14. 8. 2008 / Josef Mikovec
Borisi Cvekovi to opět nedalo, jak sám přiznal, a s neochvějnou strnulostí znovu a znovu opakuje svoji oblíbenou opouzdřenou tezi o komunismu, nacismu a tak dál a pořád stejně...
Co mu je „zásadně proti srsti“ na Valachově článku „Je rozdíl mezi komunismem jako ideálem a komunismem jako praxí“ a vlastně i na článku Martina Škabrahy „Proč komunismus a nacismus nejsou totéž“ , je „snaha přeznačit slovo komunismus ve smyslu toho, co znamenalo před Leninem...“ Logika tohoto výroku je ovšem nezasažitelná, a nelze žasnout nad Cvekovou zásadovou radou dnešní levici, která... „...slovo komunismus by měla s pietou ke všem jeho obětem definitivně opustit...!“ Zřejmě by z téhož důvodu mělo být opuštěno a nepoužíváno slovo demokracie, jako jedno z mnoha, chceme-li být důslední. A slovo katolický by s pietou k obětem inkvizice, křížových výprav, čarodějnických soudů, Ustaši, vojensko katolických diktatur atd., mělo být odstraněno nejen z názvu Církve římsko-katolické, ale i z názvu Církve starokatolické, Církve pravoslavné katolické, Církve liberální katolické, Církve anglo-katolické a i dalšími církvemi, které mají historicky postižené slovo ve svém názvu.
Totéž platí o Krédu. Nepřehodnocovat... „ve smyslu toho, co znamenalo před...“ (doplňte si sám), ale odstranit, opustit.
Pokud jde o Církev starokatolickou, dle stejné logiky je její komplicita na uvedených negativních dějích o to větší, že je dokonce STAROkatolická. I to slovo „Křesťanství“ mi teď, v souladu s Cvekem, zaznělo nevhodně. Já myslím, že bychom je měli „s pietou ke všem jeho obětem definitivně opustit...!“
Připomeňme si Valachova slova:
„Je rozdíl mezi komunismem jako ideálem a komunismem jako praxí. Je ale i důležité obhájit podstatu levicového, zvláště komunistického ideálu proti jeho účelovému ztotožňování s nacismem.“
Mimochodem Cvek říká, že „... komunismus je navždy spojen s Leninem, s pojmy jako gulag, kulturní revoluce, kolektivizace a vedoucí úloha komunistické strany...“ Proč navždy, jářku, pokud snad vůbec? Nepřipadne Vám to trochu povrchní?
Stejně tak neohrabaně demagogicky by mohl někdo tvrdit, že křestanství, katolictví, ortodoxní katolictví i Cvekovo starokatolictví jsou navždy spojeny se Svatou Inkvizicí, conquistadory, Jasenovcem, Torquemadou, Pinochetem a ostatními připodobnitelnými.
Nuže: „... Oproti např. křesťanství, které založil dokonale nenásilný člověk a jež fungovalo až do Konstantinovy éry po tři staletí bez násilí, hromadění majetku a pevných institucí, ...“ Jen do té Konstantinovy éry. Nežli se dostalo k moci. A jistě bychom v Novém Zákoně našli i oprávněné výroky, které vůbec nezní nenásilně.
Peter Vittek v článku „Fundamentálny rozdiel medzi fašizmom a komunizmom“, který Cvek podrobil kritice v rámci stejně obsesivní neměnné lingvistiky na jeho permanentně bolavého tématu, říká: „Fundamentální rozdíl mezi fašismem a komunismem je v tom, že zatímco fašismus v realizované podobě důsledně naplňoval svá teoretická východiska, komunismus se od nich naopak velmi odklonil a stal se v podobě reálného socialismu reálneho socializmu ich opakom.“ Jinak. „Fašizmus vraždením realizoval svoje ciele, komunizmus ich však zrádzal. Prirovnávať komunizmus k fašizmu je preto podľa mňa nevhodné'..!“ Což je snad podstatné.
