Celé hnutí bylo největší a nejsilnější v našich moderních dějinách, obdobně jako v době mnichovské zrady. V té době stál celý národ, většina komunistů i nestraníků za muži Pražského jara. V "Prohlášení občanů" představitelům státu před jednáním se sovětskou delegací vedenou Brežněvem se psalo: "pozice socialismu u nás jsou právě dnes nesrovnatelně silnější než kdykoli v minulosti". Celé jaro lidé všude -- na pracovištích i mimo ně, diskutovali, podávali návrhy řešení -- zkrátka podíleli se na řešení věcí veřejných. A politici naslouchali. Tedy něco, co dříve nebylo a dneska znovu nepadá v úvahu.

Celé to začalo na sjezdu spisovatelů v roce 1967, kde vystoupilo několik delegátů s tzv., "vlastizrádnou" ideou reformy komunistického systému. Hlavní podmínkou měla být svoboda slova. Slova mají obrovskou sílu, jak se ukázalo o několik měsíců později. A lidé tehdy požadovali reformu společenského systému v duchu svobody a socialistické demokracie. Chtěli socialismus s lidskou tváří. To se dnes příliš nezmiňuje. Ano, lidé i přes špatné zkušenosti z padesátých let stále věřili v socialismus. Naši otcové a naše matky se s kapitalismem definitivně rozloučili v roce 1946 a vyjádřili to ve svobodných volbách. Naši otcové i matky měli své zkušenosti s kapitalismem a rozhodně ho nechtěli zpátky.

Jestli sjezd spisovatelů byl začátek, další pokračování bylo již v režii lidí, kteří chtěli změnit status quo. Nepamětníkům bych chtěl vysvětlit, že tehdy na podzim byly zprávy ze sjezdu plně v režii režimu. To znamenalo, že se nic na veřejnost nedostalo. Až později, když se toho chopila část funkcionářů komunistické strany. Byli to ti komunisté, kteří se rozhodli jít do toho. Byli to lidé jako Smrkovský, Kriegl, Černík a desítky dalších, kteří stejně jako celý národ chtěli změnu zkostnatělých poměrů. Musíme si uvědomit, že kdyby to nezahájili funkcionáři strany, nikdy by se nic nestalo. Pražské jaro reformní komunisté vnímali jako historický úkol zavést opravdový socialismus místo toho, který nám vnutili sověti v padesátých letech. Jim po bok se postavili jako první lidé z kulturní fronty. Ti tomu dali tvář. Všem bylo jasné, že takhle to dál nejde. A proto do toho šli. A celý národ jim věřil a šel s nimi.

Proto se také dnešní politici snaží pražské jaro vysvětlovat jako boj dvou frakcí v komunistické straně. Nejsou schopní pochopit, že i v politice a mezi komunisty se může najít pár slušných a čestných lidí, kterým zaleží na tom, jak se žije obyčejným lidem a kteří jim chtějí pomoci. Oni hádají podle sebe, ví o čem mluví, oni v tom žijí. Oni ví, že dnešní politiky obyčejný člověk nezajímá -- z něj nic nemají.

Základem politiky pražského jara byla svoboda tisku. Tehdy opravdu byla nefalšovaná svoboda tisku. Škoda, že trvala jen půl roku. Byl to jediný půlrok, kdy u nás byla svoboda tisku v celé poválečné historii. Myslím tím média -- tisk a televizi. I dnes máme svobodu slova -- bohužel jen na internetu.

Během pražského jara došlo i k dlouho nevídané věci. K vytvoření politických organizací mimo Národní frontu. Nejznámější byly KAN (Klub angažovaných nestraníků) a K 231 (klub obětí stalinismu, odsouzených podle kontroverzního politického paragrafu 231).

KAN byla organizace podporující reformní proces. Jeho představitelé se účastnili tvorby změn. Jejich preferencí bylo odstranění monopolní vlády jedné strany a zavedení demokracie.. Existuje dodnes, ale jeho činnost byla potlačena novými a bohatšími politickými subjekty.

Do K 231 vstupovali lidé odsouzení podle paragrafu toho čísla. Tito lidé byli odsouzeni za "protistátní činnost", tedy za sabotáže, nepřátelské činy a podobně. Ne vždy byli odsouzeni právem. Součástí trestu byla vždy ztráta majetku. Tady to už s podporou pražského jara nebylo tak horké. Těm šlo spíše o likvidaci socialismu a revanš.

Sovětské vedení nebylo schopno pochopit myšlenky Pražského jara. Pro ně to bylo ohrožení socialismu jako takového a hlavně jejich osobních pozic. Viděli, jak jsme u nás odstranili staré straníky a jak na jejich místa nastoupili noví, moderní lidé schopni změn. A to byl asi hlavní důvod pro následné obsazení Československa sovětskou armádou.

