Odpověď na dopis ze dne 23. března 2007

Vážený pane ministře, děkujeme za Vaši odpověď na žádost o poskytnutí nóty USA ohledně umístění protiraketového radaru v ČR ze dne 14. března. Tato žádost byla vedena zájmem o problematiku mezinárodní bezpečnosti, jíž se naše organizace zabývá od svého vzniku v roce 1971. Od té doby jsme měli mnohokrát možnost zjistit, že v podmínkách mezinárodního napětí a závodů ve zbrojení se ochraně přírody a zdravého prostředí zpravidla příliš nedaří.

Jsme velmi potěšeni, že jsme se mohli seznámit s textem neoficiálního překladu předmětného dokumentu, ačkoliv nám není zřejmý důvod, proč jsme nemohli obdržet originální anglický text. Vámi poskytnutý dokument sice není úplný, neboť postrádá obě přílohy evidované v režimu vyhrazené, umožňuje však učinit významné závěry o charakteru a dosahu probíhajících jednání mezi Spojenými státy a Českou republikou. Na základě jeho studia musíme konstatovat, že obavy, jimiž byla vedena naše první žádost, se jeví jako do značné míry oprávněné.

Odpověď organizace Greenpeace na dopis od ministra zahraničí Karla Schwarzenberga ohledně plánované americké základny v ČR.

Schwarzenbergův dopis - faksimile ZDE

Nóta Velvyslanectví Spojených států Ministerstvu zahraničních věcí ČR ve věci umístění radaru Spojených států amerických na obranu proti balistickým střelám

Protestní hladovka, kterou vyhlásil obžalovaný Erguen Uzunoglu 13. března 2007, mohla vyvolat ve veřejnosti dojem, že vinou soudu hrozí další nekonečné protahování trestního řízení, které trvá již dvanáct a půl roku. Ve skutečnosti se vynesení rozsudku neodvolatelně přiblížilo veřejným zasedáním soudu v úterý 27. března na dosah ruky.

Začátek jednání zpestřila polemika mezi panem Uzunoglu a předsedou senátu o tom, zda je možno zahájit řízení, když obžalovanému nebylo doručeno předvolání. Když pak soudce chtěl předvolání doručit, s tím, že to není nezbytné, pan obžalovaný je odmítl převzít. Vzrušení bylo zbytečné: na konci předešlého jednání všichni přítomní vzali na vědomí odročení se všemi podrobnostmi, takže nedoručení předvolání nebylo překážkou zahájení jednání. Takových drobných potyček jsme během tohoto procesu zažili v soudní síni desítky.

Mediálně výrazná v uplynulém měsíci byla vyjádření některých představitelů členských zemí NATO (konkrétně např. Německa, Lucemburska nebo Norska) a Ruské federace. Výtky na nedostatek transparentnosti a informování, které v těchto vyjádřeních zazněly ČR odmítá, neboť se nezakládají na pravdě a agresivní ruskou rétoriku odmítá zcela. Většinu uvedených vystoupení MZV interpretuje jako mediální sebeprezentaci konkrétních politiků před domácím auditoriem. A to buď z důvodů ideologických, předvolebních nebo vycházení vstříc očekávání pacifistického elektorátu."

"Ani s pokusy některých zemí a některých poslanců Evropského parlamentu (včetně českých), aby se otázkou zapojení ČR do projektu protiraketové obrany začala zabývat EU, MZV nesouhlasí. Jde o problematiku, která není v kompetenci EU. EU se nikdy problematice protiraketové obrany nevěnovala (...). Stejně tak EU nikdy neprojednávala otázky související s americkou vojenskou přítomností v kterékoliv ze 14 zemí EU, kde má v dnešní době USA své vojenské základny"

Zdroj: ZDE

Mnozí političtí komentátoři, například Lída Rakušanová ZDE, právem poukazují na to, že žádná jednání mezi supervelmocí, jako jsou Spojené státy, a desetimilionovou zemičkou, jako je ČR, nemohou být rovná. Proto - argumentují, pokud by byli čeští politikové aspoň trochu chytří, využili by při jednání s Američany Evropské unie - což je celek, který je aspoň trochu schopen vyvážit sílu USA.

