Nová naděje pro odstranění jaderných zbraní. Ve Spojených státech někteří dřívější vysoce postavení zastánci jaderného odstrašování – Schultz, Perry, Kissinger a Nunn^{[1] [2]} i skupina 95 vědců, včetně 23 laureátů Nobelovy ceny^[3] nedávno požadovali drastické omezení a případné odstranění jaderných zbraní. Jejich argument spočívá v tom, že s sířením jaderných zbraní do mnohých zemí by byl každý, a to včetně USA, bezpečnější, kdyby byly jaderné zbraně zcela odstraněny. Na zasedání UNGA 2007 hlasovalo 127 zemí na podporu tzv. Malajsijské rezoluce, požadující jednání o úmluvě o jaderných zbraních (proti hlasovalo jen Rusko, Izrael a NATO). V únoru 2008 uspořádala norská vláda konferenci v Oslu pod názvem Uskutečnění vize světa bez jaderných zbraní. V červnu vyhlásil nový australský ministerský předseda Kevin Rudd, který byl zvolen na základě programu podporujícího úmluvu o jaderných zbraních, ustavení Komise pro nešíření jaderných zbraní a odzbrojení. Jaderné odzbrojení a odstranění jaderných zbraní získalo na důrazu v mezinárodní debatě. Najednou o tom mluví „každý“.

Raketová obrana jde proti pozitivnímu trendu. I když je prezentována jako čistě obranná zbraň, přece jen představuje raketová obrana riziko porušení geopolitické rovnováhy a vybídnutí k novým závodům ve zbrojení, včetně závodů ve vojenském využití kosmu^{[4] [5]}. 95 vědců z USA naléhá na to, aby příští prezident Spojených států nezaváděl systémy raketové obrany, protože podle jejich názoru čistým výsledkem pak může být snížení bezpečnosti. K příkladům negativních účinků na jaderné odzbrojení patří summit v Reykjaviku v roce 1986, na kterém Reaganova iniciativa kosmické obrazy proklamovala skutečný krok na cestě k eliminaci jaderných zbraní a dále USA-ruská dohoda z roku 2000, která Rusku povoluje udržovat ozbrojené síly ve vysoké pohotovosti, dostatečně rozsáhlé, aby mohly proniknout přes obranný systém USA^{[4] [5]}. Pro NPT (Smlouva o nešíření) jsou systémy raketové obrany receptem na katastrofu^[4]. Raketová obrana by mohla zasadit poslední ránu omezovacím mechanismům systému nešíření a stát se potvrzením nekonečné snahy o zadržování jaderných zbraní, tj. spirálou, která skončí dozajista katastrofou.

Funguje raketová obrana? Ironií je, že v současnosti tyto systémy nefungují. Z kritického vědeckého hlediska existuje velmi malá nebo žádná vyhlídka na to, že Spojené státy vyvinou v dohledné budoucnosti obranu proti skutečným raketám dlouhého doletu^{[5] [6]}. Systémy raketové obrany jsou zranitelné pro ním určenými prostředky jako jsou balóny a rušičky a reálné testy v tomto ohledu jsou stále neuzavřené^[5]. Radar, který má být nasazen v České republice, nebude pravděpodobně schopen odlišit hlavice od maket, a to ani po vylepšení^[6]. Systémy raketové obrany by nikdy neměly fungovat proti jiným druhům nosných systémů, které by pravděpodobně používali jiní než státní aktéři. Na tyto problémy se věnuje málo prostředků, zatímco na vlastní systémy raketové obrany jsou vynakládány enormní částky. Největšími náklady jsou nicméně náklady na bezpečnost^[5]. Nepřátelské strany zvýší svůj arsenál s cílem překonat „štít“, a chybný dojem, že by takový systém dokázal spolehlivě zastavit přilétající rakety by podkopal diplomatické úsilí vynakládané na snížení jaderné hrozby.

