K první otázce lze dodat, že kromě Akčního programu KSČ neexistoval žádný jiný program, který by mohl sloužit jako platforma pro přestavbu společnosti. Akční program KSČ byl poněkud opožděnou reakcí na to, co se dělo ve společnosti. Jeho uskutečnění bylo znemožněno zásahem v srpnu 1968.

Ostatně ani 2000 slov nešlo dál než k obrodě existujícího systému. Nejčastěji jmenované skupiny, K231 a KAN, byly v podstatě okrajové a jejich vznik měl různé důvody. K231 byl sdružením bývalých politických vězňů, kteří možná hledali možnost odvety – což samo o sobě nemusí být zrovna cesta dopředu. KAN, vzniklý spíše jako recesistický nápad absolventů Přírodovědecké fakulty Karlovy university, se nikdy nedostal přes přípravnou fázi registrace. Je pravda, že se do vedení KANu rychle dostali "politici", kteří vytlačili "amatéry". Zásluhy o KAN si připisuje mnoho lidí, ale osvětlit okolnosti jeho vzniku a cíle by mohli pouze jeho skuteční zakladatelé Ludvík Rybáček a Ivan Jonáš.

Snahy získat větší slovo při řízení podniků (dělnické rady) nebo obnovit některé odborové organizace (Federace lokomotivních čet) odrážely spíše skupinové zájmy, než změnu politického systému.

S odstupem času je zřejmé, že odborové organizování je trnem v oku podnikatelů stejně bude časem zlikvidováno. Dělnické dělnické rady vymizely z našeho slovníku úplně.

Jako pamětník Pražského jara si troufám tvrdit, že si lidé především přáli, aby pokračovalo uvolnění druhé poloviny šedesátých let. Z oblasti zahraniční politiky bylo zřejmě nejpopulárnější volání po neutralitě.

Opozice, jakkoli fragmentovaná, nabyla schopna poněkud umírnit požadavky a tím vlastně šla proti režimu, který se snažil transformovat. To je velký rozdíl od disidentství sedmdesátých a osmdesátých let, které, paradoxně, svojí intelektuálně-politickou hrou normalizační režim vlastně podporovalo.

V roce 1968 lidé těžko toužili po zrodu nové šlechty a miliardářů, demolici solidárního státu nebo vytunelování české ekonomiky. Chtěli mít slovo při rozhodování, ale po roce 1989 se dočkali politiků, jejichž arogance překonává všechny meze dříve připisované komunistům a zparchantělé formy demokracie, v níž hlas voliče platí stejně málo jako v dřívějších volbách.

Tím se dostáváme ke druhé otázce. Je nepochybné je, že USA neměly zájem, aby se jimi nenáviděný ekonomický systém změnil způsobem, který by jej činil přitažlivým pro obyvatele jiných zemí. Jejich sympatie k Dubčekovi, pokud vůbec existovaly, byly dány snahou oslabit vlivu Kremlu v satelitních státech.

Vojenský zásah SSSR a čtyř dalších států (koalice ochotných, aby se tak řeklo) byl opřen o doktrínu hájení zájmů socialistického tábora. Nic nového pod sluncem. Ostatně USA používají podobnou doktrínu, kdykoli se jim zachce: hájí svoje zájmy, které lze definovat jakkoli.

Invazi 21. srpna 1968 nelze posuzovat mimo rámec vojensko-politické rovnováhy té doby. Invaze byla svým způsobem operetní záležitostí, jejíž efekt byl umocněn počtem vojáků, kteří se převalili přes hranice, ale ne na šoku a hrůze z použití zbraní a destrukce průmyslu a infrastruktury. Proto jsme mohli "diskutovat" s vojáky, kteří ani pořádně nevěděli kde jsou a dělat odboj otáčením směrových tabulí na křižovatkách.

Termín "shock and awe", neboli šok a hrůza, teprve čekal na průnik z myslí amerických generálů a do sdělovacích prostředků se dostal až v průběhu napadení Iráku v roce 2003.

Pro jistotu upozorňuji, že následující srovnání SSSR a USA je ostrou kritikou SSSR, kdežto USA chválím za jejich vyspělost na poli vojenských zásahů, rychlost dosazování kolaborujících politiků do funkcí a současné vytváření demokratického zamlžení diktátu, jakož i za úspěchy na poli manipulace s veřejným míněním.

Rusové a jejich spoluochotníci se nesnažili ohromit české obyvatelstvo bombami a explozemi. Možná pravě díky tomu se udržuje představa, že jsme se měli bránit. Jenže bránit co?

Rusové za Američany zaostali i v rychlosti konzolidace politické situace po invazi. Když USA napadly v roce 1989 Panamu, dosadily loutkového prezidenta během jednoho dne, v krátké době stačily zabít 2-3000 lidí. Dalších 13 000 bylo uvězněno a bylo po odporu. Proti tomu byli Rusové i s Indrou a Biľakem břídilové, není-liž pravda?

Zásah USA proti Panamě – akce Just Case – byl údajně proveden na ochranu demokracie, amerických životů a potlačení obchodu s drogami. Poslední důvod je v podstatě směšný, protože je to americká společnost sama, která drogy spotřebovává a díky zákonu nabídky a poptávky z nich vytváří lukrativní kšeft.

