Všichni ze svého mravního piedestalu vzkázali blanenským, ať se nad sebou zamyslí, někdo s uvedením španělské statistiky, která má ve skutečnosti jenom velmi volný vztah k problematice, a druhý s výčtem nejrůznějších dobromyslných rad, jak si v životě poradit ve styku s cizinci. Jiný jim zas vysvětlil, že si budou muset zvyknout i na Mongoly. Já osobně oba vnímám v jisté rovině jako povýšenecké, ideologicky vyhraněné a naprosto nedostatečné stran snahy o porozumění a o společné řešení problému. Ve svém svatém zápalu takoví lidé prokazují medvědí službu těm samým hodnotám, které prosazují. Jestli si myslí, že planým mentorováním lidí, kteří se dostali do takové situace jako obyvatelstvo Blanska, dosáhnou jejich nápravy a příklonu k myšlenkám otevřené společnosti, hluboce se mýlí -- to je aspoň můj dojem a moje zkušenost. Ostatně se zdá, že to platí dost všeobecně -- jsou-li lidé toliko poučováni a plísněni za to, jak jsou zabednění, vyvolá to u nich zpravidla přesně opačný účinek.

Už samotné východisko představené kritiky nesnášenlivosti mi připadne hrubě zkreslené. Mongolští dělníci jsou představováni a priori jako veskrze hodní, čestní a pracovití přistěhovalci, zatímco čeští obyvatelé Blanska jsou předem pojímáni jako nesnášenlivý a závistivý dav, prodchnutý pro nás typickou xenofobií, nebo aspoň tak na mě zmíněné texty působí. Neznám ani jednu ani druhou stranu osobně, to ostatně není ani úplně možné, uvážíme-li, že se jedná o tisíce lidí, ale vycházím z toho, že jednotlivé národy jsou v zásadě stejné -- jsou složeny z nejrůznějších povah v podobných poměrech. Nevím tedy, co vede některé přispěvatele Britských listů k idealizaci Mongolů na jedné straně a k démonizaci Čechů na straně druhé, zvláště vezmeme-li v úvahu, kolik toho tito přispěvatelé asi o Mongolech všeobecně ví.

Vzkazy blanenským ze strany ostentativně hodnotplných občanů se vyznačují podprůměrnou mírou solidarity a pochopení. Zatímco pan Polák líčí věci, které on a jeho spoluobčani považují za problematické, a stěžuje si na ideologicky zkreslený obraz podávaný o záležitosti ve sdělovacích prostředcích (jako kdyby to bylo něco výjimečného), z druhé strany se místo schopnosti vžít se do druhého ozývá kategorické odsouzení z abstraktních pozic: stěžujete si jen proto, že jste nenapravitelní xenofobi a lenoši. Zvykejte si!

Zdá se, že pokud je zpravodajství předpojaté "správným" způsobem, nevadí to ani těm, kteří si běžně na žurnalistické nešvary u nás stěžují. Nevím, co je nepochopitelného na tom, že v našich kulturních podmínkách lidem vadí, že si sousedé dělají zabijačku v bytě a že na veřejných prostranstvích pečou skopové na otevřeném ohni. Mám podezření, že kdyby se podobně chovali čeští sousedé oněch ctnostných občanů, tito by se plni rozhořčení rozčilovali, jak jsou u nás lidé neohleduplní a jak zaostávají ve schopnostech občanského soužití, možná by i psali dopisy na příslušnou radnici. U jednich jim vadí kouření (mně také), druzí můžou obtěžovat město třeba zápachem masa.

Není nic jednoduššího než poučovat jiné, když mě samého nic netíží, žiju v prostředí, s nímž jsem spokojen, a mám práci. Byli-li by kritici blanenských schopní se vžít do situace lidí v menším městě, kde je o práci nouze i bez levné pracovní síly ze zahraničí, snad by porozuměli, jak se asi cítí nezaměstnaní v Blansku, když jejich místa masově zabírají lidé z Asie, a to ne proto, že by byli zázračnými pracovníky, ale proto, že jsou ochotni pracovat za u nás jinak nepřijatelných podmínek. Jistě za to vinu nese státní legislativa, ale na tu blanenští občané nemají v podstatě žádný vliv a s jejich potížemi jim takové konstatování nepomůže. Je s podivem, že pro přistěhovalce je solidarity dost, ale pro místní je k dispozici jenom kázání.

Přitom je pro ně takový přísun cizinců z úplně jiného kulturního prostředí bezpochyby nemalá zátěž, i kdyby se do jednoho stavěli k "jinakosti" se svazáckým nadšením. Opravdu kuriózně pak za daných okolností zní rada, aby místní restaurace v odpovědi na přátelskou pobídku radnice pro Mongoly vytvořily zvláštní menu v mongolštině a pekly jim jejich oblíbené pochoutky -- to má být oboustranně přijatelné řešení problému? Možná se mýlím, ale přijde mi absurdní představa, že kdekoliv v zahraničí by se k tisícovce Čechů přicestovavších za prací, neschopných se přizpůsobit místním podmínkám a nechovajících se tak úplně jako hosti na návštěvě, přistoupili domorodci tak, že by pro ně sestavili jídelní lístky v češtině, obsahující vepřo knedlo zelo a plzeň, a doporučili je každé restauraci, která chce být pokládána za národostně snášenlivou.

Cestoval jsem mnoha zeměmi, včetně ČLR, někde jsem i studoval nebo pracoval, a vždycky jsem se snažil co nejvíce přizpůsobit prostředí, chovat se co nejslušněji a co nejméně obtěžovat lidi, kteří tam byli doma. Rozhodně jsem se tam nesnažil vnucovat svoje zvyklosti. Byl jsem si vědom, že jsem tam hostem a že tu panuje určitá asymetrie -- asi jako když jdete na návštěvu. Očekáváte vlídné zacházení, ale nepočítáte s tím, že byste hostiteli organizovali chod domácnosti. A to si uvědomme, že mongolští dělníci tu nejsou na přátelské návštěvě. Nedělám si samozřejmě ani iluze o českých obyvatelích, opravdu mívají zbytečné předsudky. To se ale nevyřeší tím, že jim někdo od psacího stolu vzkáže, ať se polepší a přestanou si stěžovat. Blanenští po nejrůznějších takových napomenutích jistě získají ještě daleko lepší vztah k Mongolům a k cizincům obecně, nemyslíte? Osobně bych tedy poněkud poupravil nadpis jednoho z příspěvků k tématu: z "Budeme si muset zvyknout i na Mongoly" na "I Mongolové si na nás budou muset zvyknout".