Formálně vzato, gruzínský prezident měl právo provést policejní akci obnovující politickou jednotu státu. Stejné právo však v roce 1999 náleželo Slobodanu Miloševičovi, který z Daytonských dohod vyšel coby mezinárodně uznaný představitel zbytkové Jugoslávie. V éře jus publicum europaeum by ještě nikdo nezkoumal formu, jíž svrchovaný vládce svoji moc obnoví. Přesnější představu tehdejší benevolence lze získat studiem pruského postoje k potlačení Pařížské komuny.

Zánik starého mezinárodněprávního režimu však začal už v závěru první světové války, kdy byl vynalezen pojem války ve jménu humanity. Nyní je právo vládců menších zemí zabíjet své vnitřní oponenty udělováno coby privilegium. K tomu sice dochází často -- připomeňme Rumsfelda, který se sešel se Saddámem krátce po chemickém útoku na Kurdy -- vždy se však zabíjení civilistů může stát záminkou pro vnější zásah, má-li na něm nějaká velmoc zájem.

Když dva dělají totéž

To se stalo Miloševičovi i Saakašvilimu. První čelil partyzánské válce, druhý vůli k odtržení vyjádřené v jihoosetském referendu. První spustil protipovstaleckou operaci Západem prezentovanou jako etnická čistka a po útoku NATO etnickou čistku přinejmenším toleroval. Druhý nasadil těžkou výzbroj s plošným účinkem proti sídelní aglomeraci a podle jihoosetských informací, které zatím nelze ověřit z nezávislých zdrojů, jeho jednotky masakrovaly civilisty.

Otázka tedy nezní, zda Miloševič a Saakašvili porušili mezinárodní humanitární právo, které vymezuje prostor pro právo válečné. Někdejší jugoslávský prezident to udělal nejpozději po zahájení náletů NATO a gruzínský v okamžiku, kdy po alibistickém televizním projevu spustil útok na Cchinvali. V mezinárodním měřítku se spor vede o to, zda má Rusko stejné právo intervenovat z humanitárních důvodů jako USA -- zda tedy existuje nebo neexistuje cosi jako ruský velmocenský prostor, v němž Moskva určuje základní parametry pro počínání místních vládců.

V českém rybníčku pak jde o to rozhodnout, jestli zbrojní dodávky a politická podpora Saakašviliho byly či nebyly v souladu se zájmy a závazky České republiky. Vývozy zbraní porušující kodex Evropské unie nejméně ve čtyřech bodech -- včetně reexportu do třetích zemí -- totiž sotva zůstanou v Evropě nepovšimnuty. Na rozdíl od Izraele jsme po vstupu Ruska do konfliktu Moskvě ani neoznámili zastavení zbrojních dodávek Tbilisi, což zase pečlivě zaznamenala ruská média. Ministerstvo zahraničních věcí ČR sice původně vyzvalo "všechny zainteresované  strany k okamžitému zastavení jejich vojenských aktivit" (ve stanovisku z 8. srpna). Ovšem po návratu Karla Schwarzenberga z dovolené se tento vyvážený postoj změnil a dozvěděli jsme se, že "ČR podporuje Gruzii", k čemuž ministr dodal, že "je smutnou shodou okolností, že k bojům v Gruzii dochází právě v době, kdy si připomeneme 21. srpen 1968" (stanovisko z 10. srpna). Předchozí česká pomoc gruzínskému prezidentovi -- materiální i verbální -- nepochybně patřila k faktorům, které ho podporovaly v jeho hazardním kursu směřujícímu k použití síly.

Podporujeme vojenský režim

"Demokrat" Saakašvili v roce 2003 ve volbách, jichž se nesměli účastnit někteří příliš kritičtí zahraniční pozorovatelé, údajně obdržel přes 96 % hlasů. Krátce nato začaly zemi opouštět politicky nežádoucí osoby, některé se pokoušely žádat o azyl i v České republice.

Jediný nesporný výsledek Saakašviliho vládnutí představuje nejkvalitnější armáda v regionu. S organizační pomocí USA vycvičil a vybavil asi čtvrtinu dvacetitisícových pozemních sil na úroveň standardů NATO. Pětimiliónová Gruzie podle údajů poskytnutých OSN v letech 2004-2007 z Ukrajiny a států bývalé Varšavské smlouvy včetně ČR dovezla mimo jiné 160 tanků, 88 obrněných bojových vozidel, 117 velkorážných dělostřeleckých systémů, 13 bojových letounů Su-25 a tři bitevní vrtulníky. ČR jen v roce 2006 dodala 36 tanků, což je více, než mají ve výzbroji bojeschopné jednotky české armády.

Prezident vynakládající desetinu HDP na zbrojení (ČR dává necelá dvě procenta) se od počátku kariéry netajil odhodláním třeba i vojensky zúčtovat s odbojnými provinciemi Abcházií a Jižní Osetií. Loňské protesty opozice proti změně termínu parlamentních voleb potlačily jednotky ministerstva vnitra s použitím vodních děl a slzného plynu, následoval výjimečný stav a další represe. V této atmosféře proběhly 5. ledna 2008 prezidentské volby, v nichž Saakašvili opět "demokraticky" zvítězil. Ochota Američanů podporovat režim rapidně klesala -- nebýt strategického ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan a gruzínské pomoci v Iráku, dávno by přestala existovat.

Když Saakašvili útokem na Cchinvali poskytl záminku k ruské intervenci, získal nakrátko i podporu opozice. USA se však zřejmě v řádu měsíců postarají, aby tato neřízená střela v prezidentském křesle dlouho neseděla.

Jakmile k tomu dojde, nastane konečně ta správná chvíle pro českou podporu gruzínské státnosti.

psáno pro týdeník A2