NIS│ Palacký neváhal doznati veřejně za sebe i za zetě, že pokládá revoluci polskou "za veliké neštěstí netoliko pro nás, ale zvláště pro Poláky", a Rieger sám v odpovědi k Hilferdingovi, otištěné v Národních listech, želí bratrovražedného boje, chápe živější sympatie pro Poláky z důvodů citových, že sice "přirozený cit práva žádá, aby se vrátilo, co komu bylo vzato násilím", avšak rozum že dokládá, "pokud to bylo vskutku jeho a pokud to držel sám dobrým právem", maje přitom na mysli Litvu, Ukrajinu, Volyň i Podolí s obyvatelstvem většinou nepolským. Došlo tak daleko, že obrazy Riegrovy a Palackého byly trhány se zdí a pošlapány, že oba dotud uznaní vůdcové národa a miláčkové jeho byli tupeni a zrádcováni, ba hledisko Riegrovo uváděno ve spojení s ruským vyznamenáním, jehož se mu roku předešlého dostalo (řád sv. Anny II. třídy) za příčinou tisíciletého trvání říše ruské. Po čase dívala se ovšem veřejnost na věc chladněji a zraleji, takže i vášnivý G. Eim, jenž nenáviděl přímo strany Riegrovy, musil napsati, že "obě různá mínění měla vážné důvody pro sebe a celou pravdu žádné".

zdroj: Hugo Traub: Fr. L. Rieger. Vydal S.V.U. Mánes, edice Zlatoroh, Praha 1920, s. 102-103.