Jenže, jak vyplývá z uvedeného, na ministerstvu zahraničí ČR nejsou vůbec žádní diplomati, kteří by si byli vědomi toho, že mocenské zájmy na světě musejí být vyvažovány, pokud se moje země nemá stát naprostým otrokem. Ne jsou to ideologové, kteří prostě chtějí dnešní americké vládě lézt kamsi, bez ohledu na zájmy své země a bez ohledu na fakta. Dokument, svědčící o takovýchto postojích současného českého vedení je nesmírně deprimující, protože z něho vyplývá, že česká strana se nechce spojit s dobře mínícími evropskými spojenci, avšak ze zaslepených ideologických důvodů prostě udělá pro Spojené státy cokoliv. Bez ohledu na názor české veřejnosti.

Je to nesmírně nebezpečná hra a nedovedu si vysvětlit, proč se čeští diplomaté a politikové takto chovají. Snad to lze jedině vysvětlit čtyřicetiletou zkušeností z komunistického otroctví a přežívajícím přesvědčením, že nevýhodnější českou politikou vůči mocným je nikoliv se spojovat se spojenci, s nimiž nás pojí společný zájem, ale zalézt nejsilnější supervelmoci do zadního traktu co nejhlouběji, naprosto se jí otrocky oddat a doufat, že "vládce nás za naši neomezenou úslužnost po zásluze odmění."

Je to otřesný způsob jak bránit české zájmy na mezinárodním fóru.

Z následujícího dokumentu, který má vzhledem k tomu, kdo a kde jej předkládá, překvapivě nízkou „štábní kulturu“ (včetně pravopisných chyb, jež jsme v přepisu textu ponechali), vybíráme pasáže, které nám připadají nejpozoruhodnější. Části doslovně převzaté z ministerského dokumentu jsou uvedeny tučně. Pokud máte zájem o kompletní text, obraťte se na svého poslance...

Dokument má název Informace o pokračování jednání o případném umístění komponentu protiraketové obrany na území ČR - stav k 20.3.2007 . Sněmovně ho předkládá ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg.

Inkoust podpisu pod Berlínskou deklaraci byl sotva suchý, když prezident Václav Klaus podle Spiegelu online oznámil, že nejde o smlouvu, ale jen o deklaraci a že by to byl jen sen, že by se povedlo postavit Evropskou unii do voleb do Evropského parlamentu v roce 2009 na obnovený společný základ.

Není to krásné, že máme politiky, kterým můžeme věřit a kteří podporují to, na čem se dohodli?

Evropa byla po staletí ideou, nadějí na mír a porozumění. Tato naděje se stala skutečností. Sjednocení Evropy nám umožnilo žít v míru a blahobytu. Přineslo pospolitost a překonalo rozdíly. Každý člen napomohl ke sjednocení Evropy a k posílení demokracie a právního státu. Lásce ke svobodě, kterou projevili lidé ve střední a východní Evropě, vděčíme za to, že nepřirozené rozdělení Evropy je nyní s konečnou platností věcí minulosti. K evropské integraci jsme dospěli na základě poznání z krvavých střetů a z minulosti plné utrpení. Dnes žijeme společně tak, jak to nebylo možné nikdy předtím.

My, občané a občanky Evropské unie, jsme sjednoceni k našemu prospěchu.

Evropská unie trpí po padesáti letech neschopností politiků čelit ekonomickým a sociálním výzvám.

Padesáté výročí Římských smluv je dobrou příležitostí pro diskuse o tom, co vlastně Evropa dala lidstvu. Válečnou loď, která svět sjednotila a umožnila, aby se evropské války staly celosvětovými. Křesťanství, v jehož jménu se kolonizátoři dopouštěli genocidy. Kapitalismus, který z nevolníka učinil námezdního zaměstnance. Nebo třeba humanistickou kulturu, která přinesla úctu k člověku, toleranci a míru. Dítětem humanismu je i Evropská unie.

Ruský prezident Vladimír Putin likviduje svobodu projevu a demokracii ve své zemi, omezuje tržní prvky v ruském energetickém sektoru a plánovitě využívá ruských energetických zdrojů k vytvoření nového světového ruského impéria, argumentuje francouzská pravicová sovětoložka Françoise Thom (publikovala např. ve Scrutonově ultrapravicové Salisbury Review). Český překlad její argumentace, který pořídil Josef Mlejnek, je na euroskeptickém serveru euportal.cz ZDE

Český rozhlas s politováním sděluje, že dne 27. 3. 2007, v den svých osmdesátých narozenin, zemřel rozhlasový režisér Jiří Horčička.

