Dnes ideologická konfrontace chybí. Nejenom proto, že ideologie v současném Rusku neexistuje. Ideologie není určujícím faktorem ani v americké zahraniční politice.

Toto tvrzení může působit divně, vždyť současná administrativa USA se považuje za krajně ideologizovanou a šíření demokracie je jejím hlavním heslem. V praxi se ovšem demokratizace proměnila z ideje v nástroj dosahování americké dominance ve světě. A samotná dominance se stala výsledkem vítězství ve studené válce – vítězství nečekaného, na něž nebyl západní svět jak se ukázalo plně připraven.

Kontury „nového světového řádu“ načrtávali američtí vůdci „za jízdy“ a za chodu si také zvykali na břemeno světového vůdcovství. V průběhu deseti let – od rozpadu Sovětského svazu po útok na dvojici věží v New Yorku – se ideologie „svobodného světa“, která, jak se zdálo, neměla žádnou alternativu, transformovala v ucelený projekt na přestavbu planety. tím spíš, že tento projekt nenarážel na žádný odpor – jedněm se líbil, druhým po nějakou nevadil, a třetí (nespokojenci) neměli prostředky ani možnosti, jak se proti němu postavit. Amerika se proměnila ve skutečně globální supervelmoc, upřímně přesvědčenou, že její celosvětová odpovědnost je nutná a nemá alternativu.

Do apoteózy dospěl tento vývoj po 11. září 2001. Fakt, že hrozba životu každého občana USA může vycházet z území ztracených na světové periférii, přinutil znovu promyslet bezpečnostní strategii. K převratu v zahraniční politice USA nedošlo, pouze tendence založené v předchozím období přerostly v pevné schéma.

Oblastí životních zájmů Ameriky je celá planeta. Demokracie je nejefektivnější, nejpokrokovější a nejneagresivnější forma vládnutí. Z toho plyne, že tvrdým prosazováním demokratického zřízení po celém světě lze zajistit bezpečnost USA. Opravdová demokracie je možná jen jako výsledek dlouhého rozvoje. Proto v první etapě stačí podpora (nebo implantace) západních institucí a také zajištění amerického patronátu nad „mladými demokraciemi“.

Takto ideologie definitivně a nezrušitelně splynula s nutností řešení geostrategických úkolů Spojených států. Demokracie se oficiálně proměnila v nástroj. Je zcela zákonité, že právě tehdy (v letech 2001 a 2002) vzniklo ve veřejném diskurzu téma amerického impéria – a patrně poprvé v dějinách USA začal tento termín zaznívat v pozitivních souvislostech.

Ovšem právě tehdy, když se v Americe zformoval ucelený pohled na vlastní světové vůdcovství, končilo období, v němž mohly Spojené státy jednat bez zvláštních ohledů na ostatní. A pokus uskutečnit formulovanou politiku vedl k řadě neúspěchů, podnítil nové tříštění světa a ukázal na omezenost potenciálu i tak gigantické mocnosti, jakou jsou USA.

V té době se Rusko již vzpamatovalo z geopolitického knokautu 90. let a začalo se pokoušet vyhrát nazpět aspoň část toho, co bylo ztraceno za první postsovětské desetiletí. Snaha Moskvy získat opět právo na sféru vlivu se nesetkala ve Washingtonu se žádným pochopením.

Co dráždí Rusko nejvíc? To, že se Spojené státy aktivně vměšují do vývoje událostí všude, a to i tam, kde z hlediska Moskvy nemají životně důležité zájmy. Washington se staví na odpor projektům, které ho přímo nepoškozují, ale upevňují pozice Ruska. USA nejsou ochotny jít na jakákoli sebeomezení a přitom „ždímají“ ostatní, kde se jen dá. To jest porušují klasické pravidlo reálné politiky – brát v úvahu zájmy ostatních, pokud to neodporuje vlastním zájmům.

Rusko je světová mocnost s regionálními ambicemi a zájmy. Moskva disponuje určitými pákami v různých částech světa – od Latinské Ameriky po Afriku, od Blízkého po Dálný východ. Avšak pomocí těchto nástrojů Rusko neusiluje o globální dominaci, ba ani globální přítomnost, ale o respektování svých zájmů – v Evropě a Eurasii. To znamená, že možnosti v Sýrii a Venezuele jsou zapotřebí především k tomu, aby byly v rukou další trumfy ve hře proti konkurentům, například v postsovětském prostoru. A Moskva nevylučuje směny druhořadých zájmů za prvořadé.

A tím se dostáváme ke koncepční prapříčině nynějšího zostření rusko-amerických vztahů. Amerika je globální mocnost s globálními ambicemi a zájmy. A z hlediska Washingtonu USA prostě nemají zájmy, které by mohly obětovat. Teritoria, která se Moskvě zdají být pro Spojené státy druhořadá, jsou podle jejich mínění nutným prvkem složité konstrukce s názvam „americké vůdcovství“.

Srážka v Gruzii je názorným příkladem pasti, do které se dostaly Spojené státy. Ukázalo se, že Bushova administrativa není schopna doplatit zálohy, které – volky nebo nevolky – poskytla Michailovi Saakašvilimu .

Proamerické režimy podél ruských hranic se vytvářely s předpokladem, že pohyb na východ bude plynulý a také nepříliš nákladný z geopolitického hlediska. O variantě, při níž je nutné tyto země bránit nejen v politickém, ale také ve vojenském smyslu, se seriózně neuvažovalo. A ukázalo se, že v kritickém okamžiku USA nejsou schopny vážně podpořit svého spojence. Podle všeho se dokonce ukázalo, že ho nejsou schopny dostatečně kontrolovat a zabraňovat mu, aby dělal fatální hlouposti.

Postavení globálního vůdce je nebezpečné v tom, že nepřipouští ani malé porážky. Výsledkem událostí v Gruzii totiž může být nejen snížení amerického vlivu v této zemi (což samo o sobě není žádnou katastrofou), ale pochybnosti dalších „mladých demokracií“ o spolehlivosti patronátu Spojených států. Aby Washington dokázal opak a nepřipustil „dominový efekt“, nestačí, aby pouze projevil maximální tvrdost ve vztahu k Moskvě. Možná bude nutné vzít na sebe přímé záruky bezpečnosti zemí jako je Gruzie nebo Ukrajina. Vždyť akceschopnost NATO je nyní zpochybněna. Západní Evropa bude podle všeho blokovat jeho rozšiřování do postsovětského prostoru a dokonce i nové členské země dávají otevřeně najevo nedůvěru v možnosti NATO a usilují o bezprostřední americkou přítomnost na svém území.

To hrozí další eskalací, protože je zřejmé, že perspektivu amerických vojenských záruk Kyjevu nebo Tbilisi bude Moskva považovat za ještě opovážlivější výzvu než jejich členství v Severoatlantické alianci. Jsou ovšem pochyby, zda má Washington potenciál na to, aby na sebe vzal takovou odpovědnost. Nikdo totiž nezrušil vážné výzvy americké dominaci v jiných částech světa.

Pokus udržet úplnou dominaci sice je možný, ale hrozí krajně nepříjemnými důsledky. Perspektivně vzato, USA se nemohou vyhnout přehodnocení principů své vůdčí role a jejich přizpůsobení reálným možnostem. V opačném případě není vyloučeno „tvrdé přistání“ s nepředvídatelnými vyhlídkami pro celý svět.

Vyšlo v Rossija v globalnoj politike, 19.8.2008 ZDE

článek byl v rámci syndikace převzat z ruské verze magazínu Rusko v globální politice