Soudce Rašík tak sklízí bouři, kterou zasela policie, státní zástupci a do jisté míry i předcházející soudy během devíti let před přidělením případu jeho senátu. Po této stránce jde o čítankový příklad: ve většině případů pochybných rozsudků je příčina selhání soudu ve zfušovaném přípravném řízení, jímž se mu podsune k vyhodnocení neprůhledný virtuální skutkový děj, který má s pravdivým obrazem věci jen málo společného. Dobrat se v kalné vodě takového dokazování pravdy je pro soud obtížné až nemožné. Ostatně přezkum, provedený nezávisle na sobě jak předsedou soudu, tak ministerstvem spravedlnosti, odmítl obvinění soudce Rašíka z průtahů a neshledal v jeho postupu podstatné procesní vady.

Proces Erguena Uzunoglu a jeho spoluobžalovaných je současně jedním z nejvíce medializovaných, byť zdaleka není jediným a už vůbec ne nejkrutějším příkladem neúnosně dlouhého řízení, plného nezákonností, podjatosti a neprofesionality orgánů činných v trestním řízení. Proti jiným obětem české justice je na tom vlastně Erguen Uzunoglu ještě dosti dobře: proces dosud není uzavřen pravomocným rozsudkem, takže je stále naděje, že neskončí nespravedlivým zásahem do života obžalovaných a poškozených, jak se to stalo v jiných případech. Velký tlak veřejnosti jistě přiměje žalobce i soud, aby ve svých závěrečných úvahách vážili každý gram skutkové podstaty několikrát, aby se nedopustili přehmatu. Naděje obžalovaných i poškozených na spravedlivý rozsudek je tak větší než v jiných případech.

Pokud je snad v této zemi někdo, kdo o procesu neslyšel, připomínám, že doktor Erguen Uzunoglu je významný kurdský exilový činitel, který přišel do Československa v r. 1972 jako politický uprchlík a v letech 1973-9 zde vystudoval lékařství. Na podzim 1979 byl z Československa vyhoštěn a vrátil se až po Listopadu 1989. Nezaložil si u nás lékařskou praxi, ale věnoval se obchodu s různými komoditami včetně zbraní. Jako podnikatel má kontroverzní pověst. Je to charismatická osobnost s bohatými společenskými styky, které sahají až do nejvyšších kruhů. Působil také ve Francii a Německu, které mu v době jeho vazebního stíhání udělilo státní občanství.

Viditelná historie jeho trestního stíhání začala zatčením v noci 13. září 1994. Spolu s ním byli zatčeni další tři muži z jeho podnikatelského okolí. Všichni čtyři byli následně obviněni a posléze obžalováni. Oficiální bezprostřední pohnutkou k policejnímu zákroku bylo nalezení ztýraného Turka, vězněného několik dní v bytě, který doktor Uzunoglu jinak používal pro ubytování svých zaměstnanců. Měl být obětí mučení, spáchaného obžalovanými.

Osvobozený muž tehdy vystupoval pod jménem Otan Göksel a uváděl o sobě, že je novinář a tlumočník. Stejně jako Erguen Uzunoglu přišel do Československa jako politický uprchlík a s obžalovaným udržoval přátelské a obchodní styky. Později vyšlo najevo, že se ve skutečnosti jmenuje Gürkan Gönen. Erguen Uzunoglu o jeho falešné identitě věděl. Již v r. 1993 se snažil ho "prásknout" přímo tehdejšímu ministrovi vnitra Janu Rumlovi, který ho ale nepřijal. Obrátil se pak na ředitele Cizinecké policie. Projevil tak k Otanu Gökselovi skryté nepřátelství, jehož důvody nejsou jasné. Zdá se ale, že jeho udání nevyvedlo úřady z klidu. Vyčkaly, až svou pravou identitu vyjeví Otan Göksel alias Gürkan Gönen sám.

Ještě večer před zatčením měl Erguen Uzunoglu s dalšími obviněnými týrat další dva Turky. Tím se navýšil počet poškozených na tři, celkový počet účastníků řízení na sedm.