Jeho odchodem ztrácí česká kultura, a také rozhlas, osobnost, která je výrazně formovala.

Jiřího Horčičku dnes od 17:00 připomene Český rozhlas 2 - Praha mimořádným uvedením rozhlasové hry Ludvíka Aškenazyho "Bylo to na váš účet" v hlavní roli s Karlem Hogerem, která získala ocenění v soutěži Prix Italia 1964. Po celý den budou k uctění památky zesnulého režiséra vyvěšeny na budově Českého rozhlasu smuteční prapory.

Na můj článek nazvaný "112 let soudních výpovědí v Čechách", reagoval Michal Štěpánek příspěvkem, který zde byl nazván "Věcné nesmysly Stanislava Křečka". Velmi lituji, ale musím konstatovat, že plný nesmyslů, a to především věcných, je právě onen zmíněný dopis.

"Neházejte perly sviním" je jeden z řady těch biblických výroků, které v češtině zdomácněly a běžně se používají v běžném životě - na Googlu jsem našel přes 800 výskytů tohoto rčení. Výrok je srozumitelný všem: znamená neplýtvat něčím vzácným pro ty lidi, kteří nevědí, o co jde a pohrdají tím, nebudou z toho mít žádný užitek. Navíc je unikátnost té věci či myšlenky může natolik rozrušit, že se stanou agresivními vůči tomu, kdo jim tu "perlu" nabízí. Nabízí se ovšem kardinální otázka: Jak poznáme, kterým lidem je zbytečné, či nebezpečné něco říkat?

Kdo je vlastně tou sviní?

Rád bych krátce vstoupil do debaty o mongolské komunitě v Blansku a jejím soužití s místním obyvatelstvem, byť už ne v tom nejžhavějším okamžiku. Předejdu charakteristickému nařčení ze zápecnictví a jiných domnělých výsadně českých nehezkých vlastnosti a ušetřím čtenáři hledání v koloce "o autorovi" s tím, že poznávání cizí kultury -- přesněji čínské -- je základní náplní mé práce. V zásadě tedy můžu souhlasit s přístupem, že je zapotřebí se k jiným národům chovat slušně a mít snahu je poznat a pochopit, spíše než chodit po ulicích s vyholenou lebkou a volat "nic než národ". Myslím, že na tomto se dnes civilizovaní lidé shodnou. Zdá se ovšem jako očividné, že v případě blanenských občanů vůbec nejde o žádné dogmatické národovectví, které by způsobovalo jejich nepříliš vřelý vztah k mongolské menšině. V pojetí pana Poláka se jejich námitky týkají v kontextu českého menšího města vcelku pochopitelných, jasně vymezených praktických záležitostí.

Na jeho příspěvek zareagovali někteří lidé velmi kriticky.

Před nedávným časem se na Britských listech objevila řada článků o roli ČLR v současném, a hlavně budoucím světě. Chtěl bych na ně navázat z možná trochu nezvyklého soudku. Zároveň bych rád, aby mnou vykreslený obraz posloužil i jako zrcadlo pro nás, a zvláště pak ty, kteří jsou neochvějně přesvědčeni o nutnosti prosazování současných evropských hodnost do celého světa. Čínská civilizace je ostatně vynikajícím zrcadlem v mnoha ohledech: můžeme na ní testovat, zda nejsou naše univerzální soudy přece jen trochu sebestředné, ať už jde o třeba o jazyk, společnost či náboženství. A to tím spíše, že ČLR si dnes činí nároky na globální spoluvládu a nechce za nikým, ani za USA či EU, zaostávat. Vytváří proto a snaží se prosazovat vlastní alternativy k tomu, co v současné době platí za globální kulturu (a co je ve skutečnosti mdlým odvarem kultur anglofonních).

