16. 8. 2008 / Immanuel Wallerstein
Svět byl tento měsíc svědkem miniválky na Kavkaze a rétorika kolem ní je vášnivá, i když do značné míry irelevantní. Geopolitika je obrovská řada šachových partií, ve kterých oba soupeři usilují o poziční výhodu. V těchto hrách je životně důležité vědět, jaká jsou současná pravidla určující tahy. Koně se nesmí pohybovat uhlopříčně.
Od roku 1945 do roku 1989 byla hlavní šachovou partií hra mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Říkalo se jí studená válka a základní pravidla měla metaforický název „Jalta“. Nejdůležitější z nich se týkalo linie rozdělující Evropu na dvě oblasti vlivu. Tato čára, které dal Winston Churchill jméno „železná opona“, se táhla od Štětína po Terst.
Pravidlo říkalo, že bez ohledu na to, kolik zmatků vyvolají v Evropě pěšáci, nemá dojít ke skutečnému válčení mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. A na konci každé rozmíšky se mají figury vrátit tam, kde byly na začátku. Toto pravidlo se pečlivě dodržovalo až do pádu komunismů v roce 1989, jehož nejvýraznějším znakem bylo zbourání berlínské zdi.
Je naprostou pravdou, zřejmou v té době každému, že pravidla Jalty byla roku 1989 zrušena a že hra mezi Spojenými státy a Ruskem (jež nastoupilo roku 1991) se radikálně změnila. Hlavním problémem od té doby je, že Spojené státy nesprávně pochopily nová pravidla hry. Samy sebe prohlásily za jedinou supervelmoc – samotáře a za totéž je prohlásilo mnoho jiných. Vyjádřeno pravidly šachu, interpretovalo se to tak, že Spojené státy se mohou pohybovat po šachovnici jak uznají za vhodné, zejména pak přesouvat dřívější sovětské pěšáky do své oblasti vlivu. Takto začaly Spojené státy hrát za Clintona a ještě výrazněji za George W. Bushe.
Tento postup měl jediný problém. Spojené státy nebyly osamělou supervelmocí, dokonce už nebyly ani supervelmocí. Konec studené války znamenal, že Spojené státy byly sesazeny z pozice jedné ze dvou supervelmocí na pozici jednoho ze silných států v mezistátním systému se skutečně mnohostranným rozdělením reálné moci. Řada velkých zemí nyní mohla hrát své vlastní šachové partie bez toho, že by je předem odsouhlasila s některou ze supervelmocí. A také to začala dělat.
Za Clintona byla učiněna dvě závažná geopolitická rozhodnutí. Spojené státy začaly především tvrdě a více méně úspěšně prosazovat začlenění někdejších sovětských satelitů do NATO. Tyto země velmi stály o přijetí, přestože klíčové západoevropské země – Německo a Francie – se poněkud zdráhaly jít touto cestou. Soudily, že manévr USA je zčásti namířen proti nim samotným, že se snaží omezit jejich nově získanou svobodu geopolitického jednání.
Druhým klíčovým rozhodnutím USA byl aktivní vstup do hry o změny hranic a přeskupování uvnitř bývalé Federativní republiky Jugoslávie. Ten vyvrcholil v rozhodnutí sankcionovat a svými vlastními vojsky vynutit faktické odtržení Kosova od Srbska.
Rusko bylo oběma těmito akcemi USA velmi znepokojeno, a to dokonce i za Jelcina. V té době byly ale politické a ekonomické nepořádky v Rusku tak velké, že se zmohlo jen na stížnosti, a je třeba dodat, že dost chabé.
George W. Bush a Vladimír Putin přišli k moci skoro současně. Bush se rozhodl jít s taktikou osamělé supervelmoci (Spojené státy mohou táhnout svými figurami jak se samy rozhodnou) mnohem dál než předtím Clinton. Nejdřív v roce 2001 odstoupil od dohody o omezení systémů antibalistických raket, kterou uzavřely USA a Sovětským svazem roku 1972. Pak oznámil, že Spojené státy nepodniknou kroky k ratifikaci dvou nových smluv podepsaných za Clintona: smlouvy o úplném zákazu jaderných zkoušek z roku 1996 a dohodnutých změn ve smlouvě SALT II o jaderném odzbrojení. Pak Bush oznámil, že Spojené státy postoupí kupředu se svým systémem národní protiraketové obrany.