Policie nakládala se zatčeným Erguenem Uzunoglu tak drsně, že Inspekce ministra vnitra musela uznat oprávněnost jeho následné stížnosti. Většina četných domovních prohlídek se konala v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájce. Při některých následných prohlídkách byly nalezeny věci, které se při prvních prohlídkách na místě nenacházely. Stejně tak v osobních věcech obviněného, které měl u sebe, byly dodatečně nalezeny předměty, které při zatčení u sebe neměl. Ztratil se mu slušný peněžní obnos.

Po úvodních výsleších následovalo dva a půlleté vazební vyšetřování. Nejméně po část té doby měla policie v rukou klíče od jeho bytu i hospodářských objektů a chovala se v nich dle svého uvážení. Od zatčení až do propuštění z vazby probíhalo trestní stíhání velmi zvláštně, takže část získaných důkazů je procesně nepoužitelná, v některých případech se zdá, že jde přímo o podvrhy.

Vypovídá to samo o sobě o úrovni dozoru, vykonávaného státním zastupitelstvím. Zajímavé bylo i složení čtyřčlenné skupiny policistů, kteří zatčení provedli: byl mezi nimi jak Josef Opava, odsouzený v procesu s Berdychovým gangem na 14 let do vězení právě v den jednoho z veřejných líčení v kauze Uzunoglu, tak mladí policisté Khanová a Gregor, kteří se zasloužili o odhalení Opavovy trestné činnosti. Ostatně značná část policistů, kteří se tímto případem zabývali, již u PČR neslouží: někteří odešli dobrovolně, další byli propuštěni, někteří jsou ve vězení a jiní mrtví.

Podle nedávného prohlášení obžalovaného ho ve vazební věznici navštěvovali policisté a vyvíjeli na něho nátlak, aby podal křivé obvinění proti Václavu Klausovi. Nevyhověl jim.

Uvěznění Erguena Uzunoglu vyvolalo značnou pozornost médií, protože se jednalo o veřejně známou osobnost. V počáteční fázi trestního stíhání o něm ale většina novinářů psala jako o bezohledném mafiánovi.

Obviněný se snažil využít svých společenských styků k ochraně proti způsobu, jakým s ním policie nakládala a psal z vazby stížnosti na všechny strany. Pomoc ale od nikoho nepřišla. Zájem o jeho osud časem opadl. Dnes se situace podstatně změnila. Díky cílené mediální kampani agitpropčíků pana obžalovaného si média konečně všimla nezákonností, jimiž trpěl v průběhu přípravného řízení, a stavějí se k němu vlídně. Působí poněkud zvláštně, když za nových okolností někteří veřejní činitelé z těch, již se tehdy od něho štítivě odtáhli, se nyní chodí "zviditelňovat" do soudní síně, vyjadřujíce mu podporu a nepřímo odsuzujíce své dávné postoje.

7. září 1995 podal státní zástupce obžalobu na všechny čtyři obviněné. Městský soud v Praze ale vrátil věc státnímu zástupci k došetření. V říjnu 1996 byli spoluobžalovaní Erguena Uzunoglu propuštěni z vazby a postupně se vytratili do Turecka. Jednomu z nich dokonce PČR nepovolila prodloužení pobytu, takže byl k odjezdu přímo přinucen. Nastaly pak potíže s jejich hledáním cestou mezinárodní právní pomoci, aby se seznámili s trestním spisem.

Obžalovaný Uzunoglu se dostal na svobodu až v březnu 1997 a jako jediný z obžalovaných zůstal v dosahu českých soudů. Také dva poškození se vrátili do Turecka. V České republice zůstal pouze Otan Göksel alias Gürkan Gönen. Proto se veřejnosti jeví tato kauza jako trestní stíhání Erguena Uzunoglu, v kterém proti němu stojí korunní svědek- poškozený Gürkan Gönen. Skutečnost je pro soud podstatně složitější a nepříjemnější.

