O určitém typu společného evropanství můžeme snad hovořit v souvislosti s obdobím od nástupu renesance do pozdního osvícenství. Evropa byla stále méně definována náboženstvím v jeho dogmatické, vymezující formě, ale spíše křesťanským humanismem a důrazem na cosi jako "zdravý rozum". Národnosti nebyly jasně definovány, společenství bylo spíše místní a nijak se neprotivící myšlence, že sousedé jsou v zásadě úplně stejní lidé, jako jsme my. Také začaly vznikat republikánské, demokratické teorie státu, a to zejména ve Francii, kde se velmi šťastně sešel vliv anglosaské zkušenosti se smělými principy osvícenců. Tato Evropa posléze dala vznik Spojeným státům americkým, aby sama zkolabovala v napoleonských válkách, jež v kongeniální jednotě s romantickým hnutím přinesly titanismus a vynoření tribalistické víry v národ, v šovinistické my, které je v zásadním sporu s cizorodým, pokořitelným oni. Dějiny se z budoárů přenesly do hltavého soupeření koloniálních gigantů, které pohlcovaly nejen Evropu, ale celý svět. Nacionální militarismus se stal jednou z hlavních ideologií Němců i Britů (stačí si počíst v některých Kiplingových básních) a Francouzů. Za těchto okolností byl nacismus a komunismus plodem celé "civilizované" Evropy.

Po strašných zkušenostech obou světových válek, z nichž všechny klíčové evropské říše vyšly v podobě slabých regionálních mocností, které nikdy nemohly konkurovat Američanům nebo Sovětům, vzniklo někdejší EHS jako pokus o trvalý mír mezi evropskými národy (poněkud však pokřivený železnou oponou). Po pádu komunismu a v éře globalizace se to však může zdát trochu málo. Možná bychom chtěli jednotu, ale zdá se nám nepochopitelné, že by ty tak drahé národy devatenáctého století měly ztratit svůj výraz ve státních celcích, o které krvavě a šíleně bojovaly se svými sousedy. Žijeme vedle sebe jako Češi, Němci, Rakušané, Poláci atd., aniž bychom dokázali jasně říci, co nás vlastně spojuje či zda vůbec něco. Hovořit nyní za takových podmínek o evropanství může opravdu působit poněkud svazáckým, vylhaným dojmem, jak to cítí někteří euroskeptikové. Navíc dvacáté století nás naučilo vnímat sebe jako moderní lidi, kteří překonali dávnou, tmářskou minulost, jež jim může být inspirací nanejvýše jako dětská pohádka tomu, kdo již zná složitost reálného života. Naše kořeny byly důkladně odřezány.

Paradoxní je, že ke kořenům se hlásí nejvíce konzervativci a římská církev. Mají tím na mysli spíše morální hodnoty minulých dob, a to selektivně ty, které se jim líbí -- např. málokdo, byť by byl z těchto kruhů, bude prosazovat návrat k zákazu rozvodů nebo k zavedení mravnostní policie. Tito lidé si pro sebe ukradli minulost a tváří se, že v ní není obrovská dynamika toho humanismu, který dříve vytvářel evropanství a jenž by mohl být tak inspirativní pro vize o budoucnosti Evropské unie právě dnes.

Myslím, že podobně jako kdysi Abrahám měli bychom zřejmě i my vyjít ze svých stereotypů a jistot, rezignovat na úřednické, molochem zajišťované standardy dobrého života, na církve s jejich institucionálním, mrtvým bůžkem Nostalgie a najít odvahu pojmout Evropu jinak: sjednotit ji do jednoho silného státu na jejím starém podkladu, na němž dnes stojí třeba USA či jiné anglosaské země. Najít znovu křesťanský humanismus v Bohu živém a žitém, nijak nesvázaném se státními dotacemi, s oněmi molochy tradičních byrokratických církví, a ve víře v montaignovské, goethovské či sternovské (nebo zvolte jinou nálepku) pojetí člověka.