Zatímco se v Berlíně se slavilo 50. výročí položení základů Evropské unie a demonstrovalo proti z toho plynoucí globalizaci, v Dortmundu se sešly paralelní sjezdy stran tvořící 53 člennou levicovou frakci v Bundestagu. Delegáti 10. sjezdu Levicové strany PDS a 5. sjezdu Strany práce a sociální spravedlnosti WASG rozhodovali tento víkend, zda dojde k sjednocovacímu aktu, který by se uskutečnil 16. června v Berlíně. S napětím se proto očekávaly výsledky hlasování delegátů obou stran, protože podmínkou, aby k tomu mohlo dojít, byla dvoutřetinová většina. Hlavním řečníkem na sjezdu PDS byl především spolušéf levicové parlamentní frakce Gregor Gysi. Přesvědčoval delegáty, že spojení strany s WASGem zabezpečí novou budoucnost levicovému hnutí, protože to bude novou politickou nabídkou pro Německo. "Na to můžeme být jedině hrdí. " Naplníme tak naši zásadu "Moudrost, suverenitu a mírnost". I když nebylo dosaženo plného souhlasu se všemi požadavky WASGu, zejména aby bylo zastaveno snižování stavů ve veřejných službách, hlasování proběhlo, jak poznamenal jeden z novinářů, jako za "starých dobrých časů". Z delegátů postkomunistické PDS, které své stoupence má ve východní části země, zdvihlo ruku 344 zástupců, což bylo 96,9% pro tuto fúzi.

Po internetu se formou spamů šíří tento neuvěřitelný text, který údajně (neověřeno) podepsali Libuše Šilhánová a František Janouch. Je těžko pochopitelným pohrdáním soudu. V Británii by asi byli oba aktivisté trestně stíháni - pohrdání soudem je tam trestným činem. To budou nyní před každým soudním jednáním v ČR aktivisté pořádat hladovku, aby vyvíjeli na soudce nepřípustný nátlak? Cožpak Uzunoglu, Šilhánová a Janouch vědí předem, jak má soudce rozhodnout? (Jan Čulík)

K tomu Zdeněk Jemelík, "Kauza Uzunoglu: Podivný začátek, podivný konec"

Výroky pana presidenta Klause citované v článku "Otepluje se Země? ptají se kongresmani Klause." uveřejněném v MF Dnes 20. března se mi zdály natolik neuvěřitelné, že jsem je vyhledal v jejich původním kontextu. Bohužel, ani tento počin mne neosvobodil od nutkání na presidentovy projevy reagovat -- spíše mne v původním záměru utvrdil.

Nehodlám na tomto místě polemizovat o relevanci zprávy OSN ohledně klimatických změn, ani o problematice globálního oteplování obecně. Spíše bych se pozastavil nad Klausovým stylem vedení polemiky, respektive nad způsobem jeho argumentace a zneužívání pojmosloví.

Chápu, že v krátkých interview či veřejných vystoupeních je užíván jiný jazyk a styl mluvy, než na vědeckých konferencích a v odborné literatuře. Nicméně, pan president se rád (zaslouženě) honosí profesorským titulem, proto je zarážející, že se takto fundovaná osoba neubrání užívání významově vulgarizujících a nemístně zevšeobecňujících klišé.

Václav Klaus tvrdošíjně lpí na svých protiekologických názorech. Naposled to potvrdil při své poslední návštěvě Ameriky. Největší hrozbou dneška je prý "ambiciózní enviromentalismus".

Zatímco relevantní evropští státníci začali chápat krizi, v níž se nachází lidstvo vlivem činnosti člověka, který stále pokračuje v nepřiměřeně dobyvatelské činnosti vůči přírodě, a usilují o redukci vypouštění oxidu uhličitého a dalších škodlivých látek do ovzduší, Klaus jako by nevnímal realitu: jde mu jen o stupňovaný růst ekonomiky.

Václav Klaus se v posledních letech zapsal do povědomí české veřejnosti několika neobvyklými a zarážejícími výroky. Aktuální odpovědi Václava Klause na otázky amerického Kongresu týkající se vlivu člověka na změny klimatu tak nepřekvapí nějakým novým sdělením, jako spíše úderností a ostrostí vyjádření. Jinak jsou jen dalším pokračováním seriálu Klausových tmářských glos, které lze vnímat v širším kontextu jeho názorů na roli nevládních organizací v demokratické občanské společnosti a evropskou integraci.

Včera článek vyšel bohužel v neúplné formě, autorovi i čtenářům se omlouváme.

