„Evropa je idea“, hlásá Berlínská deklarace podepsaná při oslavách unijních padesátin. Tomu odporují euroskeptici. Jenže tvrdit, že „Evropa není idea, ale kontinent“, je hluboké nedorozumění, a to hned třikrát. Jako každý název je i „Evropa“ ideou. Navíc to, čemu se dnes zkráceně říká „Evropa“, rozhodně není terén, ale myšlenka zosobňující nový způsob řešení politických problémů. Idea, která může sloužit ostatním regionům za vzor. Jako geografický pojem pak Evropa není kontinent – je subkontinentem, který je částí euroasijského světadílu. Menší částí, která se musí naučit žít ve století, v němž nebude pupkem světa.

Jean Monnet a Robert Schuman, otcové-zakladatelé dnešní Unie, se dopustili lsti, když šest let před Římskými smlouvami kladli v Evropském společenství uhlí a oceli základy evropské integrace. Jako přesvědčení federalisté nemluvili o evropské jednotě, ale o potřebě zajistit mír. Jejich Evropané jim rozuměli. Po hrůzách dvou světových válek věděli, že vzájemná francouzsko-německá kontrola produkce uhlí a oceli podvazuje militarismus. Monnet a Schuman vsadili na to, že se integrace v této oblasti osvědčí a bude prorůstat do dalších ekonomických i sociálních sektorů. I do politiky. A sázka jim vyšla.

Dnes se jejich dítě zmítá v nejistotě. Politici nevědí, jak dál, má-li směřování být spojeno s rozšiřováním svobody a prosperity. Zdá se, že současná generace státníků se vyčerpala v okamžiku, kdy vytvořila Lisabonskou strategii a ústavní smlouvu, dva podnětné dokumenty, které nedokázala naplnit. Jenže řemeslem politiků není sepisovat traktáty, ale prosazovat zájmy. Unie potřebuje odvážné státníky, kteří spojují intelektuální tvořivost a politické umění.

Slabostí dnešní diskuse o ústavě pro Evropu, na které se soustředila pozornost i v předvečer berlínského summitu, je fakt, že je ústava představována jako priorita. Skutečnou prioritou Evropské unie je ale onen originální způsob řešení problémů. A hlavním problémem Unie není ústava, ale ekonomické zaostávání. HDP na hlavu je v eurozóně o 30 % nižší než v USA. A jestli loni Unie dohnala Spojené státy v tempu růstu, je to dáno i tím, že toto tempo v USA kleslo. Ovšem za humny Unie je rychleji rostoucí Rusko a na druhém konci kontinentu se odehrává čínský ekonomický zázrak.

Tím, že se soustřeďují na diskusi o ústavě, se zastánci větší integrace Unie dopouštějí zásadní chyby. Ústavu v současné chvíli nelze prosadit ze tří hlavních důvodů:

• Motorem evropské integrace není Německo, ale dohody Německa s Francií. Do sporů o ústavu vstoupily dvě náhody. Tou první je rozhodnutí francouzského prezidenta, že ratifikaci ústavní smlouvy provede referendum, nikoliv parlament. Kdyby postupoval jinak, ústavní smlouva by byla schválena. Dnes u nás rozhodnutí francouzského lidu aplaudují hlavně ti, kdo jinak referendu vůbec nefandí. Snahy německého předsednictví o oživení ratifikace ústavní smlouvy je limitováno dubnovými prezidentskými volbami ve Francii.
• Evropská integrace byla úspěšná tehdy, když realita tlačila na politiky, nikoliv politici na realitu. Prosazování ústavy je nutné opřít o ekonomicko-sociální potřebu další integrace, nikoliv o nesrozumitelné ustavně-právní diskuse. Pravdou je, že poznání ekonomických a sociálních potřeb vyžaduje skutečnou reflexi, ne fráze typu „Unie nemá co slavit, protože je humanitární krize v Dárfúru“. Ústavu se podaří prosadit jen tehdy, když veřejnost a politici pochopí, že ji potřebují tváří v tvář globalizaci, která přináší oslabování pozice Evropy.
• Eurooptimisté se nechali svými odpůrci zatlačit do defenzívy a ztrácejí vliv na veřejnost. Zápecnictví, které v 17. století definovalo sebevražednou polskou politiku, slaví dnes úspěch nejen ve Varšavě, ale i v Praze. Ve Varšavě se opírá o kritiku, že v ústavě či v Berlínské deklaraci chybí zmínka o křesťanských kořenech – což je drobné opomenutí faktu, že sjednocení Evropy na křesťanském náboženství doprovázely nepřetržité války, zatímco Unie vyrůstá z ideje míru. V Praze se politici dovolávající se velikosti Friedricha Hayeka a Winstona Churchilla uchýlili k taktice, kdy zablokují jakýkoliv posun a pak kritizují Unii, že se nehýbe. Zabrání tomu, aby v deklaraci byly postoje k věcným otázkám a pak ji kritizují, že je o ničem. Hayek, který byl bojovným zastáncem vytvoření evropské federace, i Churchill, který zakládal Radu Evropy, by se divili tomu, kdo se na ně odvolává.

Evropská unie má co slavit. Představuje originální historický experiment, který více než padesát let slaví úspěch v integraci přinášející mír, svobodu a prosperitu. Vždy proti ní vystupovali především ti, kteří nevnímali státní suverenitu jako povinnost obhajovat národní zájmy, ale jako právo na svévoli pro politiky, které volební loterie či jiná náhoda vynesla k moci. To, že Unie „ukradla“ část pravomocí takovýmto politikům, je důkaz její velikosti.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom