Měli bychom ovšem začít tím, že velká většina těch rozhodnutí je vynucená. (...) Rovnost před zákonem (...) spočívá v zákazu bohatým i chudým spát pod mosty, krást chleba nebo žebrat o drobné na ulici. Pro mnoho Američanů, stejně jako lidí kdekoli jinde na světě, se svoboda směnit jejich práci za peníze rovná (...) volbě mezi prací v robotárně za hladové mzdy na jedné straně a hladověním na ulici na straně druhé. Americký kastovní systém je trochu flexibilnější než je průměr a jeho privilegované třídy dávno objevily výhody otevření svých dveří několika vyvoleným zespoda, ale přístup k ekonomické příležitosti v Americe závisí do velmi značné míry na tom, kolik peněz vydělali vaši rodiče.

A přesto síla kulturních vyprávění a mýtů (...) také hraje značnou roli ve svádění údajně racionálních hráčů k iracionálním rozhodnutím, která tolik formují dnešní život naší společnosti. Soumrak rodinné ekonomiky (...) je dobrým příkladem. (...) [M]anželské páry (...) si udržují dva platy, i když takto vzniklé náklady - placená péče o děti, dojíždění, kancelářské oblečení a další - daleko přesahují příjem z méně lukrativního z obou zaměstnání. Dnes je to běžné, protože kulturní vyprávění rámující zaměstnání většině amerických rodin znemožňují všimnout si, že jejich ekonomické postavení by se mohlo významně zlepšit, kdyby se vzdaly jednoho platu výměnou za plné zapojení jednoho člena rodiny do rodinného hospodaření.

V pozadí vyprávění, které podporuje tuto zvláštní slepotu, však stojí obecnější vzorec (...) Z historických důvodů je těžké o tomto tématu (...) mluvit bez rozvíření nejiracionálnějších a nejprudších vášní. A přece je nutno se o to pokusit, protože zmíněné vyprávění se stává masivní bariérou konstruktivní změny vynucené soumrakem průmyslového věku. Tím kulturním vyprávěním (...) je mýtus trhu.

Měřítkem síly příběhu je míra, do jaké těm, kdo mu věří, uniká skutečnost, že jde o kulturně podmíněné vyprávění, a berou jej jako objektivní realitu zřejmou každému nepředpojatému pozorovateli. Tato podmíněnost je v případě dnešní tržní mytologie dost rozšířená, takže je pravděpodobně nutno rozvrhnout osnovu vyprávění trochu podrobněji. Řečeno nejjednodušeji, mýtus trhu začíná vírou, že veškerá ekonomická aktivita lidstva přirozeně zahrnuje volnou směnu hodnot na volném trhu, zprostředkovanou přijatým měřítkem hodnot - tj. penězi. Mýtus pokračuje tvrzením, že jakákoli ekonomická aktivita mimo tržní směnu se nepočítá, nepřispívá k prosperitě nebo je hříchem, který může být vykoupen jejím vnesením dovnitř posvátného okrsku trhu. Konečně mýtus tvrdí, že že cokoli, co omezuje nebo reguluje volby učiněné účastníky tržních směn, je špatné, určitě to brzdí prosperitu, protože trh sám - veden slavnou "neviditelnou rukou" Adama Smitha - nevyhnutelně maximalizuje prospěch získaný všemi jeho účastníky, dokud mu je poskytnuta svoboda tak činit.

Používám zde slova "mýtus" záměrně, se zřetelem k oběma jeho současným významům. Jeho starší význam - smysl obsažený v jeho zdroji, klasickém řeckém slově "muthos" - definuje mýtus jako důležité kulturní vyprávění, příběh, jehož znalost lze předpokládat u každého, kdo je v kultuře plně účasten a který slouží jako vzorec pro některé aspekty lidské zkušenosti a světa. Jeho novější, odvozený a polemický význam definuje mýtus jako důležité kulturní vyprávění, které se stalo klamným. V tomto druhém smyslu důkaz, že něco je mýtem, neznamená dokázat, že to hraje klíčovou roli ve světovém názoru nějaké společnosti; znamená to dokázat, že cokoli to říká o světě, je nepravdivé.

