Ze smlouvy NATO, konkrétně článku 5 prý vyplývá, že „smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti...“

Má smlouva aliance takovou sílu, že zastaví snahu Jižní Osetije (severní spadá pod Rusko), Abcházie a Adžárie odtrhnout se od Gruzie? Bude snad NATO řešit interní problémy kavkazského území? Jak, silou? Kdo bude v tomto případě nepřítel? Chystá se snad na nás, členy aliance, další válečný konflikt, tentokrát na Kavkaze?

Nechystá. Článek 5 Washingtonské smlouvy totiž říká: „podnikne ... ... takovou akci, jakou bude považovat za nutnou...“ To může znamenat vše – na jedné straně vůbec nic či jen pohoršenou diplomatickou rétoriku jako v roce 1968 v Československu, kdy se respektovala bipolární hranice a vlivové zóny, na druhé aresivní reakci, která skončí jako globální termonukleární válka. Mezi tím je nekonečný prostor pro naprosto volný výklad článku 5 každou z členských zemí. Zbytek je zákulisní politika, která nerespektuje nic než zájmy. A zájem teď je omezený - Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan krmí ropou a plynem jen některé země EU. Jiné ne.

Úpornost, s níž se USA hrnou do řešení konfliktů v oblastech, kterým za mák nerozumějí, je zarážející a je vztyčeným varovným prstem před ukvapeným rozšiřováním aliance. Mentalita Arabů nebo Kavkazů je diametrálně odlišná od americké i evropské a je třeba delšího intenzivního soužití na volnější bázi, než by došlo ke spojení na vojenské úrovni.

Rusové se učili žít s Kavkazskými národy od roku 1801, kdy za cara Pavla I byla připojena k Rusku Gruzie a poté i Arménie. K definitivní stabilizaci na kavkazských územích došlo však až po rusko-íránské válce (1826-28) a rusko-turecké válce (1828-29)které Rusko vyhrálo za pomoci místních obyvatel Gruzie a Arménie.

I když Rusko nebylo zrovna demokratickým vládcem, proti íránskému a chánskému útlaku to byla pro kavkazské národy úleva. Desítky tisíc lidí, které žily pod chánskou a íránskou správou, utíkaly na území pod správou carského Ruska. Soužití s velmocí nikdy není snadné a o problémy tak nebyla nouze. Po dvou desítiletích však dokonce carské Rusko pochopilo, že u těchto národů se tradiční despotické metody nevyplácejí a zmírnilo vůči nim svou politiku. Pravidlo tvrdé ruky pak přetrvávalo především u Čečenců, kteří trvale tyranizovali své sousedy.

O zvláštnostech dynamické kavkazské mentality věděli po říjnové revoluci i sovětští vládci, zejména Stalin, který sám byl Gruzínec. Proto i v rámci SSSR měly kavkazské republiky přece jen volnější režim. Ani sovětský despota nechtěl mít na svém území lokální guerillové boje. Režimy se změnit mohou, nikoli však tisíciletá mentalita kavkazských národů.

S Ukrajinou se má situace poněkud jinak. Nelze opomíjet skutečnost, že má na svém území nejen 22 procent obyvatel cítících se Rusy, ale na zváženou je také přítomnost ruského loďstva a jiných ruských základen. Přitom nespokojenost ruskojazyčného obyvatelstva stoupá rok od roku, vzhledem k nacionalistickým projevům části Ukrajinců. Tajemstvím není ani skutečnost, že na Ukrajině je mezi nacionalistickými a neonacistickým skupinami čím dál menší rozdíl. Jejich projevy rovněž gradují rok od roku. Tendence vyhánět Rusy z Ukrajiny je rovněž problematická, protože Rusko bylo spojeno s Ukrajinou přes 300 let a ruskojazyčné obyvatelstvo tam většinou žije desítky generací. Po vstupu do aliance lze očekávat, že protiruské skupiny začnou být otevřeně agresivnější.Co se stane, když dojde ke konfliktu mezi ukrajinským a ruským obyvatelstvem? Konflikt NATO s Ruskem? A proč, vlastně?

Nabízí se proto úvaha, zda je vhodné v této době vůbec uvažovat o přijetí Gruzie a Ukrajiny do NATO, nechceme-li v budoucnu řešit problémy, kterým by se relativně snadno dalo předejít prostou uvážlivostí.

Autorka je dopisovatelkou izraelské agentury MigNews