Jeho dnešní nejrozvinutější, skandinávská podoba, k jejímž pilířům patří také vysoké daně, pokrývající i vysoké veřejné výdaje na vědu a vzdělávání, je i v nastupující éře znalostní společnosti nejen nejsociálnější v Evropě a patrně i ve světě, ale i konkurenceschopnější než nejvyspělejší kapitalistická ekonomika – USA.

Toto směřování hledalo socialismus nejen tržní, ale také – a hlavně – demokratický. V polemice s Václavem Havlem tehdy vyjádřil Milan Kundera smělý požadavek nejen návratu k západní demokracii, ale svobody, jakou svět ještě nepoznal, založené na nevyčerpaném potenciálu socialismu. I tehdejší revolta studentů a dělníků v západní Evropě volala po větší svobodě.

Soudobá éra globalizace tuto otázku nastoluje jako osudovou. Dnešní podoba západní demokracie, která vznikala před dvěma stoletími, byla účinná, dokud moc ekonomická, moc kapitálu byla slabší. Dnes ale - obrazně řečeno - směřujeme ke světové diktatuře několika stovek nadnárodních společností. Günther Grass svým příměrem varuje, že dnešní demokracie degeneruje ve vyprázdněný volební rituál. Nestačí mi útěcha, že je neskonale lepší než koncentráčnické diktatury. Demokracie účinná vůči hrozbám globalizovaného světa musí být teprve hledána, a to ve všech světadílech.Představa, hlásaná i Bushovou administrativou, že pro Západ je to hotový vývozní artikl, je velmi nebezpečná iluze.

Čtyřicetiletá zima přinesla však poučení neméně závažná. Tanky, které k nám přišly na základě Brežněvovy doktriny, aby obnovily předreformní stav, zahájily zpětný chod dějin nejen u nás a v ostatních zemích sovětského bloku, ale globálně. Jejím dvojčetem se stala Washingtonská doktrina šokové obnovy kapitalismu, uskutečňované především šokovou liberalizací trhu a totální privatizací kapitálu. V sedmdesátých letech měla premiéru v Latinské Americe a v devadesátých letech reprízu v postkomunistických zemích střední a východní Evropy. Její počáteční šok srazil dočasně ekonomiku těchto zemí, byť v nestejné míře: u nás asi o šestinu, v Latinské Americe až o třetinu, v Jelcinově Rusku na polovinu, tedy hlouběji než v nejhorším období druhé světové války. Především však dlouhodobě obrátila tyto země na dráhu konkurence levnou prací. Ta ochuzuje jejich příjmy svým cenovým podbízením vůči vyspělým zemím, z nichž současně vytlačuje jednoduchou, levnou práci.

Od  poloviny devadesátých let je tato protireformní vlna korunována nájezdem kapitálu i na okleštění evropského sociálního státu. Objektivně rostoucí civilizační náklady na vědu, vzdělávání, na prodlužování života, na zdraví a na životní prostředí vydává za důsledek plýtvavosti sociálního státu a snaží se přiškrcovat daňové příjmy veřejným službám a potržňovat a privatizovat je, ačkoli je to zdražuje a omezuje jejich dostupnost.

Tato vlna však již naráží na své meze. Ztrácí svou mocenskou záštitu začínajícím překonáváním jednopolárního světa, ovládaného jedinou supervelmocí. Antireformy ztrácejí však i svou vnitřní udržitelnost, svou ekonomickou konkurenceschopnost a narážejí i na rostoucí sociální odpor. Ztrácejí i svoji svatozář, získanou předstíráním, že jde o reformy. Václav Klaus a jeho boys až loni se odvážili veřejně pochlubit, že obnovili kapitalisnus, přestože na počátku devadesátých let to odmítalo devadesát procent lidí

Je ironií osudu, že společným jmenovatelem této vlny antireforem je jejich dočasnost.