A tak se stalo, že některá kulturní vyprávění jsou mýty v obou smyslech slova: Jsou rozhodujícími prvky společenského světového názoru a prohlašují o světě něco, o čem lze dokázat, že to není pravda. Mýtus trhu spadá do této zajímavé kategorie. Právě teď v Americe a některých dalších průmyslových zemích hraje hlavní roli v určování toho, jak lidé přemýšlejí o ekonomické dimenzi svých životů. Zároveň s některými z jeho ústředních přepokladů a s mnoha tvrzeními o světě, která jsou z nich odvozena, je těžké souhlasit na jiném základě než je slepá víra.

Tady je důvod, proč do hry vstupují výše zmíněné rozhořčené vášně, samozřejmě proto, že mýtus trhu není jen kulturním příběhem; je také ideologií, jejímiž přívrženci jsou právě teď velmi mnozí lidé. Jeho současná ideologická role má za sebou komplikovanou historii. Velkolepý geopolitický boj mezi americkým a ruským impériem, který zabral většinu 20. století a který se ještě i dnes dostává do titulků zpráv, se řídil obvyklým zvykem a vypůjčil si ideologické roucho za účelem poskytnutí aspoň zdání počestnosti střetu nezakrytých zájmů.

První ideologickou volbou amerického impéria, která měla čelit ruské marxistické polemice, bylo křesťanství - proto například slova "v Bohu" byla přidána do Přísahy Věrnosti Vlajce v době Eisenhowerovy vlády, a proto se slovo "Rusko" v americkém politickém jazyce po více než dvě dekády zřídka objevovalo bez přívlastku "bezbožné". Ukázalo se to však jako špatná volba, v neposlední řadě proto, že za americkými hranicemi to mělo jen malou přitažlivost. Bylo potřeba vytvořit novou sekulární ideologii a kapitalismus volného trhu tuto potřebu naplnil. Není náhodou, že mnozí z jejích současných aktivních proponentů byli v době své mladické vzpoury v 60. letech marxisty; mnohé z toho, co je dnes pokládáno za americké ekonomické myšlení, si jednoduše bere marxistické hypotézy a staví je na hlavu, stejně jako si satanisté vypůjčují většinu křesťanské teologie, ale fandí druhé straně.

To, že marxismus a dnešní ideologie volného trhu jsou jako siamská dvojčata, je snad nejjasněji vidět na tom, že obě strany trvají na jedině platné pozici - jednom ze dvou extrémů celého spektra možných vztahů mezi vládou a ekonomickou sférou: Buď bude veškerá ekonomická aktivita řízena vládou nebo vláda nebude do ekonomické sféry vůbec zasahovat. Stěží právě teď někdo bude potřebovat důkaz, že utopické předpklady marxismu v praxi nefungují, ale se současnou ideologií volného trhu je tomu jinak. A přece svědectví historie prostě nepodporuje tvrzení zastánců volného trhu.

Podívejme se zpět například na ekonomické dějiny USA ve 20. století a ukáže se zajímavý obraz. Do 20. let převládala v americké politice mnohem zásadovější volnotržní ideologie než je její dnešní ekvivalent; vláda držela ruce pryč od businessu, dokud to krach v roce 1929 a Velká Deprese politicky neznemožnily. Během let deprese politici vnutili americké ekonomice přemíru regulací, které zůstaly v platnosti až do začátku 80. let, kdy většina z nich byla odstraněna. Kdyby se mělo věřit mýtu trhu, americká ekonomika by měla lépe prosperovat do poloviny 30. a od poloviny 80. let než v období intervencí.

Problém je ovšem v tom, že tomu tak nebylo. Do 30. let americkou ekonomiku pravidelně trápil katastrofální cyklus konjunktur a krizí, který drasticky omezoval americkou prosperitu a kruté deprese učinil častou zkušeností. Jakmile se ujal New Deal, ekonomický cyklus se utlumil na snesitelnou úroveň a Spojené státy vstoupily do nejdelšího období všeobecné prosperity ve své historii. Tato prosperita se vytratila v 70. letech, když vyvrcholila a začala klesat americká těžba ropy, ale deregulace 80. let ji nevrátily zpět. Pro většinu Američanů se příjem na hlavu očištěný o inflaci od začátku 70. let snížil a podobně pokleslo mnoho jiných ukazatelů skutečného bohatství; například míra dětské úmrtnosti v dnešní Americe je zhruba na úrovni Indonésie.