Obsazení naší republiky vojskem a následný tlak na vedení státu přinesl ovoce. Reformní straníci byli odstraněni a do vedení strany se dostali noví lidé - poslušné loutky sovětského politbyra. Následovalo dlouhé období, kterému se říká normalizace. V reálu to znamenalo, že si nové vedení začalo lidi kupovat. Stoupala životní úroveň, stavělo se velké množství bytů a lidé se přestali zajímat o politiku. Viděli, že se nedá nic změnit. Každý se uzavřel do soukromí a začal exodus z měst na venkov. Lidé si začali stavět chaty, kupovat chalupy na venkově. A tam se realizovali se svými přáteli. Náš národ je stále velmi bohatý -- to neexistuje nikde na světě, aby víc než polovina rodin ve státě měla chatu nebo chalupu na vesnici. To byl výsledek normalizace a rozhodně nebyl špatný.

Tak to trvalo až do nástupu Gorbačova k moci. Sovětský stát se začal hroutit a ztrácel kontrolu nad svými satelity. Moc komunistů se rozpadala. Náš stát byl jeden z posledních kde došlo k převratu -- tzv. "sametové revoluci". A to ještě musel být organizován shora. Studentská manifestace a následný zásah policie proti nim ještě moc s našimi lidmi nehnul. Teprve zprávy o mrtvém studentovi rozčeřili mrtvolnou hladinu veřejného mínění a lidé vyšli do ulic. Pak už všechno běželo jako na drátku (doslova).

Situace kolem Pražského jara navozuje možnost srovnat ji s listopadem 1989. I tehdy lidé protestovali proti politice komunistické strany. A ani tehdy nešlo o restauraci kapitalismu, ale o demokratickou reformu socialismu. Sám Václav Klaus při oslavě patnáctého výročí sametové revoluce přiznal, že ani tehdy lidé nechtěli zbořit socialismus -- chtěli jen reformu. Podle Klause jen 3% lidí si přálo návrat kapitalismu. Přesto se nakonec stalo. Lidé zvonící na Letné klíči byli jen štafáž -- režie událostí byla jinde. A kdyby jim řekli pravdu, že i dvacet let po sametu budou mít pětkrát menší platy než na západě, tak by lidé strčili klíče do kapsy a šli domů. Bohužel - zkušenosti jsou nepřenositelné. Každý si musí prožít vlastní.

Situace v roce 1989 byla odlišná od roku 1968. V roce 1968 byli v komunistické straně lidé, kteří byli schopni se chopit iniciativy, kteří věděli, co dělat. V roce 1989 ve straně nebyl nikdo schopný, kdo by byl mohl reagovat. Pach normalizace v první řadě postihl straníky. Všichni ti jakešové, husákové, štěpánové nebyli schopni pochopit o co jde. A když pochopili, bylo pozdě. Pozdě pro všechny.

I situace ve společnosti však už byla jiná. Hlavní opoziční silou byli mladí, kteří už nevěděli, co to je kapitalismus a co umí. Pro ně kapitalismus byl systém, ve kterém byly platy pětkrát vyšší než u nás. A to byl hlavní důvod, který lidi vyhnal do ulic. Ti lidé neměli zažitý kapitalismus jako jejich rodiče v roce 1968. Proto se mohlo stát, co se stalo.

Nositeli odporu proti komunistickému režimu byli disidenti. To byli převážně bývalí členové komunistické strany vyloučení v čistkách po srpnu 1968. Byli mezi nimi i nestraníci jako Václav Havel a další. V chartě 77 vytýčili program potřebných změn. Zatím se neví, kdo zorganizoval celý 17. listopad včetně smrti "studenta" od StB, ale lidé reagovali.

A Západ byl připraven na takovou chvíli a měl připraveny i své lidi. Začala první z těch barevných revolucí, jak se jim později říkalo. Historie přeje připraveným - a oni byli připravení, vycvičeni na stážích v zahraničí. Tito lidé z "druhého sledu" -- spící agenti - se během několika měsíců etablovali v Občanském fóru. Odstranili naivní disidenty a chopili se moci. Lidé jako Klaus, Dyba, Dlouhý a další jako první rozložili Občanské fórum a založili svoji stranu, která u nás znovu nastolila kapitalismus. To by nebylo tak strašné, kdyby nastolili moderní, vyspělý kapitalismus. Ale u nás byl nastolen mafiánský kapitalismus osmnáctého století, kde na "útěku před právníky" se kradlo, co se dalo a dokonce i vraždilo. A dalo se toho rozkrást hodně.

Lidé na všechno koukali a nestačili se divit. Když viděli, co se děje, a když pochopili, že se s tím nedá nic dělat, tak se stejně jako v roce 1969 stáhli do ústraní. Chaty, chalupy a zahrádky ještě mají z dob komunismu. I dnes lidé vidí, že se nedá nic dělat, když vláda proti vůli národa staví u nás americký radar a zavádí likvidační zdravotní reformy. Tak i dnes si lidé musí zařídit život podle svého. Stačí nastartovat auto a na víkend zmizet z města, zapomenout na starosti, opékat si buřty a vzpomínat na staré zlaté časy. Ti starší si v těchto dnech vzpomenou, jak to bylo v roce 1968 krásné, když byli mladí a zdraví, mohli studovat zadarmo a nemuseli platit u doktora. A ti mladší se mohou těšit na nějaký ten rok končící osmičkou, která pro nás znamená změnu. Snad už konečně k lepšímu.