Biľak popisuje, že pravice dobře věděla, co a jak dál, a přešla do aktivity. Její lidé obsadili nejdůležitější telefonní a dálnopisné linky a vydávali kontrarevolučním střediskům pokyny, co mají dělat, co organizovat. Rozhlas a televizi začali obsazovat aktivisté a vyzvali domácí a mezinárodní reakci do boje proti tzv. okupaci. Taxikáři dostali pokyn jezdit po Praze a svými klaksony vzbudit celé město. Druhé centrum získalo seznam všech náhradních pracovišť v Praze, krytů a stanovišť civilní obrany a spojovací linky, určené pro případ války. Pravice byla na vše připravena už dříve. Se vším kalkulovala. Měla připraveny i náhradní prostory pro vysílání rozhlasu a televize. Vše měli připraveno již měsíc před schůzkou v Čierné nad Tisou, jak se pochlubil Kriegel.

215. Pravice v předsednictvu měla připraveno své prohlášení ke vstupu vojsk, které ve skutečnosti vyzývalo k boji proti spojencům, jak dirigoval strategický záměr z tajné služby CIA. Levice se nakonec i přes řev Kriegela, Smrkovského a Mlynáře na chvíli semkla a prosadila úpravu znění textu.

216. Podařilo se aspoň do prohlášení vsunout věty: "Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země." Více změnit se nepodařilo a pravice prosadila, aby se o návrhu hlasovalo. Byla ještě chvíli naděje, že nebude přijato.

217. Bohužel, stalo se. Pro špatné a škodlivé prohlášení hlasovali: Alexander Dubček, Oldřich Černík, František Kriegel, Josef Smrkovský, Václav Špaček, Jan Piller a František Barbírek. Proti prohlášení hlasovali pouze: Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka a Emil Rigo. František Barbírek a Jan Piller podlehli strachu a proti prohlášení nehlasovali. Zvítězila pravice v poměru sedm hlasů pro prohlášení a čtyři hlasy proti. Tím pravice nakonec prosadila, aby toto škodlivé prohlášení bylo vysíláno po celé zemi a do celého světa.

218. To nesmírně celý vývoj poškodilo. Čestní občané se stáhli do ústraní a ulici ovládly protisocialistické a kriminální síly. V rozhlasovém vysílání se dost srozumitelně naznačovalo, že zrádce je třeba likvidovat. Skutečně pak začal hon na vlastenecké a prosocialistické síly. Lež, zloba, brutalita a vulgárnost opanovaly ulice měst a vesnice. S určitostí je možno říci, že by se na pořad dne dostaly kandelábry a masové vraždění, kdyby nebyla na místě vojska spojenců a nebyl vydán rozkaz prezidenta Ludvíka Svobody, zakazující organizaci ozbrojeného násilí. (...)

Vojska Varšavské smlouvy vstoupila do ČSSR o hodinu dříve, než bylo stanoveno.
To rozhodlo, že se nerozpoutaly běsy války

222. V dopise Červoněnka Brežněvovi byl údaj o dohodě, že vše podstatné se stane k půlnoci z 20. na 21. srpna 1968. Tento termín pak byl pro obě strany stěžejní a rozhodující při rozpracování všech vojenských a politických plánů. Příslušníci Bezpečnosti byli povoláváni do pohotovosti a bylo jim řečeno, že vojska VS začnou přicházet do ČSSR k půlnoci – to je ve 24 hodin.

223. Tento čas je uváděn také v depeši ministra zahraničních věcí SSSR Andreje Gromyka, zaslané velvyslanci Stěpanovi Červoněnkovi 19. srpna a v ní se mu ukládá, aby navštívil 20. srpna prezidenta Ludvíka Svobodu a ústně ho seznámil s obsahem depeše, vysvětlující důvody vstupu vojsk. V té se kromě jiného říká: "Ústřední výbory bratrských stran a vlád Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky a Bulharské lidové republiky obdržely prosbu většiny členů předsednictva ÚV KSČ a mnohých členů vlády ČSSR o poskytnutí pomoci československému lidu ozbrojenými silami v zájmu odporu proti kontrarevoluci a záchrany výdobytků socialismu v Československu. Všechny otázky, které jsme společně posoudili a rozhodli v Čierné nad Tisou a v Bratislavě, nebyly vyřešeny. Toho využívají kontrarevoluční síly pro posílení svého boje. Soudruzi Dubček, Smrkovský, Císař a někteří další se chovají neupřímně a nečestně a fakticky podporují činnost reakčních sil. O našich posledních poselstvích s. Dubčekovi jste informován sovětským velvyslancem. S vědomím bezprostředního ohrožení existence socialistického zřízení ve Vaší zemi, absence žádoucího odporu proti narůstající kontrarevoluci, vedeni principy socialistické, bratrské solidarity a závazky, které na sebe naše země vzaly, dali jsme souhlas k poskytnutí této pomoci. V souladu s tím vstoupí jednotky našich pěti zemí dnes ve 24 hodin na území Československa. Vstoupí do Vaší země jako věrní přátelé československého lidu. Nebudou se vměšovat do vnitřních záležitostí země. Vojenské jednotky pěti bratrských zemí budou staženy z území Československa, jakmile to bude uznáno nutným prezidentem a vládou ČSSR."