SSSR a nyní i Rusko také zaostávalo v manipulaci veřejného mínění. USA používají PR agentury, které to mají v pracovní náplni. Jedním z do nebe volajících příkladů byla manipulace veřejného slyšení před komisí amerického senátu. Předvolaná svědkyně srdcervoucím způsobem líčila "osobní" zkušenost, jak iráčtí vojáci vyhazovali v kuvajtské nemocnici nemluvňata z inkubátorů. Po roce se ukázalo, že to byl podvod, že před komisí nemluvila zdravotní sestra, ale vyškolená dcera kuvajtského velvyslance v USA, která v Kuvajtu v inkriminované době ani nebyla. Účel si posvětil prostředek a po roce už byla válka v plném proudu a podvod skončil někde pod kobercem.

To samé lze vysledovat v případě Gruzie. Sdělovací prostředky v Severní Americe velkým písmem publikují zprávy o tom, že Rusové bombardují to či ono. Někdy dodají v písmu drobném, že informace nemohla být nezávisle ověřena. Pak se k ní již nikdy nevrátí a občan se nedozví, jaká je pravda.

Vraťme se ale k roku 1968. Oblíbeným klišé je srovnávání Dubčeka a Svobody s Benešem nebo Háchou. Tato paralela – co kdy kdo měl dělat a a říct – je ale historického hlediska je zcela bezvýznamná. Jan Werich říká v jedné předscéně: "malý český člověk ví, co kdy kdo měl říct".

Mladé lidé prý minulost nezajímá a Pražské jaro jim nic neříká. Není divu, když se o něm skoro nemluví. Ale mělo by, protože komunisté dokázali mnohé z toho o čem si třeba kanadský kapitalismus může nechat jen zdát – plnou zaměstnanost, velmi dobrou lékařskou péči včetně preventivní, velmi nízkou zločinnost a pozoruhodný rozkvět kultury a obecné vzdělanosti celé společnosti.

Cesta do minulosti je ale nebezpečná, pokud člověk nezcvekovatí historii na prohlášení, že komunisti byli svině a socialismus je nenormální. Cokoli positivního je možné považovat za propagaci myšlenek komunismu. Potíž je i v tom, že ČR zatím žije z rozkulačování toho, co zanechal předcházející režim. Lidem nedochází, že vytunelované stovky miliard budou jednou chybět a že výdobytky, na něž jsou zvyklí, časem zmizí. Stejné se stane i s investory, jakmile vyčerpají výhody, které jim česká vláda nabízí.

Protože žiji v Kanadě, vnímám tyto problémy na pozadí ukázek, jak tržní společnost selhává a není schopna řešit ani relativně malé problémy. Před několika týdny jsem se vracel autem domů z Ottawy a poslouchal místní zpravodajství. Starosta městečka Smith Falls (10 000 obyvatel) v něm řekl, že během posledního roku přišlo jeho město o 1900 pracovních příležitostí díky přesunům výroby mimo Kanadu. Ontario ztratilo v několika posledních letech přes 200 000 míst ve výrobě. To je obrovské množství postižených jednotlivců a rodin a v neposlední řadě i dětí. Na tomto místě je třeba zdůraznit, jak obrovskou roli hraje to, kdo daný podnik vlastní. Kanada toho vlastní velmi málo a tak je proti přemisťování podniků vesměs bezmocná.

Tento jev se časem dostaví i do Čech. Jakmile přijde ekonomické dusno, budou se rojit lichváři, a exekutoři. Tedy dvě kategorie podnikání, o něž lidé ať již v roce 1968 nebo 1989 jistě nestáli.

Takže, co vlastně lze českým mladým lidem o minulosti vykládat? Jednostranný pohled Ústavu pro studium totality?

Protože s výročím se opět vynořují jména jako Bilak, Indra, Hofman, je nutné si připomenout, že v každé společnosti a čase se vyskytují lidé, kteří se snaží ovlivnit běh událostí. Tito politici údajně pozvali Rusy k záchraně socialismu. A proč ne? Rok 1989 ostatně dokázal, že měli svoji pravdu, že socialismus byl ohrožen a následně odstraněn? Jak se od nich liší Parkanová a ostatní současní mocní, kteří zvou americký radar a tím podporují americkou expansivní politiku? Připusťme, že nijak – jedině, Parkanová je opačně ideologicky vyfutrovaná.

Bilakovo jméno se mi spojuje s tím, co kdysi napsal v jednom románu Škvorecký. Určitá postava po slovním útoku na kapitalisty najednou změkčila odhodlaný tón do lidského přiznání, že nechce, aby se vrátily doby, kdy děti měly hlad. Městečko, v němž žiji, je na vzdělání i příjmy dosti bohaté, ale přesto existují lidé, jejichž příjem je tak nízký, že posílají děti do školy hladové.

Jan Čulík v poznámce k článku Borise Cveka píše: "Pražské jaro roku 1968 nebylo o socialismu, ale o svobodě, kritičnosti veřejného projevu, o demokracii a o pluralitě. Národ byl nadšený nikoliv socialismem, ale svobodou. Pokud se o socialismu hovořilo, byla to zástěrka. (Naivnější občané ovšem mohli té zástěrce věřit.)"

To je všechno pravda, ale ne úplná. Pražské jaro nebylo o socialismu, protože v něm národ žil. Byl o změnách, které z něj měly učinit společnost s lidskou tváří. Ostatní zmíněné kategorie ztratily v moderním světě svůj původní význam.