Vyrůstal jsem v rodině nemálo postižené komunistickým pučem v roce 1948, jejíž členové byli jak před 1968. rokem, tak i po něm vyloučeni z možnosti výrazně ovlivňovat dění kolem sebe. Nikdo z našich nejbližších nekolaboroval s komunisty ani po roce 1948, ani nikdy později a tak i dění ve „státě a Straně“ v letech 1966, 1967 a 1968 jsme vnímali spíše zpovzdálí, jako pouzí pozorovatelé toho, jak se naši „prokádrovaní“ spoluobčané mezi sebou „mydlí“ v boji o místo na slunci – a tento jejich „heroický“ zápas jsme sledovali s nemalým zadostiučiněním. Oni chtěli poroučet větru a dešti, nedokázali ve své chamtivosti ale poručit ani sami sobě. Jejich primitivní materialismus, jímž se zaštiťovali, jim současně nejvíc podrážel vlastní nohy. Tak jsme to aspoň vnímali my....

Souhlasím s panem Vítem, že Pražské jaro bylo o „socialismu s lidskou tváří“. Indoktrinace a ohlupení komunistickými bludy veliké části veřejnosti bylo skutečně tehdy (ale, bohužel i v roce 1989) tak veliké, že i představy o jakési vnitřní rekonstrukci systému, aniž by se mělo jednat o jeho demontáž, se zpočátku (stejně jako také od 70.let dále) jevily skoro jako kacířské. Nemyslím si ovšem, že by tomu bylo tak, že by si lidé – a to dokonce jejich většina – nepřáli změnu režimu. Pravda, skutečně asi netoužili po primitivním kapitalismu z 18. a 19.století, ale docela určitě jim imponoval „osvícený“ kapitalismus druhé poloviny 20.století, jak jej někteří mohli vidět třeba v SRN (tehdy u nás nazývané NSR) nebo třeba ve Skandinávii. Jenže taková změna režimu jim v té době připadala natolik fantastická a nereálná, že se o ní většinou ani neodvažovali snít. To ovšem zdaleka neznamená, že by si to lidé nepřáli, jak tvrdí pan Vít.

To, že se do společenských procesů v oné době začali postupně zapojovat i občané stojící mimo KSČ (třeba KAN nebo K231), bylo mj. dáno tím, že mnozí skutečně nabyli (bohužel klamného) pocitu, že snad by tu skutečně nemělo jít jen a pouze o kosmetické změny a prachobyčejnou „výměnu stráží“, že se tu třeba nejedná jen o vnitřní mocenský boj uvnitř „státostrany“. Skutečně se objevila naděje, že by tzv.“obrodný proces“ v KSČ mohl přerůst v nastolení podstatně demokratičtějšího režimu. Nakolik byly tyto naděje liché se ukázalo po srpnu 68. Obávám se ale, že i kdyby nedošlo k invazi států VS, postupně by se naopak onen obrodný proces začal brzdit a definitivně by zanikl ve chvíli, kdy by byla dokončena generační výměna ve vedení KSČ. Byl by sice patrně nastolen o poznání více demokratický systém (ne však skutečně demokratický), ale noví „vůdcové“ by naopak poznenáhlu opět začali utahovat šrouby totality – tak, aby sobě a svým blízkým zabezpečili co nejdelší udržení moci. Nestraníci by opět byli postaveni mimo rozhodování, opozice by byla umlčena.

Podle mého názoru tak byli nestraníci, angažující se v Pražském jaru v podstatě jen obětí podvodu a byli, resp. měli být, pouze zneužiti jako „kanonenfutter“ nové ambiciozní garnituře KSČ, která se drala k moci. Skutečně si nedělám iluze o Pražském jaru a o nezištnosti, čestnosti a demokratičnosti většiny z jeho vůdců.

Pan Vít má však nejspíš pravdu, když tvrdí, že kdyby Pražské jaro nezahájili funkcionáři strany, že by k ničemu nedošlo. Tohle panu Vítovi rád podepíšu. Jde ovšem o to, proč ten proces zahájili – z jakých pohnutek. A v tom se asi s panem Vítem, nebo aspoň s jeho výkladem, určitě neshodnu.

Invaze do Československa tak zabránila radikální výměně vládnoucí „tlupy“, umožnila však uchopit moc takové skupině osob, která poslušně plnila pokyny Moskvy a neměla žádné nepřijatelné ambice o „vlastní cestě ke komunismu“, jakými se vyznačovali např. Tito v Jugoslávii nebo Ceausescu v Rumunsku. O Albánii nebo Číně ani nemluvě.

Z tohoto pohledu jsou i tehdejší reakce Západu na události v ČSSR vcelku pochopitelné a nemusíme je zdaleka vysvětlovat jen respektováním daného statu quo a mezinárodně politické reality, jakkoli jistě byly tyto důvody primární a nejvýznamnější. Proč by se měl Západ nějak významně angažovat v pomoci dostat se jedné skupině uvnitř KSČ „do sedla“ oproti jiné skupině, když bylo jasné, že pozice země vůči Západu se i po té výměně nezmění. A samozřejmě – jak je mnohokrát připomínáno – studená válka byla v plném proudu a mír byl mimořádně křehký.