224. Dále pak je v depeši výrazně zdůrazněno: "Ústřední výbory našich stran a vlády našich zemí Vás prosí, soudruhu prezidente, abyste vystoupil s provoláním k armádě a lidu Československa - aby se nestavěly na odpor vojskům bratrských zemí, ale uvítali je jako přátele. To by poskytlo možnost vyhnout se nežádoucím incidentům a obětem a také by to pomohlo mařit provokace ze strany nepřátel socialismu."

225. V příkladně humánním tónu depeše Gromyka – a to byl hlas vedení SSSR - se také doporučuje, aby prezident vystoupil v rozhlase a vysvětlil obyvatelstvu příčiny, proč vojska přicházejí. Je třeba podtrhnout, že Gromyko vysvětluje, že přijdou vojska, protože o to většina právoplatných a k tomu zmocněných členů předsednictva takto rozhodla. Tím se potvrzuje, že všechna důležitá opatření a vstup se opíraly o pevné přesvědčení, že skutečně v předsednictvu vznikne většina šesti hlasů proti pěti hlasům, což se bohužel pak nestalo a vše mělo jiný charakter a průběh.

226. Fakt, že prezident měl vystoupit v rozhlase se svým zásadním projevem v tak těžké chvíli, pak svědčí jako důkaz proti žalobě Úřadu dokumentace a vyšetřování, který držení rozhlasu pro tento účel v pohotovosti zneužil proti vedoucímu správy spojů Karlu Hoffmannovi a je součástí jeho obžaloby.

227. Není pochyb, že vše na straně spojenců bylo směrováno ve znamení toho, že vojska přijdou o půlnoci z 20. na 21. srpna 1968. Se stejným termínem pracovala i druhá strana – vojenské síly USA a SRN, CIA, BND a také naše druhé politické centrum. Ve skutečnosti se vojska dala do pohybu o hodinu dříve. Tento posun vnesl zmatek do plánů a opatření vnějšího protivníka, ale i do všech plánů, které s USA a NSR připravila československá pravice - druhé centrum, o němž Dubček věděl a v němž měli rozhodující postavení Josef Smrkovský, František Kriegel, Václav Špaček, Bohumil Šimon ve spojení se členy sekretariátu Čestmírem Císařem a Václavem Slavíkem.

228. Proč se posunul příchod vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR na 23 hodin místo původně stanovených 24 hodin, se můžeme jen domnívat - asi toto. Sověti na základě informace od Kotova po rozhovoru s Klímou zřejmě usoudili, že plán vstupu a strategický čas je vyzrazen druhé straně. Potvrdil jim to Dubček tím, že prosadil svůj program na schůzi předsednictva a tím zmařil levicí připravený postup. To utvrdilo štáb akce, že je vše vyzrazeno. Zbývala poslední možnost, posunout vstup vojsk o hodinu dříve a pokyny řídit takovou cestou, aby se o tom nedověděl protivník, jak se stalo na začátku akce. Přesun času vstupu se podařilo utajit a protivníka překvapit a získat strategickou výhodu.

229. Na závěr je třeba uvést, co řekl v odpověď na informaci velvyslance Červoněnka prezident republiky Ludvík Svoboda. Červoněnko ve svém hlášení do Moskvy o jednání se Svobodou napsal: "Svoboda řekl, že vstup vojsk nevítá, ale že už, když jsme se nevyrovnali se svými záležitostmi, tak on proti spojeneckým státům nepůjde. Udělá všechno, aby nedošlo k odporu, krev nepoteče." A prezident Ludvík Svoboda čestně, jako dříve na bojišti, slib splnil.