Co je skutečným motivem pro Polsko a Českou republiku? Při podpisu smlouvy dne 8. července v Praze jak ministr zahraničí Schwarzenberg tak státní tajemnice Riceová trvali na tom, že tato smlouva – a raketová obrana – je důležitá pro celý region^[7]. Kdyby však měla být obrana regionu jádrem smlouvy, nebyl by žádný důvod, proč by česká vláda neměla věc řešit pod zastřešením buď ze strany NATO nebo EU. Podpisem bilaterální smlouvy s USA přijímá Česká republika geopoliticky kritické rozhodnutí, a to jménem celé Evropy. Takový mandát nebyl České republice nikdy udělen. Na to bylo poukazována také v debatách v Evropském parlamentu. Ztráta bezpečnosti by se pak neomezila jen na pár evropských zemí, v nichž bude postaveno předmětné zařízení USA, ale sdíleli by je lidé z celého kontinentu. Věříme v demokratickou zásadu, že by mělo být vyslyšeno stanovisko všech dotčených lidí, jak v zemích přímo zapojených tak kdekoli jinde.

Vidíme věci tak, že iránské rakety jsou příhodnou záminkou pro skutečný záměr vlády České republiky: strategický, politický posun z Ruska směrem na USA. Poznámka premiéra Topolánka pronesená při podpisu smlouvy tuto domněnku podporuje^[8]. Řekl, že odmítnutí plánu raketové obrany by bylo stejně těžkou chybou, jako bylo odmítnutí Marshallova plánu. Nedělá nám starosti to, že Česká republika preferuje Bushe před Putinem a Medveděvem, avšak to, že riskuje další rozněcování probíhajících závodů v jaderných zbraních.

Mnohé z těchto argumentů platí také pro Polsko a plánovanou raketovou základnu. Premiér Tusk nejedná pouze o bezpečnosti Polska, ale o strategickém rozhodnutí, které ovlivní celý region. V tomto směru jsme vítali s optimismem posun v politice, pozorovaný od okamžiku, kdy se Tusk ujal svého úřadu, a ochotou diskutovat o dané otázce jak s NATO tak s Ruskem. Přesto platí, že smlouva není vyřazena z programu jednání a zdá se, že ministr zahraničí Sikorski se kloní k pokračování v jednáních s administrativou USA, navzdory tomu, že premiér Tusk počátkem července předložený návrh odmítl. Podle našeho pevného přesvědčení požadavky Polska na větší bezpečnostní záruky smlouvu o raketové obraně neospravedlňují. Naopak dokládají odstrašující příklad toho, jak Bushova iniciativa vytváří novou spirálu zbrojení. Předpoklad, že další USA rakety Patriot rozmístěné v Polsku spolu s miliardami dolarů ve formě pomoci na obranu odradí Rusko od jakéhokoli budoucího útoku, je nejen historií nepodložený, je prostě naivní.

Chápeme a sdílíme skepticismus polských obyvatel stran bezpečnosti jejich území. V průběhu dějin mělo jen málo zemí v Evropě více důvodu cítit se ohroženým svými sousedy jak na východě tak na západě, než Polsko. Historie však také ukázala, že odstrašování a silné obranné systémy vedly opakovaně k růstu konfliktů. Bezpečnost v Evropě je dnes postavena na součinnosti, nikoli odstrašování, a pouze cestou součinnosti a spolupráce je možné pokračovat v budování bezpečné a prosperující Evropy. Jen na základě součinnosti a dialogu je možné odstranit hrozby, které představují nepřátelské země a jiní než státní aktéři. Platí to i pro Irán.

Jaké tedy existují alternativy? Místo klamání sebe samého schopnostmi raketové obrany bychom měli využít existující podněty pro práci na skutečné bezpečnosti – na budování světa bez jaderných zbraní, v němž budou systémy raketové obrany zbytečné. Na regionální bázi bychom měli vyhlásit zónu bez jaderných zbraní od severního pólu přes Evropu a Střední Východ až k Perskému zálivu, včetně Iránu. Tím by bylo naplněno ElBaradeiovo hledání integrované bezpečnostní politiky a nahrazena potřeba stěny raketové obrany kolem Středního Východu^[9]. V globálním měřítku bychom se měli připojit k mezinárodní kampani lékařů za odstranění jaderných zbraní (ICAN) a pracovat na úmluvě o jaderných zbraních. Jedinou dokonalou obranou je eliminace jaderných zbrání a záruka, že se už nikdy nebudou znovu vyrábět^[10].

Oslo, 19. srpna 2008

Styre Rodmyr, Ne jaderným zbraním
Bent Natwig, Pugwash Norsko
Tordis Hoifodt, IPPNW Norsko

1 A World Free of Nuclear Weapons (Svět bez jaderných zbraní). George Shultz, William Perry, Henry Kissinger, and Sam Nunn, Wall Street Journal, January 4, 2007