Kvůli překážkám styku na straně obžalovaných byla nová obžaloba podána až 18. 1. 2000. Pak se řešila nerudovská otázka "kam s ním", tedy příslušnost soudu. Městský soud v Praze se označil za nepříslušný a postoupil spis Krajskému soudu v Praze, který ji rovněž nechtěl a Vrchní soud v Praze ji nakonec přidělil Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Ten se již nemohl bránit. Spis dorazil 15.1.2001 a případ náhodně "napadl" senátu Vítězslava Rašíka. Následovaly další průtahy, vyvolané zprávou o smrti jednoho ze spoluobžalovaných. Soudní tlumočníci nedokázali přeložit listinné důkazy o ní, jež obstaral pan obžalovaný Uzunoglu: neznali odborné výrazy. Následovalo pak prověřování zprávy Interpolem, jehož první zjištění úmrtí spoluobžalovaného popřelo.

V září 2001 dokonce Interpol tvrdil, že listiny, obstarané obžalovaným Uzunoglu, obsahují pouze potvrzení o rentgenologickém vyšetření pacienta a jeho propuštění z nemocnice. Teprve později Interpol úmrtí potvrdil. Nicméně pan doktor dodnes na soudce příležitostně v soudní síni hřímá a slibuje mu odvetu před tureckým soudem za to, že stíhal zesnulého, ač byl na jeho smrt upozorněn... Zcela nerealisticky odmítá uznat, že jeho slovo obžalovaného je nicotné ve srovnání s autoritou Interpolu, takže soudce neměl na vybranou.

V situaci, kdy z šesti žijících zahraničních účastníků řízení zůstali v České republice jen pánové Uzunoglu a Gönen, se pak soud pokusil předat věc do Turecka. V té době byl již Erguen Uzunoglu chráněn před nepřátelstvím tureckých úřadů německým občanstvím, osobními známostmi a zejména politickým vývojem země, která od jeho útěku přece jen prošla kus cesty k právnímu a demokratickému státu. Ostatně obžalovaný navštívil Turecko legálně již v r.1993 a znova v r.1997. Až 1.9.2003 přišla zpráva, že Turecko proces nepřevezme.

Černý Petr tak zůstal definitivně v rukou soudci Rašíkovi, jemuž nezbylo, než se s nemilou situací nějak vyrovnat. Našel docela inteligentní řešení: v září 2003 rozhodl o zastavení trestního řízení pro nepřípustnost. Tu spatřoval v neúnosné délce řízení, jež vlastně ještě nezačalo, ač od zatčení obžalovaných uplynulo již 9 let. Jenže proti jeho rozhodnutí se odvolal jak státní zástupce, tak Erguen Uzunoglu.

Obžalovaný neměl námitky proti zastavení trestního řízení, pouze proti odůvodnění rozhodnutí: přál si, aby důvodem zastavení bylo tvrzení, že skutky, pro které byl stíhán, se nestaly. Státní zástupce naproti tomu namítl, že od propuštění obžalovaných z vazby byly příčiny průtahů na jejich straně, a požadoval proto, aby bylo nařízeno hlavní líčení. Městský soud v Praze jako soud odvolací se 8.1.2004 ztotožnil se stanoviskem státního zástupce. Požadavek Erguena Uzunoglu odmítl jako nedůvodný, neboť k jím požadovanému závěru se lze dopracovat pouze dokazováním před soudem, které tehdy ještě ani nezačalo.

24.11.2005, jedenáct let po zatčení, začalo konečně jednání soudu ve věci. Státní zástupce přečetl pět let starou obžalobu. Byl skvělý : obžaloval i mrtvého obžalovaného. Erguen Uzunoglu dostal konečně příležitost veřejně se hájit. Využil ji důkladně: jeho řeč trvala 4,5 hodiny. Od té doby si podržel iniciativu a soudce mu ponechává celkem neomezený prostor, aby kladl otázky a uplatnil své námitky a návrhy na doplnění dokazování.

Díky tomu jsem např. zevrubně informován o významu transvestitismu v kultuře středozemních národů. Soudce je k panu obžalovanému tak velkorysý, že ho nikdy nepokutoval, i když se v soudní síni choval nevhodně, např. když o svědkovi- poškozeném hovořil jako o "tureckém ilegálovi" nebo dokonce o "tureckém parchantovi".

Řízení probíhalo z počátku za značného zájmu veřejnosti a médií. V soudní síni se objevovaly významné osobnosti, jako senátoři, poslanci, bývalí politici, občanští aktivisté, novináři. Došlo k ojedinělým hlasitým projevům nesouhlasu s vedením jednání předsedou soudu. V soudní síni je proto stále přítomna Justiční stráž.