"Náš úděl byl 80 let koloniální nadvlády, naše rány jsou stále čerstvé a bolavé na to abychom je vymazali z naší paměti." Patrice Lumumba (Kongo, má země)

S ohledem na důležitost zásadních problémů, které existují ve vztazích mezi Afrikou a Západem ― obchod, dluhy, ekologie ― je až udivující, že se politická krize v Zimbabwe stala předmětem ostrého sporu mezi nimi. Zatímco vedle až nenávistného mediálního pokrytí čelí prezident Robert Mugabe a jeho společníci "pasivním sankcím" zakazujícím jim cesty do západních destinací, zemi svírá ekonomický tlak neoliberálních finančních center. Zimbabwe je příčinou politických rozkolů takřka každého setkání politiků, nebo konference, ať se to děje v Africe nebo mimo ni.

Nikdy není vše jen černobílé. Propaganda každé vládnoucí moci nebo strany v podstatě zneužívá, resp. využívá vše, co může upevnit její pozice, bohužel i historická fakta.

Vážený pane Čulíku, přečetl jsem si se zájmem Vás článek z 25.7.2003 Jiná čtvrť, jiný mrav a musím konstatovat, že situace je stále stejná, ne-li horší.

Snažím se apelovat na všechny strany, počínaje policii, magistrátem, poslaneckou sněmovnou i senátem. V poslední řadě i médií. Že všech stran slyším stále jen stejnou odpověď. S tím my nemůžeme nic dělat, nemáme k tomu kompetence.

Argument, nebude-li bar, nebude hluk, nějak nechtějí slyšet. Snížit provozní dobu prý také nemohou. Zrejme to bude ještě dlouhá cesta nez budeme na úrovni alespoň skotského Glasgowa. Pokud by Vás zajímalo více, nahlédněte na stránky www.nocniklid.nazory.cz

Je mi velice líto, že pan Hlavačka byl nespokojený s organizací čtvrteční brněnské demonstrace hnutí Ne základnám. Že jsme nepatřili k jejím hlavním organizátorům, zde již bylo řečeno, ale podíleli jsme se na jejím průběhu a tak cítím rovněž část odpovědnosti za její průběh. Osobně mám ovšem z celé akce výborný dojem, i když rovněž patřím k již starším občanům a považuji otázku americké radarové základny za velmi vážnou. Klaunská armáda mi připadala vtipná a účast kolem 400 lidí (odhadováno podle počtu podpisů pod petici, které jsme získali) vynikající. Novináři odhadli účast na 300, avšak jejich texty vyšly jen v přílohách deníků určených pro Brno a okolí . Několikaminutové zpoždění na začátku bylo dáno tím, že jsme čekali až se sejdou účastníci. Podstatné však je, že přišli a na prostředky, které byly k dispozici na propagaci a rovněž vzhledem k přetrvávající posttotalitní mentalitě české společnosti, jich přišlo hodně.

Vlastní fotografie a videa ZDE ZDE

Z jaké mentality vyrostla Evropská unie? Dnes si můžeme při ohlédnutí zpět (a já si myslím, že ten, kdo chce vidět dopředu, se musí dívat i na cestu, kterou již urazil a která mu říká, kde vlastně stojí) uvědomit, že šlo o určitý pokus, jak v Evropě zabránit další zničující válce, a to odvážným vtažením Německa do společné hospodářské a kulturní spolupráce západních evropských států. Existovaly i alternativní koncepce, které s měkkým, Anglosasy zastávaným přístupem k Němcům nesouhlasily (nejznámější je gaullismus). Mluvit o opravdové společné Evropě ostatně po zkušenostech devatenáctého a první půlky dvacátého století snad ani nešlo.

Ovšem nebyl ani povrchní demagog. Ve vztahu k panu Luďkovi Tomanovi si tím už tak jistý nejsem. Ve svých textech o Marxovi se sice na první pohled nebrání uznání jeho humanistického snažení, ale současně se snaží udělat z Marxe naivního hlupáka a spíše náboženského proroka než vědce, a to zcela bez důkazů.

V únoru 2007 přispělo celkem 104 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 49 141 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 28. 2. 2007 částku 243 997.58 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1,711.41 USD.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffaisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raffaisen Bance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raffaisen Banky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.