Slovo o perlách a sviních se stalo obecnou moudrostí, kterou spousta lidí cituje a používá, jak se jim líbí. Jsou lidé, kteří si tímto veršem snadno omluví svou lhostejnost ke každému, který je jiný než oni. Jsou lidé, kteří v něm nachází obhajobu své nadřazenosti a sebejistoty. Jak to však myslel Ježíš?

Nejprve je nutné připomenout souvislost, v které tento výrok stojí, to znamená verše 1-5 z té 7. kapitoly Matoušova evangelia, které výroku předcházejí. Ježíš v nich říká jiná známá slova, která s těmi slovy o sviních úzce souvisejí: Nesuďte, nepovyšujte se, jako měrou soudíte, bude i vám naměřeno.

Slovo o perlách a sviních jsou zřetelnou protiváhou k těmto slovům, která nás nabádají, abychom nebyli povýšení sudiči, abychom byli vůči všem lidem vstřícní a tolerantní. Zde slyšíme, že při vší toleranci a úctě k jinakosti druhých nemáme zapomínat na určité hranice.

Ježíš nás nabádá, abychom své bližní předčasně nesoudili, abychom jim odpouštěli a když kritizujeme jejich chyby, dívali se stejně přísně také sami na sebe. Ale naše vstřícnost a tolerance přeci jen má svůj oprávněný konec. U těch sviní. A opět: kdo to jsou, ty svině?

Asi nejlepší je, hledat odpověď na tuto otázku u samotného autora výroku, u Ježíše Nazaretského. Citovat tento výrok může totiž kdekdo proti komukoliv – a také se tomu tak zhusta děje. Koho však sám Ježíš za svině považoval?

V evangeliu zjistíme, že Ježíš za svině nepovažoval mnohé ty, které by za ně označilo mnoho tehdejších, i dnešních lidí. Na nejnižších stupních společenského žebříčku byla tehdy všelijaká spodina, bezdomovci, barevní, nevěstky, žebráci, zjevní hříšníci a podobná sebranka. To byli ti, se kterými se pravověrný Žid odmítal bavit – bylo by to házení perel prasatům, nečistým zvířatům.

Ježíše kupodivu neustále vidíme, jak se s takovými lidmi stýká, jak s nimi dokonce stoluje (tehdy se sedalo ke stolu pouze s nejbližšími přáteli). Baví se i s těmi, s kterými by žádný slušný člověk slovo neprohodil. Vlastně on jediný s takovými lidmi mluvil.

Pro ty lidi bylo často setkání s ním jedinou šancí a jedinou možností. A vidíme, že Ježíš zřejmě styky s takovými lidmi za házení perel sviním nepovažoval. Budiž nám to k úvaze pokaždé, když se pohoršujeme nad Romy či jinými etniky, nad imigranty či gastarbeitry, když vymýšlíme všelijaká vyhánění z měst a nulové tolerance, hrajíce si na noblesu země.

Pochybné byly tehdy a bývají dodnes také všelijaké minority, dnes třeba s jinou sexuální orientací. K tomu říká Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve: Zdánlivě křesťanské homosexuální sdružení Logos a nyní i spolek farářek a farářů Českobratrské církve evangelické (ČCE) zákeřně vše svaté převrací. Pán Ježíš jasně přikázal: Neházejte perly sviním... Sexuální vztah doprovázený celoživotní věrností je perlou patřící pouze mezi muže a ženu. Společnosti, která odmítne respektovat příkaz Božího Syna, té se stane to, před čím Boží Syn varoval v Matoušově evangeliu 7.kapitole, 6.verši: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ Snad není třeba komentáře, pouze nabízím srovnání s Ježíšovými postoji vůči dobovým opovrhovaným minoritám.

K pochybné společnosti byli řazeni v Ježíšově době také celníci. To byli naopak velmi movití fiškusové, kteří vybírali pro Římany daně. Byli členové jakéhosi družstva, které pronajímalo od římské správy právo vybírat přímé daně, poplatky a cla. Poplatky byly určovány libovolně, takže docházelo k vydírání. Celníci však byli nenáviděni nejen pro své vyděračství, ale také z vlasteneckých a náboženských důvodů – sloužili pohanské římské okupační moci.