Od jara 2006 začali sympatizanti obžalovaného Uzunoglu porůznu uveřejňovat články na jeho podporu. Angažoval se zvláště František Janouch, jaderný fyzik, předseda Nadace Charty 77, který neváhal pravidelně přijíždět kvůli účasti na soudním řízení ze Švédska, činila se i předsedkyně Helsinského výboru Libuše Šilhánová, občas socioložka Jiřina Šiklová či bývalá náměstkyně ministra vnitra, novinářka Petruška Šustrová.

Nejvýznamnějším projevem z té doby je manifest "Žalujeme", uveřejněný 3.3.2006, srovnávající kauzu Uzunoglu s Dreyfussovou aférou, podepsaný třinácti veřejnými činiteli, prodchnutými vírou v nevinu Erguena Uzunoglu (obžalovaných?). Dodatečně se k němu připojily asi dvě stovky sympatizantů.

Jeho text obsahuje oprávněnou kritiku nezákonných praktik, které proti obžalovanému používala PČR v přípravném řízení, vytýká délku řízení a volá k odpovědnosti různé ústavní činitele. Mlčí ale o podílu obžalovaných na průtazích. Zcela v rozporu se skutečností pojednává o důvodech zamítnutí rozhodnutí o zastavení trestního stíhání: předkládá čtenářům legendu, že se obžalovaný odvolal, aby dosáhl zprošťujícího rozsudku a odvolací soud mu vyhověl (jak to bylo skutečně, jsem uvedl výše).

Stejně tak nepravdivě uvádí, že by byl pan obžalovaný ohrožen, kdyby jej měl soudit turecký soud. Zejména apeluje na ústavní činitele, aby se zasadili o rychlé a spravedlivé vyřešení kauzy Erguena Uzunoglu.

V době vydání manifestu autoři přímo napadali ministra spravedlnosti Pavla Němce, který případ zdědil po předchůdcích, činili jej odpovědným za neutěšený průběh procesu a dožadovali se, aby konečně zařídil vyřešení kauzy Uzunoglu. Autoři zřejmě žijí v představách svého "rudého" mládí, kdy se o průběhu soudního řízení a rozsudcích v politicky citlivých procesech rozhodovalo na sekretariátech jejich rodné "matky strany": je pravda, že naše politická třída justici hrubě podceňuje a o jejím žalostném stavu ví jen málo, zato nedbá hodně.

Jenže oslovení ústavní činitelé jako celek ani jednotlivě nemají možnost zasahovat do soudního řízení, takže pro obžalovaného Erguena Uzunoglu nic podstatného udělat nemohou. Nemají moc nařídit státnímu zástupci, aby stáhl obžalobu, stejně jako nemohou přinutit soudce, aby vynesl zprošťující rozsudek, aniž by před tím dokončil dokazování. Dokonce mají dobré důvody pro to, aby se do takových kroků nepouštěli, protože by jimi zpochybnili základy právního státu: v provádění soudního řízení nejsou přípustné výjimky pro jednotlivce, vynucené mimozákonnými prostředky.

Souběžně se zahájením mediální kampaně došlo k výrazné změně taktiky obhajoby. Obžalovaný Uzunoglu si přivedl nového obhájce a začal nekonečný řetěz obstrukcí, vedoucích k zpomalování řízení. Soudce byl vystaven urážkám a nadutému poučování o jeho nezpůsobilosti soudit. Obhájce opakoval výzvy, aby se soudce vyloučil pro podjatost, přestože každé vyhovění výzvě by mohlo znamenat několikaměsíční průtahy: pokud by došlo k výměně senátu, řízení by muselo začít znova od začátku.