Co se vrátilo, a pořádně, je starý cyklus konjunktur a krizí. Od začátku Reaganových let se spekulativní bubliny a jejich praskání staly opět dominantním rysem ekonomiky. Zatím vláda USA reagovala na prasknutí každé z těch bublin ignorováním své vlastní volnotržní rétoriky a zapalvováním ekonomiky vypůjčenými penězi. Existuje určitá pochybnost, zda tato strategie bude fungovat po nejnovějším převtělení procesu, realitním šílenství let 2002 - 2006; ať tak nebo tak, dluhy vlády, korporací a jednotlivců se však po tom zadlužovacím flámu vyšplhaly na neudržitelné úrovně a řešení se nelze vyhýbat navěky.

Je samozřejmě možné argumentovat, že regulace zavedené ve 30. a ukončené v 80. letech neměly nic společného s obdobím relativní ekonomické stability a rostoucí národní prosperity, které začalo ve 30. a skončilo v 80. letech. Podívejme se však za americké hranice a ukáže se nám stejný obrázek. Například státy, které dnes mají nejvyšší životní úroveň, nejsou těmi, které přijaly neomezený volný trh, a vlastně ani těmi, které podřídily veškerou ekonomickou aktivitu politické sféře. Spíše jde o státy, které našly střední cestu, zachovávající ekonomickou aktivitu v soukromých rukách, ale regulující ji tam, kde je to nutné pro veřejné blaho, a především chránící ji před volným průchodem sebedestruktivních excesů, o něž usiluje, je-li ponechána sama sobě.

Tato střední cesta, připusťme, postrádá zjednodušenou kategorizaci dobra a zla, která přispívá k popularitě ideologie těchto dní. Je pragmatická, je vágní a potřebuje neustálé záplatování a ochotu zabývat se realitou konfliktních zájmů. Celkem vzato se o ní však dá říci, že patrně funguje lépe než jiné alternativy.

(...) Jeden ze základních axiomů ekologie říká, že ekosystém je tím stabilnější a produktivnější, čím je vyváženější. Cykly růstu a poklesu jsou běžné v marginálních ekosystémech, kde populaci neřídí nic než kruté síly zdrojů potravy a hladovění; jakmile si ekosystémy vyvinou komplexitu a druhovou rozmanitost, do hry přicházejí jemnější faktory a konflikt a chaos ustupují rovnováze. Ekonomické systémy mohou dobře podléhat stejnému pravidlu. Politické systémy mu určitě podléhají; úspěch demokratických systémů vládnutí nakonec závisí právě na míře, do jaké ustaví a udrží rovnováhu sil, v níž nikdo nemá nekontrolovanou moc. Dnešní tržní ekonomiky asi zoufale potřebují dávku stejného léku. Část rovnovážné síly potřebné k tomu, aby je vytáhla ze začarovaného kruhu spekulativních konjunktur a krizí, přijde pravděpodobně z vládních zásahů, ale stejný princip může být potřeba aplikovat i jinak, v neposlední řadě donucením vládní moci, aby se nedostávala dále zpod kontroly.

Tak jako jasně není pravdou, že neregulovaný trh automaticky přináší prosperitu - ukazuje se, že neviditelná ruka je zřejmě schopna podat nám prst - (...) ukazuje se také, že není pravdou, že veškerá ekonomická aktivita by měla být předmětem vrtochů trhu. Ekonomiky mimo tržní systém by mohly hrát velkou roli při snaze o vyrovnávání kolísání trhu. Jednou možnou vyrovnávající silou je ekonomika domácností; jiná by mohla přijít z místních ekonomik, řízených velmi odlišnými silami vzájemnosti a zvykového práva, kde se nadbytečné výrobky směňují jako dary mezi sousedními rodinami. Jiné mimotržní ekonomiky si také zaslouží výzkum.

Zdá se, že klíčovou věcí, kterou je nutno mít na mysli, je fakt, že posluhování intelektuálním modlám současného trhu se v nadcházejících letech snadno může ukázat jako zcela kontraproduktivní. Tržní ekonomika se už teď musí vyrovnávat s rostoucími dopravními náklady a soumrakem krátce trvajícího globálního trhu, a brzy bude čelit zoufalé potřebě přezbrojit naše životy a výrobní kapacity, aby vyhověla požadavkům nadcházejícího věku nedostatkového industrialismu. V této souvislosti se setrvávání na rigidní ideologicky založené póze správného vztahu mezi tržní ekonomikou a ostatním sektory společnosti může stát luxusem, který si nadále nemůžeme dovolit.

Anglický originál ZDE

Převzato se svolením The Energy Bulletin. Přeložil Jindřich Kalous