A samozřejmě, roku 2003 Bush vtrhnul do Iráku. Jako součást této válečné akce Spojené státy požadovaly a také získaly práva na zřízení vojenských základen a přeletová práva ve středoasijských republikách, které byly předtím součástí Sovětského svazu. Navíc Spojené státy podpořily výstavbu ropovodů a plynovodů na středoasijskou a kavkazskou ropu a zemní plyn, které by obcházely Rusko. A konečně se Spojené státy dohodly s Polskem a Českou republikou na zřízení základen protiraketové obrany, domněle k ochraně před íránskými raketami. Rusko je však považovalo za hrozbu namířenou proti sobě.
Putin se rozhodl odrážet tento tlak mnohem efektivněji než Jelcin. Jako opatrný hráč ovšem nejdřív podnikl tahy k upevnění své domácí základny – znovuzavedením účinné ústřední správy a oživením ruským ozbrojených sil. V té době se změnily přílivy a odlivy světoekonomiky a Rusko se najednou stalo bohatým a mocným hráčem kontrolujícím nejen produkci ropy, ale také přírodního plynu, tak žádaného západoevropskými zeměmi.
Načež začal Putin jednat. Navázal smluvní vztahy s Čínou. Udržoval těsné vztahy s Íránem. Začal vytlačovat Spojené státy z jejich středoasijských základen. A zaujal velmi pevné stanovisko k dalšímu rozšíření NATO do dvou klíčových oblastí – Ukrajiny a Gruzie.
Rozpad Sovětského svazu vedl ke vzniku etnických odštěpeneckých hnutí v mnoha dřívějších republikách včetně Gruzie. Když se Gruzie roku 1990 snažila zrušit autonomní postavení negruzínských etnických oblastí, prohlásily se okamžitě za nezávislé státy. Neuznal je nikdo, ale Rusko zaručilo jejich faktickou autonomii.
Současná miniválka měla dva bezprostřední podněty. Kosovo letos v únoru formálně změnilo svou faktickou autonomii v nezávislost de iure. Jeho krok podpořily a uznaly Spojené státy a řada západoevropských zemí. Rusko tehdy varovalo, že logika tohoto jednání platí stejnou měrou pro faktické secese v dřívějších sovětských republikách. V Gruzii učinilo Rusko okamžitě a poprvé kroky k uznání nezávislosti Jižní Osetie de iure jako přímé odpovědi na nezávislost Kosova.
A letos v dubnu Spojené státy navrhly na schůzce NATO, aby byla Gruzie a Ukrajina přizvána do takzvaného akčního plánu členství. Proti této akci se postavilo Německo, Francie a Velká Británie se zdůvodněním, že by vyprovokovala Rusko.
Gruzínský neoliberální a silně proamerický prezident Michail Saakašvili si zoufal. Opětovné prosazení gruzínské moci v Jižní Osetii (a Abcházii) se mu vzdalovalo do nenávratna. Zvolil tedy okamžik ruské nepozornosti (Putin byl na olympiádě, Medveděv na dovolené) a vtrhnul do Jižní Osetie. Mrňavá jihoosetská armáda se samozřejmě ihned zhroutila. Saakašvili předpokládal, že si vynutí souhlas Spojených států (a samozřejmě také Německa a Francie).
Místo toho se mu dostalo okamžité ruské vojenské odpovědi, která rozdrtila nevelkou gruzínskou armádu. Od George W. Bushe se mu dostalo pouze rétoriky. Co mohl koneckonců Bush dělat? USA už nejsou supervelmocí. Jejich ozbrojené síly jsou vázány ve dvou ztracených válkách na Středním východě. A co je nejdůležitější, Spojené státy potřebují Rusko mnohem víc než Rusko Spojené státy. Ruský ministr zahraničí bez obalu konstatoval v komentáři pro Financial Times, že Rusko je „partnerem Západu v záležitostech...Středního východu, Íránu a Severní Koreje“.
Pokud jde o západní Evropu, Rusko má v podstatě kontrolu nad jejím zásobováním plynem. Nebylo náhodou, že příměří mezi Gruzií a Ruskem vyjednal francouzský prezident Sarkozy a ne Condoleezza Rice. Dohoda o příměří obsahovala dva podstatné ústupky Gruzie. Ta se zavázala, že v Jižní Osetii nebude používat sílu, a dohoda neobsahovala zmínku o územní celistvosti Gruzie.
Takže Rusko vyšlo z této záležitosti mnohem silnější než předtím. Saakašvili vsadil všechno, co měl, a nyní je geopoliticky na mizině. A jako ironický dodatek Gruzie, jeden z posledních spojenců USA v koalici v Iráku, odtud stáhl všech svých 2 000 vojáků. Tato vojska sehrávala klíčovou úlohu v šiítských oblastech a teď budou muset být nahrazena vojsky USA, které bude třeba stáhnout odjinud.
Když někdo hraje geopolitické šachy, měl by pokud možno znát pravidla, jinak bude vymanévrován.
Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007
© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.
Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.