Jediné usnesení senátu, jímž vyhověl obhájcově námitce podjatosti, vyvolalo několikaměsíční přerušení řízení. Jeho účinky zmírnil stížnostní soud zamítnutím usnesení o vyloučení pro podjatost. Kdyby námitce podjatosti vyhověl, průtahy by byly mnohem horší. Výrazně se obstrukční taktika obhajoby projevila při výslechu svědka-poškozeného Gürkana Gönena. Ten se z počátku přes opakované výzvy nedostavoval k jednání, a obhajoba stále napadala soud za to, že si nedokáže jeho účast vynutit. Když se svědek-poškozený nečekaně objevil, a to dobrovolně, bez zásahu policie, kterou již mezitím soud pověřil jeho předvedením, obhajoba znervózněla a snažila se jeho výslech zmařit.

V soudní síni se pak děly věci jinde nevídané. Kdykoli se pokusil soudce položit svědkovi otázku, vstal bez dovolení obhájce a začal vznášet různé námitky. První den se takto skutečně podařilo výslech úplně zmařit. Když to nešlo jinak, obžalovaný Uzunoglu nakonec opustil ze zdravotních důvodů soudní síň. Obhájce při odchodu sdělil soudci, že obžalovaný a obhajoba si nepřejí ještě někdy s ním mluvit.

Na dalším zasedání se pak podařilo svědka vyslechnout, ale soud potřeboval na jeho výslech celé dva dny. Je paradoxní, že svědek při tom změnil výpověď proti přípravnému řízení ve prospěch pana obžalovaného: prohlásil, že Erguen Uzunoglu ho nemučil a ani nebyl v době jeho mučení přítomen. Soudce reagoval na zasahování obhájce do vedení procesu trestním oznámením pro pohrdání soudem, kterým se nyní zabývají orgány činné v trestním řízení. Reagovala i veřejnost: zatímco v první polovině r.2006 byla soudní síň vždy až nedůstojně přeplněná, nyní chodí k líčení jen hrstka vytrvalců.

Není bez zajímavosti, že předseda senátu potrestal svědka-poškozeného za neúčast při jednání soudu uložením pořádkových pokut v celkové výši 50.000 Kč. Obžalovaný podal ze stejných důvodů na svědka trestní oznámení pro pohrdání soudem. Gürkan Gönen pak byl zatčen na policejní služebně v Praze, kam se dostavil dobrovolně na telefonickou výzvu, odtud byl dopraven ozbrojenou eskortou v poutech do Kladna a tam držen dva dny v cele předběžného zadržení. Jeho trestní stíhání bylo nakonec podmíněně zastaveno.

Od té doby se již ale u soudu neukázal, ač se před tím dožadoval doplňujícího výslechu obžalovaného Uzunoglu, aby mohl uplatnit své právo klást mu otázky. Výslech by možná mohl obžalovanému přitížit. Dle shodného tvrzení IMV a kontrolních útvarů PČR byl postup kladenské policie v souladu se zákonem.

Přes všechnu nepřízeň osudu a v poslední době hlavně přes obstrukce ze strany obhajoby proces doklopýtal k závěru. Dokazování bylo přehlídkou důkazů různé kvality. Hrůzně působí ty, které ukazují na záměr policie usvědčit doktora Uzunoglu i za cenu podvržení falešných důkazů. Ať již bude žalobce chtít navrhnout cokoli, bude muset pečlivě oddělit zrno "čistých" důkazů od plev těch nezákonných. "Čisté" důkazy na mne jako na laika působí dojmem, že se žalované skutky staly. Pokud se nemýlím, pak v závěru jednání půjde o to, komu soud přisoudí za ně odpovědnost a spravedlivý trest. Předpokládám, že pokud by byl uložen trest, měl by být spíše symbolický, přiměřený nelidské délce trestního stíhání, která je trestem sama o sobě.

V kontrastu k procesnímu stavu řízení působí až komicky poslední PR akce pana obžalovaného Uzunoglu a jeho agitpropčíků. 13. března ho přivedl František Janouch na shromáždění chartistů, ač Chartu nikdy nepodepsal. Při té příležitosti vyhlásil pan doktor Uzunoglu protestní hladovku za účelem nejen " vyřešení jeho skandální kauzy, ale zahájení široké veřejné diskuze o tom, jak existující situaci napravit" (citát z www.uzunoglu.info).

