Antikomunisté a Václav Klaus řeknou, že šlo jen o mocenský spor uvnitř totalitního režimu a mezi představiteli pro ně zločinecké strany. Dogmatici zase budou mluvit o kontrarevoluci, o revizionistických zrádcích a zaprodancích. Tím vším prolíná pocit malé země, že dějinám, v nichž vládne bipolarita hlavních velmocí, se nemá cenu vzpírat. Po čtyřiceti letech od tehdejších událostí a po zkušenostech z roku 1989 ale můžeme být nepochybně dál. Zdůraznil bych, že dodnes působí energie tehdy nastolených hodnot - demokracie a pluralita ve spojení se socialismem a tvůrčí přístup místo dogmat. Proto nelze spláchnout rok 1968 jako poslední významný a od počátku marný pokus o úspěšný sociální konstruktivismus socialistů.

Tady si dovolím neosobní poznámku stranického funkcionáře. Bez vnějšího moderování se k vlastním závěrům samozřejmě dopracovává i KSČM. Už mimořádný sjezd KSČ z prosince 1989 zrušil nechvalně známé „Poučení z krizového vývoje“ jako normalizací nadiktovanou oficiální normu hodnocení roku 1968. Tento sjezd z roku 1989 se také omluvil občanům i vyloučeným členům strany a někteří z těchto vyloučených členů pak do KSČM vstoupili. KSČM hodnotí rok 1968 nikoliv jako střet pevných sil s pravicový oportunismem a s kontrarevolucí, ale jako pokus demokratických sil o obrodu socialismu. O první krok v mezích tehdy možného se pokusil Akční program přijatý dubnovým plénem ÚV KSČ. Následný vpád vojsk pěti států Varšavské smlouvy pak KSČM hodnotí jako „neadekvátní zásah, který zablokoval další perspektivu“.

Ale zpět k mému hodnocení. Absurdní normalizační název „bratrská internacionální pomoc“ chtěl zakrýt fakt násilné invaze bez vědomí představitelů našeho státu. Jak konstatovalo i tehdejší vedení KSČ v čele s Dubečkem bylo to „v rozporu se vztahy mezi socialistickými státy a s principy mezinárodního práva“. Pro mnohé z těch, pro které byla spolupráce se SSSR základem nové budoucnosti, to bylo těžké pochopit. „Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil“ psávalo se tehdy po zdech. I když představy o neutralitě a finlandizaci střední Evropy k nimž část veřejnosti instinktivně tíhla, byly romantismem, nemuselo to osudově skončit na pásech tanků. SSSR ale prostě nebyl tehdy schopen potřebné reformy přijmout, raději u nás hledal „zdravé síly“, které by mu pomohli legitimizovat násilné řešení stability poměrů a také to, jak na území Československa konečně dostat své vojáky.

Scénář na politickou legitimizaci invaze zevnitř nevyšel. Pragováci se stali symbolem lokajství a ani pokus o tzv. dělnicko-rolnickou vládu aranžovanou z Moskvy nebyl pro nechuť většiny českých politiků a odpor veřejnosti realizován. V Praze byl naopak ještě svolán mimořádný vysočanský sjezd KSČ, který invazi odsoudil a v OSN se dokonce postavil nátlaku sovětů tehdejší ministr zahraničí ČSSR Jiří Hájek. Tím to ale skončilo. Vzpurní odešli nebo byli odstraněni v čistkách nepostrádajících rozměr vyřizování osobních účtů (včetně půl milionu vyloučených členů KSČ). Realisté se přizpůsobili a kariéristé se jako vždy svezli s novými pořádky. Otevřený nesouhlas s diktátem byl postupně ohýbán, většina veřejnosti chtěla normálně žít a tak na nadšení z reforem na dlouho rezignovala. Podpora komunistů se v síle roku 1968 už v normalizační éře ale nevrátila. Ostatně pocit ztracených nadějí nezasáhl jen nás – mnozí z generace západních radikálů se po dlouhém pochodu institucemi začlenili do establishmentu jak potvrzuje např. osud Joschky Fischera.