Obecně souhlasím s panem Cvekem, že dnešek je skutečně lepší než rok 1968, ale obávám se, že ten rozdíl zdaleka není tak veliký, jak se to mnozí snaží tvrdit. Naštěstí tu už není ani Varšavská smlouva ani RVHP ani SSSR, ale je tu NATO a EU a Rusko se od nás posunulo o stovky kilometrů na východ a jeho režim i síla se také změnily. ČR zakotvila v demokratickém prostředí a jakkoli je úroveň demokracie v naší zemi stále ještě diskutabilní, zdejší politický systém již určitě většinu demokratických prvků vykazuje. Můžeme sice diskutovat o tom, zda by nemohla být ústava kvalitnější, nebo že je velkou chybou, že doposud nebyl přijat potřebný zákon o všeobecném referendu a připomínat mnoho dalších nedokonalostí, v každém případě však musíme konstatovat, že na rozdíl od roku 1968, kdy sice v tehdejší ČSSR byla praktikována svoboda projevu, nebyla účinně právně zakotvena – a mj. i proto bylo tak snadné jí rychle učinit konec. V tomto ohledu je dnešní ČR jistě lepší než ČSSR v roce 1968. Dovolím si připojit kacířskou poznámku, že se tak stalo díky hlubokým politickým změnám v tehdejším SSSR.

Vzrůst ekonomického potenciálu současné Ruské federace a její nepochybně vzrůstající váha ve světě však poněkud relativizují tvrzení o tom, že k rozpadu Sovětského impéria došlo jen a pouze tím, že jej USA „uzbrojily“.

Problém kvality demokracie v ČR není myslím v jejím současném politickém systému. Sám jej chápu mnohem víc v myšlení lidí. Již jsem se zmínil o strašlivé indoktrinaci komunismem, která ovšem nezačala až s rokem 1948, ale vplížila se k nám už s První republikou jako jedna ze součástí protihabsburské politiky a tehdy módní vlny antiklerikalismu, která ovšem narušila ideové zakotvení českých zemí a začala je už tehdy vytrhávat z evropských křesťanských tradic. Období Protektorátu dál hluboce narušilo vztahy v české společnosti a podkopalo naše sebevědomí, které nemohly samozřejmě nijak posílit operetní epizody SNP na Slovensku a Pražského povstání v Čechách (jejichž úlohou bylo koneckonců právě vytvořit podmínky pro uchvácení moci komunisty a následné podřízení země sovětskému vlivu). Vykořenění národa z evropských křesťanských a demokratických tradic pak dokonalo čtyřicetileté období komunistické totality. Těžko však říci, že ta stále znovu (a správně) připomínaná bezpáteřnost, klientelismus, a absence morálních hodnot v naší společnosti je dílem pouze vlády komunistů. Ty předpoklady pro něco takového se patrně objevily již mnohem, mnohem dříve.

Proto se nelze příliš divit tomu, že ačkoli je politický systém v naší zemi formálně i právně demokratický, fakticky se zde setkáváme s nepřebernou škálou tendencí vládnoucích elit k autoritářství a nedemokratickým až téměř totalitním manýrům. Tu politiku samozřejmě realizují lidé – a nezbývá než si uvědomit, že ve většině těch, kteří představují naši současnou politickou elitu – a to ať už momentálně vládnoucí nebo opoziční, je hluboce zakořeněna ona morální devastace. Jak důvěryhodně mohou působit lidé, zaklínající se pravicí, když ještě nedávno absolvovali vojenské školy, určené pro zvláště prokádrované zastánce totalitního režimu, kteří také výhod toho režimu spokojeně využívali.... Jak neupřímně znějí vznešená slova o demokracii, cti a morálce od těch, kteří byli a jsou i nyní s těmito hodnotami na štíru. Jak absurdně znějí hlasy z řad komunistů, dovolávajících se demokracie....

Nelze se pak divit tomu, že takoví lidé snadno podlehnou různým vábením a jsou schopni, ve snaze se zalíbit svému protektorovi, prosazovat bez ohledu na většinový názor veřejnosti a patrně i bez ohledu na skutečné zájmy této země a jejích obyvatel, i tak sporné projekty, jakými jsou třeba výstavba amerického radaru v Brdech, nebo různá vojenská dobrodružství i mimo rámec NATO, ale pouze v různých ad hoc vytvářených koalicích „ochotných“.

Často se objevují různé názory, že občané této země nedůvěřují jejímu politickému systému. Nemyslím, že je tomu tak, spíše než politickému systému a demokracii v ČR nedůvěřuje nemalá část našich občanů lidem – politikům a jejich osobnímu „smyslu“ pro demokracii. A obávám se, že naprosto oprávněně. A že bude trvat možná ještě nejméně dalších dvacet let, než naše společnost vyzraje natolik, že dokáže správně naplňovat obsah toho, co jí její demokratický politický systém umožňuje.

Zmínil jsem se o tom, že jsme zakotvili v demokratickém prostředí EU a NATO. I kotva se však dá vyzvednout a loď může být větrem zahnána do nebezpečných vod. Nejen já se nemohu zbavit pocitu, že různé euroskeptické, voluntaristické a furiantské buranství až nepříjemně silně tou kotvou trhají. Nedopusťme, abychom se opravdu utrhli a nedovolme to ani těm z nás, kteří zpiti mocí, ztrácejí sebekontrolu i smysl pro realitu.