Kritický časový úsek

230. Jak bylo výše řečeno, levice v ÚV KSČ sovětské vedení se vzájemně informovaly a dohodly, že vojska Varšavské smlouvy vstoupí do ČSSR k půlnoci z 20. srpna 21. srpen. Tento časový údaj byl potvrzen také v depeši, kterou zaslal ministr zahraničních věcí SSSR Andrej Gromyko sovětskému velvyslanci v Praze Stěpanu Červoněnkovi. S touto depeší měl Červoněnko seznámit prezidenta Ludvíka Svobodu v době těsně před vojenskou akcí. Bylo také uvedeno, že tento časový údaj získala špionážní cestou americká tajná služba, která o připravené operaci informovala dubčekovce – pravici.

231. Dubčekovci a CIA pak provedli řadu konspirativních opatření, aby se připravili na příchod vojsk a obrátili jej ve svůj prospěch. Mezi nimi byla represivní opatření proti levici v předsednictvu a na dalších stupních. Počítalo se i s internací socialisticky orientovaných občanů. Vše mělo proběhnout bez soudů, obhájců a prokurátorů. Zahájení represí bylo připraveno na moment po ohlášení, že do země vstupují spojenecká vojska.

232. Zamysleme se nad tím, jak by se začala formovat situace v okamžiku, když přišla zpráva k půlnoci, že spojenci překročili hranice. Dubček měl ve složce na stole dokumenty k provedení svých represí. (Dokumenty zabavili důstojníci Sovětské armády při odvádění Dubčeka a jsou v Moskvě.) Smrkovský měl v trezoru seznam vedoucích činitelů levice, kteří měli být označeni za vlastizrádce, zatčeni a uvězněni v Řepích u Prahy. Tato opatření by konkrétně přesvědčila vstupující spojence, že došlo k převratu a spojenci by na takový obrat odpověděli jedině zbraněmi. Tak by nepochybně vznikla válečná situace, kterou podle slov hlavního velitele amerických vojsk v Evropě generála Polka Američané už dříve očekávali. Vzplanuly by těžké, krvavé boje, do nichž by vstoupila československá armáda a další obyvatelé, které by pozvedly k činům domácí a cizí vysílačky. Došlo by ke kolosálnímu krvavému boji, v němž by padly tisíce lidí a byly zničeny nevyčíslitelné materiální a kulturní hodnoty. Víme, že na straně spojenců vstoupilo více než půl milionu vojáků. Rozhlas a tisk by rozvinuly kampaň na "obranu vlasti". Plány k tomu měly již od poloviny července připravené. V nich už byla plamenná hesla: okupace, agrese, zrádci, kolaboranti, smrt zrádcům a pod.

233. Naštěstí k ničemu popisovanému nedošlo. Vojska přišla o jednu hodinu dříve, než pravice, Američané a Němci očekávali. Zatýkání levice nemohlo proběhnout. Operační štáby a další zorganizované skupiny nemohly zahájit svoji činnost. Centrální štáb plk. Oldřicha Hromádka byl neutralizován. Byl obsazen lidmi, které vyslal Šalgovič. Ministr vnitra Pavel nechal svým tajemníkem z vnitra odvést kompromitující dokumenty a společně je ničili na WC, pak ujel a schoval se u svého přítele. Jejich důmyslná represivní mašinérie byla rozbita.

Proč vláda USA zvolila taktiku vylákání Sovětů k vojenské akci proti ČSSR?

234. Podle mezinárodního práva a zvláště Charty OSN, článku 51, bylo možno uskutečnit vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR jen za předpokladu, že budou státy Varšavské smlouvy o vojenský vstup do ČSSR požádány nejvyššími politickými a mocenskými státními orgány ČSSR. V tehdejší době to představovalo příslušný akt, schválený většinou v předsednictvu ÚV KSČ a v Národním shromáždění. V takovém případě by pak bylo možno chápat a přijmout vstup vojsk Varšavské smlouvy jako postup zcela legální a legitimní, řešící vnitřní záležitosti spojenecké aliance Varšavské smlouvy. Rada bezpečnosti by pak nepochybně i přes různé protesty získala většinu (USA by vyjádřily souhlas) a vše by proběhlo mírnou nekonfliktní cestou. Sověty by to také nijak nekompromitovalo. K tomu bylo ale třeba, aby se skutečně taková většina v předsednictvu ÚV KSČ konstituovala, rovněž pak v Národním shromáždění, a příslušný mezinárodně platný dokument přijala.

235. Rozhodující roli sehrála ve vrcholné fázi americká tajná služba, která zjistila podrobnosti o tom, že levice v předsednictvu ÚV KSČ a sovětské vedení už došly do toho stádia, jež očekávaly USA - to jest, že navázaly kontakt a jednaly už o reálném vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Tajná služba se dověděla, že se má zformovat v předsednictvu většina, která chce převzít moc a požádat spojence o vyslání vojsk.