Dodávám pouze, pokud jde o rovnítko fašismus=nacismus: „Nejen důsledně realizoval svoje teoretická východiska, pochopitelně, ale i pragmatickou funkci v rámci potřeb kapitálu, a uspokojoval tužby, potřeby a pnutí politického nevědomí“, což platí trochu jinak i o tom, co Cvek nazývá “komunismus, leninismus, bolševismus“ a připomínám: „...Fašismus, nacismus nebyl (nebyly) ani dílčí manifestací metasystému nebo formou jeho tranzitu, ale pouze jeho nástrojem, a právě v této limitované podobě jeho plnou reprezentací. Alternativa ke kapitalismu zatím na své uskutečnění ceká...!“
Následující ovšem nepomůže těm, kteří by v článku Borise Cveka hledali projevy schopnosti rozlišovat a definovat. „... všechny ty různé režimy od Stalina přes Maa po Rudé Khmery byly komunistické, navazující na leninské dědictví státního teroru nacistického typu ve jménu lepších zítřků...“, obzvláště „... leninské dědictví státního teroru nacistického typu...“ je pozoruhodně hutnou ukázkou nezpochybnitelné metodologie a logiky.
Takže... „Ať už právem, nebo neprávem, komunistické strany byly leninské, taková byla i komunistická internacionála...“ Ono je snad důležité, zda právem či neprávem, stejně tak jako, zcela detailisticky, která Internacionála tane pisateli na mysli.
Poněkud nejasná až kontradiktorní je noblesní poznámka: „... Hluboce smekám před touto tradicí a stejně jako pan Valach doufám, že její další rozvíjení může naši společnost zlepšovat směrem k humanistickému ideálu, který on nazývá 'komunismem'. „ To „doufám“ zvýraznil autor.
Následující rada Borise Cveka je dosti utopická, alespoň prozatím, a v globalizované budoucnosti bude docela jistě ještě méně: „...Dnešní levice by se měla orientovat na demokratickou levici, loajální s otevřenou demokratickou společností...“. Kde je ta otevřená demokratická společnost ve věku „Late Capitalism“, neboli „pozdního kapitalismu nadnárodních monopolů“?
A co má levice dělat ve společnostech, které demokratické nejsou ani ve zbytečném formálním a minimalistickém pojetí?
Z pozice křesťanství a christianizace to byla Theologie osvobození, theologie (!), dosažená lidmi, kterým nebyla dána možnost se obelhávat a byli příliš etičtí a vzdělaní na to, aby se mohli a chtěli vyhnout důsledným závěrům z nepřehlédnutelných morálních imperativů. Stejně jako z objektivních analýz. Theologie, která hledala účinné řešení vyplývající z evangelia. Odmítla udržovat křesťanství v podobě skanzenu, mýthopoetické vyprávěnky, citového vydírání a jakkoliv jinak v rámci programu státních a/nebo nadstátních ideologických aparátů integrovaného světového kapitalismu.
Theologie osvobození vidí sociální realitu z hlediska utlačovaných, ne z hlediska utlačovatelů a těch, kteří s utlačovateli vědomě či nevědomě avšak nutně, kolaborují. V současnosti si uvědomují, že „... moderní věda a technika umožňuje stále více nejen efektivní vraždění a psychologickou válku (včetně permanentní,,preventivní,, války proti potenciálnímu 'vnitřnímu nepříteli' v globálním měřítku) ale také dokonalou manipulaci, téměř absolutní kontrolu, internalizaci forem manipulace ideologickým aparátem a vytváření iluzorního společenství z aglomerace zcela odcizených individuí, jejichž ego bude masově produkováno. Úspěch je zaručen také, protože realita systému vytváří pro většinu lidí nutnost sebeklamu, konformity, identifikace, regulované vzpoury, jako prostředku vyhnutí se trpkému poznání u jedněch a tíhy vytváření svobodného společenství svobodných jedinců u druhých..“
Josef Mikovec: Demokratický fašismus nebo liberální nacismus neexistují – poznámka o takřka siamských bratřích, jejich příbuzenstvu a spojitých nádobách ZDE
To tyto theology nutně sbližuje s marxismem a neo-marxismem, a tedy s komunismem. Bez slovní ekvilibristiky alibismu.
Co říkáte následujícímu tvrzení?
Slova, slova, slova...
Martin Škabraha : Proč komunismus a nacismus nejsou totéž ZDE
Říká se, že opakování je matka moudrosti. Jen šéf nacistické propagandy Göbbels věděl, že tisíckrát opakovaná lež má potenciál se stát pravdou, neb bezmyšlenkovitě opakované mantry vytěsňují individuální kritické posouzení argumentů. Zásada, na níž dodnes stojí reklama. Tehdy se tak, přes veškerou snahu nacistického režimu nestalo. Co dnes?