Ani tito lidé však neřadil Ježíš mezi „svině“ - mluvil se Zacheem, dokonce byli celníci mezi jeho učedníky. Navíc v pohoršlivém podobenství (Lk 18,9-14) pro ně má větší naději, než pro pravověrné samolibce. Na tyto texty bohužel zapomínají všichni noví bojovníci za čistotu myšlení, kteří se na likvidaci – k jejich lítosti jen morální, často v dějinách však i faktické – údajných kolaborantů s minulými pořádky vždy znovu snaží zviditelňovat a dělat kariéru.

Řekli bychom při zběžném čtení evangelií, že těmi opravdovými „sviněmi“ byli Ježíšovi farizeové a zákoníci (Mt,23.kap.). Měl s nimi neustálé hádky, ostré až jedovaté, a zdálo by se, že je to k ničemu, farizeové se poučit nedají, spíše se jen stále vyostřuje jejich nepřátelství vůči Ježíši. A přesto Ježíš s farizeji a zákoníky diskutuje. Ukazuje, že s protivníky má cenu mluvit, i když se vzájemný rozpor zdá nesmiřitelný. Ježíš takové rozhovory zřejmě za házení perel sviním nepovažuje.

A opět – srovnejme si to s naším postojem, kdy každého, kdo má jiný názor než my, i kdyby šlo jen třeba o globální oteplování, považujeme rovnou za nepřítele národa, možná lidstva.

Pokud opravdu chceme najít příklad toho, kdy Ježíš odmítá komunikaci s těmi, u kterých to nemá cenu, musíme jít v evangeliu až na konec. Teprve tam, v posledních dnech Ježíšova života v Jeruzalémě, nacházíme několik situací, kdy Ježíš s někým mluvit odmítá.

Setkává se s lidmi, kteří mu sice kladou otázky, ale nechtějí znát odpověď. Jeho odpovědi je nezajímají a oni vlastně nechtějí nic slyšet. Otázky jsou buď účelově nastražené pasti, jsou součástí difamační kampaně proti němu, či jsou obyčejným výsměchem – například když král Herodes žádá předvést nějaký zázrak.

A Ježíš v takových případech odpovídá buď ironickou protiotázkou, či odmítá otázku přijmout, nebo přímo mlčí. Je vyslýchán jeruzalémskými kněžími, a oni si proti Ježíši seženou řadu falešných svědků, kteří ho obviní ze smrtelných zločinů. Ale Ježíš na ta křivá obvinění mlčí: „Na žaloby velekněží a starších nic neodpovídal.“

Setkává se s Pilátem, a ten se Ježíše ptá, zda je král židovský. To samozřejmě nebyla vážně míněná otázka, ale ironické zesměšnění od člověka moci. Ježíš opáčí stejně ironicky: Tu otázku myslíš vážně? „Ptáš se sám od sebe (jestli jsem král), nebo ti to o mně řekli jiní?“ Ježíš ví, že uprostřed vypjaté davové psychózy a pomatenosti nemá smysl cokoliv říkat.

Ti lidé kolem něj fungují v jednom stádu, které se spojilo, aby dosáhlo svého: aby se Ježíše zbavili. Až tady Ježíš rezignuje na možnost mezilidského dorozumění, ve chvíli, kdy druhý člověk přestává být člověkem a stává se jen jakousi sviní, kolektivním nepřítelem - svinskou smrt sviním, podřadným, třídním nepřátelům, jiným, obtížným... Kolikrát už to tady bylo v dějinách!

Těmhle lidem Ježíš už nic neříká, uzavírá se před davem zfanatizovaným cílenou manipulací držiteli moci; svou pravdu, svou naději si uchovává v sobě. Ona prostě je prostě jakási krajní mez, za níž už nemá smysl mluvit a vnucovat se. Je dobré nevymlouvat se na tuto krajní mez příliš brzy, je však dobré vědět, že taková mez existuje.

Je to mez, kdy moc ať již politická či jiná, která si na nás činí nárok, ztrácí legitimitu pro svou vědomou demagogii a manipulaci, a je třeba jí vyhlásit onu Thoreauovu občanskou neposlušnost – fenomén, který proslavil Gándhí, Martin Luther King, který si vzali za své ekologičtí aktivisté. Neposlušnost, kterou vůči opravdovým a nebezpečným sviním osvědčil Ježíš, neposlušnost, kterou ale zmiňuje i naše Listina základních práv a svobod.

Amen