V souvislosti s nyní aktuálně oživlou otázkou role Ruska ve světě je třeba učinit ještě jednu poznámku. Nesouhlas se vstupem vojsk do Československa byl dáván do souvislosti s protiruskými postoji. Ano, invaze nejen zdiskreditovala socialistické řešení, ale vážně narušila i do té doby dobré vztahy k Rusku a k jeho občanům. Problém to byl i pro představitele SSSR. Ruský argument ochrany stability jaltského uspořádání Evropy jaderné rovnováhy dostal u jejich spojenců příchuť nevybíravého hegemonismu. Návrat k statu quo nebyl zrovna dobrovolný. Když byl nakonec po více jak 20 letech ukončen dočasný pobyt sovětské armády z našeho území, přišla i omluva od Ruska, jako od nástupnického státu SSSR. Teď jde o to přes rozporné historické zkušenosti vzájemné vztahy rozvíjet v rovině vzájemného respektu a spolupráce. Fakt že většina mladých Rusů ani neví, že nějaká okupace Československa před 40 lety byla, mluví za mnohé. Ale i tahle znalost pomáhá pochopit že vojenské řešení problémů je špatné.

Jak by pokračoval násilně přerušený proces probouzení ze stalinistické strnulosti, kdyby nebyl limitován odporem elit socialismu sovětského typu? Jaká by byla jeho podstata a co z ní by vyhovovalo dnešním podmínkám? Nová energie, nová iniciativa, alternativy k zdogmatizované konstrukci pokroku, se hledali nejenom v Československu. Mají pravdu ti, kteří chtěli návrat k lidově demokratickým kořenům a orientaci na sociální reformismus místo socialismu? Nebo by bylo reálné spojit demokracii socializující s trvalým úsilím po systémové změně? V diskusích o roce 1968 jsou přetřásány souvislosti geopolitické, politologické, ale málo pozornosti je věnováno ekonomickým vztahům. Přitom koncepce hospodářské alternativy systému Oty Šika byla v samotném středu politicko-mocenského zápasu. Reformy z roku 1959 (Dolanského) nebo později v roce 1981 (Lérova) byli jenom dílčím pokusem a neměly naději na úspěch.

V dubnu 1968 se ředitel Ekonomického ústavu ČSAV Ota Šik stal místopředsedou vlády pro ekonomickou reformu. Z předchozích reformních pokusů převzal kritiku administrativně příkazových metod. Využití tržních vztahů se ale stalo předmětem sporů stejně, jako otázky vlastnictví. Reforma, započatá v roce 1966, tak zůstala na půli cesty. Rozhodující úlohu měla mít zainteresovanost relativně nezávislých kolektivů pracujících, tj. úplný chozrasčot v rámci makroekonomického plánování. Pro liberály to byla jen „hra na trh“, pro jejich dogmatický protipól to byl úklon od socialistických cílů a zdroj hospodářské anarchie. Dogmatici obvinili Šika s maloburžoazního syndikalismu a revizionismu. Neřešeny zůstaly otázky cenotvorby, na papíře zůstalo tzv. podnikové vlastnictví na základě ekonomické samosprávy. Zavedený systém byl nekonzistentní a vedle oživení motivace měl i negativní důsledky.

Dodnes mají mnozí za to, že vedle centrálně direktivního systému a liberálního trhu není třetí cesty a že pokusy o vytvoření alternativy skončí jen krachujícími hybridy (většinou se neprávem argumentuje překonaným jugoslávským modelem). Tzv. smíšená ekonomika je pak vnímána v podstatě jenom jako ekonomika tržní, deformovaná určitou mírou politické regulace. Levicoví dogmatici zase argumentují dočasnou stabilizací ekonomiky Československa v 70. letech, kdy systém RVHP dočasně utlumil náraz ropného šoku a kdy v systému VHJ nastoupila generace technokratů, která uměla manévrovat v rámci rigidního ekonomického modelu. Neschopnost intenzifikace hospodaření v centrálně direktivního systému na čas přestala být tématem. Na závěru se pak pravicoví liberálové s levicovými dogmatiky shodli – třetí cesta je podle nich fatální omyl.

Z ekonomického mainstreamu ale dodnes vybočují zejména poměrně propracované koncepce ekonomické demokracie dokládající efektivní chování sdruženého výrobce v tržních podmínkách. V USA se tomu věnoval např. prof. Vanek či prof. Švejnar na půdě Cornell University (zde byl na stáži svého času i prof. Klaus).

Tyto přístupy oslovují různé školy. Spolu s moderními manažerskými teoriemi, prvky konstituční ekonomie apod. lze uvažovat i o jejich spojení s teorií socialismu a celospolečenské samosprávy. Taková debata nejen o třetích, ale či čtvrtých a dalších cestách v ČR zatím prakticky absentuje.

I v tom může být stále živý odkaz hodnot nastolených v důsledku pražského jara 1968.