Vítězné zesametizované pravici se hned na počátku devadesátých let podařilo většině veřejnosti naočkovat boží postuláty o nereformovatelnosti socialismu. V té době podstatné politické otázky byly seškrtány a zbyla populární hra na "soud s vlastizrádci." Po pětatřiceti letech není důležité snažit se již učiněný morální i historický odsudek vtěsnat do sametové judikatury paragrafů a hnát hrstku vysmátých penzistů před trestní soud.

Poučme se ze srpna 1968 i 69. Invaze protřela zrak mnoha rusofilům, Sovětský svaz tehdy ztratil poslední zbytky upřímných sympatizantů. Ruské tanky nepřivezly před budovu ÚV KSČ jen Brežněvovu doktrinu omezené suverenity, zmar a slzy Pražanů. Měly dlouhodobě předat Čechům především historické vystřízlivění z kocoviny velmocí. Do české krve měl tento přelom vejít jako injekce proti objetí kteréhokoliv bratra s imperiální náručí.

Uvědomme si, že velmocím nikdy nebude ztěžovat spánek osud či ideály malého státu "pro jeho modré oči." Fungující imperiální politika sleduje svoje vlastní zájmy a profit. A takto nahlíží inteligentní pragmatik i na politické dění regionálního rázu. Ve střední Evropě dnes není důvod hnát se z někdejšího ocelového objetí SSSR slepě do náruče další velmoci, USA.

Výmluvná jsou stanoviska amerického presidenta Johnsona a jeho vicepresidenta bezprostředně po invazi: "Nesmíme dát najevo, co pociťujeme. ... Neučiníme prohlášení. ... Vše, co můžeme dělat, je bručet a vést rozhovory. ... Jsme v delikátnější situaci než v době maďarských událostí, protože došlo k rozvoji vztahů se SSSR...." Proti každé nasládlé větě o svobodě a demokracii z úst představitelů USA může každý kritický Čech hrdě postavit výrok tehdejšího amerického ministra zahraničí Deana Ruska o "rodinné záležitosti Sovětů..."

Je naivní ten malý národ, jenž by spojoval svou existenci, zájmy a naděje se sebesilnější velmocí.

Jedenadvacátý srpen však nese dějinami dvojí stigma a dvojí odkaz pro budoucnost českého národa. Neméně smutnou tragédií bylo i první výročí agrese. V krvavé bitvě v ulicích československých měst se střetli už ne hrdinní Češi a Slováci s desorientovanými okupanty, nýbrž Češi a Slováci s Čechy a Slováky. Civilní téměř válka milicí a armády proti vlastním lidem, demonstrujícím odpor proti okupaci je považována za konec idejí Akčního programu, porážku Pražského jara a tvrdou ránu holí do páteře národů Československa. Rekonvalescence neskončila s převratem po dvaceti letech - potrvá věky.

Druhým poselstvím pro tuto a budoucí generace tedy je, už nikdy nedopustit, aby ze zoufalých občanů, bránících vlastními těly poslední zbytky ideálů, tekla na pražskou dlažbu krev pod ranami obušků jejich spoluobčanů - kolaborantů, cynických pragmatiků a oportunistických architektů svých kariér.