236. CIA a dubčekovci na základě toho postavili taktiku zmaření postupu levice a Sovětů. Výsledkem bylo, že většina v předsednictvu nevznikla a dokument k požádání Sovětů o vyslání pomoci nespatřil vůbec světlo světa. V důsledku toho vstup vojsk bez pozvání a vědomí příslušných orgánů státu byl protiprávní a v rozporu s článkem 51 Charty OSN. Formálně, po vstupu vojsk bez pozvání, většinou vznikly podmínky pro válečný stav (Act of War) a z toho vzniklo právo na sebeobranu. Tím nastala mezinárodní komplikace s nebezpečím obrovského rozsahu, diskreditující předně SSSR.

237. Tento stav přivodil diplomatickou a politickou porážku Sovětů na celé příští období, neboť Sověti mohli z toho vyjít jedině tím, že provedli ústupky strategického významu, které odváděli USA a celému světovému mínění až do roku 1989, a to pomohlo připravit řetěz převratů v řadě socialistických zemí a v samotném SSSR. (...)

253. Vyprovokovaný vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR byl vojenskostrategickou šablonou pasti, kterou použily USA později v roce 1979 k tomu, aby vlákaly SSSR ke vstupu jeho vojsk do Afghánistánu.

254. Případ vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR a vše co tomu předcházelo, zvláště činnost tajných služeb USA a SRN a jejich agentury uvnitř ČSSR, nebylo po roce 1968 řádně a objektivně vyšetřeno a proanalyzováno. Nebyl o to zájem na sovětské a ani na československé straně. A to byla chyba, i když úzkostlivé snažení vedení KSČ, aby to neskončilo celým řetězem politických procesů, bylo správné. Kdyby se objektivní analýza provedla a zakončila bez trestního postihu, mohly se vyvíjet události v další etapě zcela jinak a pravděpodobně by nedošlo ani k afghánskému dobrodružství a k celému řetězu vážných neúspěchů, jež přispěly k porážce socialistického tábora ve studené válce. (...)

Poznámka editora dokumentu Pavla Baráka

Celá studie má na tři sta odstavců o rozsahu 87 normovaných stran, a to bez aparátu a příloh. Tento výběr obsahuje asi třetinu studie – 32 normostran.

Autor studie, plukovník Jaroslav Klíma, narozený 23. dubna 1921, byl po dva roky – od března 1966 do jara 1968 - náměstkem ministra vnitra a velitelem československé Státní bezpečnosti.
Vyučil se knihařem. Od srpna 1939 pracoval v Německé říši i v protektorátu. Na začátku 50. let byla prošetřována jeho odbojová činnost (zejména kurýrní cesty mezi říší a protektorátem). Pochybnosti některým zůstaly.
Příslušníkem SNB byl od 13. 6. 1945 do 30. 4. 1976, kdy odešel do starobního důchodu; po válce působil v pohraničí, bojoval proti banderovcům UPA; v roce 1949 absolvoval Ústřední politickou školu KSČ.
Od 1. 1. 1953 vykonával funkci náčelníka krajské správy StB v Karlových Varech, od 1. 1. 1954 náčelníkem krajské správy MV tamtéž.
V dubnu 1955 se stal vedoucím tajemníkem hlavního výboru KSČ na MV; od 1. 1. 1956 v činné záloze (ve studijním ústavu MV); od 1. 9. 1957 do 27. 7. 1958 ve škole KGB v SSSR.
Od 1. 9. 1958 byl zástupcem náčelníka krajské správy MV v Praze; od 22. 11. 1961 zástupcem náčelníka 1. správy MV (rozvědky).
Od 29. 10. 1962 náměstkem ministra vnitra; v této funkci od 1. 1. 1964 řídí správy vyšetřování VB a StB; od března 1966 náčelníkem nové hlavní správy StB.
V roce 1962 začal studovat práva na Universitě Karlově, studium však nedokončil.
Od 1. 12. 1968 analytikem 2. správy StB (kontrarozvědky), přidělen k operativní evidenci; od 1. 8. 1969 v činné záloze. Od ledna 1970 do poloviny roku 1973 představitelem federálního MV v NDR; od 1. 11. 1972 náčelníkem odboru mezinárodních styků federálního MV; od 1. 2. 1975 konzultantem federálního ministra vnitra.
Dne 1. května 1976 odešel do starobního důchodu; od likvidačního fyzického napadení 24. května 1982 z minulosti jemu známým člověkem (nar. 1947) měl trvalé zdravotní potíže.
Od 4. srpna 1995 byl stíhán pro svou činnost v srpnu 1968; stíhání zastaveno 29. dubna 1997.
Zemřel 20. srpna 2003.