Vyhlášení hladovky za dořešení kauzy před posledními dvěma dny řízení mi připadá jako vlamování se do otevřených dveří. Může být dobré nanejvýš k tomu, že se hladovkou zhorší zdravotní stav obžalovaného natolik, že nebude schopen absolvovat veřejné soudní jednání ve dnech 27. a 29.3. 2007. Byla by to jistě další vítaná příležitost pro jeho agitpropčíky, aby si stěžovali na průtahy řízení.

František Janouch doprovodil vyhlášení hladovky e-mailovým poselstvím. V rozporu se skutečným procesním stavem věci, tedy s ohlášením termínu závěrečných řečí, kritizuje "neschopnost a možná i obavy zakončit tuto obludnost..." Tvrdí dále, že délka řízení " je evropským skandálem nejen pro českou policii a justici, ale i pro českou politiku, která není schopna tento stav napravit".

Délka řízení je v tomto případě skutečně hrozná, ale zhruba pět let padá na účet důsledků trvalého pobytu obžalovaných a svědků v zahraničí, a na obstrukce obhajoby. Známe stejně dlouhé procesy, jež se odehrály výlučně na české půdě, a přesto Nejvyšší soud ČR nepovažoval jejich délku za důvod k přeměně trestu na podmíněný. Také pro pana prezidenta nadměrná délka trestního stíhání důvodem k omilostnění ve formě podmíněného odkladu nástupu trestu. Stav českého trestního řízení je skutečně špatný, ale kauza Uzunoglu není ve srovnání s jinými úplně nejhorší. Souběžně s tímto poselstvím František Janouch znova uveřejnil manifest "Žalujeme", o němž byla řeč výše. Mezi podepsanými jsou někteří, kteří kdysi vysedávali v soudní síni, ale dnes se již neangažují.

K hladovce Erguena Uzunoglu vydala prohlášení také předsedkyně Helsinského výboru, paní Libuše Šilhánová v němž oznámila, že pan obžalovaný " drží od 13. března protestní hladovku, aby dosáhl spravedlivého, tzn. osvobozujícího rozsudku ve své 12 a pùl roku trvající soudní při."

To je neuvěřitelné sdělení: obžalovaný rozsudku dosáhne zcela jistě, ať již hladoví či nikoli. Bylo by špatné, kdyby se nechal soudce ve vyhodnocení důkazů ovlivnit hladovkou, protože to je okolnost, která nemá s činem a jeho oceněním nic společného. A boji za spravedlivý, osvobozující rozsudek hladovkou rozumím jako apriornímu vyjádření nedůvěry v objektivitu soudu, který po celou tuto část řízení trpělivě snášel urážky od obžalovaného a jeho obhájce.

Dále autorka uvádí: " ... zbyla jen neoprávněná, zcela absurdní obžaloba, že měl kohosi mučit. Nedávno však hlavní svědek a tzv. poškozený, turecký a československý policejní agent, u soudu prohlásil, že pan doktor Uzunoglu nikoho nemučil, ani tam nebyl".

Pokračování soudního řízení je po tomto prohlášení patrně zbytečné, neboť předsedkyně Helsinského výboru již ve věci rozhodla. Jen nevím, zda nebude mít potíže, až si s ní turecká a naše policie začnou vyřizovat účty za to, že odtajnila jejich agenta.

To je samozřejmě žert. Nad neinformovaností ctihodné dámy se mi chce spíše zaplakat, neboť dále uvádí: " Přestože od počátku řízení byly uváděny důkazy o tom, že se dotyčný nemohl tohoto trestného činu dopustit, soudní líčení u Obvodního soudu pro Prahu 4 pokračuje."

Zřejmě netuší, že soud nemůže u tak ostře sledovaného procesu ukončit řízení, aniž by vyčerpal důkazy, navrhované všemi stranami řízení. Autorka zřejmě zastává názor, že je správné vnucovat soudu zvenčí "politickou vůli" k přijetí rozhodnutí, učiněného mimo soud, v tomto případě sympatizanty obžalovaného Erguena Uzunglu. Má-li takto vypadat náprava poměrů v justici, o kterou chce usilovat pan obžalovaný se svými sympatizanty, mají se obžalovaní na co těšit: bude jim stačit sehnat si nějakou klaku a pár novinářů, aby byl úspěch jejich obhajoby zaručen.