Tento poslední, s prominutím nesmysl, přičetl jistý druhořadý autor K. R. Popperovi, který jej měl uvést ve své práci Otevřená společnost a její nepřátelé, díl II. Popper se sám tomuto tvrzení vysmívá a v uvedené knize, jejíž větší část druhého dílu je věnována právě polemice s Marxem, jej na základě empirických důkazů (!) rozhodně odmítá. Když ses již na počátku svého textu dovolával autorit, což, jak rovněž jistě víš, nemá žádnou vědeckou hodnotu, pak právě tento Popper považoval Marxe za vášnivého zastánce lidské svobody, který celý svůj život věnoval boji za humanizaci lidské společnosti a jehož vliv na všechny společenské vědy je nezvratný! Již z uvedeného je patrné, že i od autorů, jichž se dovoláváš, vybíráš jen to, co se Ti zrovna hodí. To u Tebe není obvyklé a stojí za zamyšlení.

Podívejme se však poněkud blíže na onen morální futurismus, který zmiňuješ. Tvé tvrzení, že z Marxova odhalení zákonitostí lidského vývoje vyplývá morální nihilismus, je naprosto mylné. Pokud bychom přijali tezi, že znalost zákonitostí vývoje lidské společnosti nám dává morální oprávnění k jakýmkoliv činům v přítomnosti, není jasné, jak spolu tato dvě tvrzení souvisí. Spíše se zdá, že si odporují.

Pokud se lidská společnost vyvíjí zákonitě, pak mohou lidé tomuto vývoji ve své uvědomělé činnosti napomáhat, nebo se snaží mu zabránit. Jejich činy se pak rozpadají do dvou, příp. do tří kategorií. První kategorie je ta, v níž jsou činy napomáhající, urychlující vývoj společnosti, ve druhé pak činy opačné a ve třetí neutrální. Již z tohoto pohledu není jedno, co děláme. Není zde proto žádná přípustnost čehokoliv, ale právě naopak nutnost pečlivého zvážení toho, co děláme, abychom vývoji skutečně pomohli. Pak jsme ovšem také odpovědni za výsledek své úvahy a žádná odvolávka na nutnou zákonitost dějin či přímo na Marxe nás této odpovědnosti nezbaví.

Tato mravní odpovědnost vynikne ještě více, když si poněkud přiblížíme Marxův historický materialismus.

Marx tvrdil, že vývoj lidské společnosti se řídí zákonitostmi, které jsou nezávislé na vůli jednotlivců. Tyto zákonitosti vypadají přibližně takto: Všichni lidé chtějí uspokojovat své materiální potřeby. Vstupují proto do vztahu s přírodou i mezi sebou navzájem. Avšak toto uspokojování lidských potřeb není možné bez použití nástrojů (později strojů a celých technologických systémů -- pracovních prostředků). Protože se lidé snaží dosáhnout tohoto uspokojení s co nejmenší námahou, tyto nástroje a stroje stále zdokonalují, zvyšují jejich účinnost. Avšak s tím, jak se mění tyto pracovní prostředky, mění se v závislosti na tom nutně i vztahy mezi lidmi v procesu výroby. Podle Marxe tedy, budeme-li žít na venkově a živit se zemědělskou prací s použitím jednoduchých nástrojů, budeme žít v prvobytně pospolné, později pak ve feudální společnosti. Pokud se těžiště výroby přesune do průmyslových podniků, feudalismus nutně zanikne a vznikne kapitalismus.

Pokud se nemýlím, právě toto nyní pozorujeme v Rusku i Číně a samotný pád tzv. komunistických režimů je skvělým potvrzením pravdivosti Marxovy teorie.

Celková tendence vývoje lidské společnosti pak je tendencí směřující k postupnému růstu lidské svobody a již samotný přechod od feudalismu ke kapitalismu je pokrokem na této cestě. Toto tvrzení je dostatečně doloženo již v Manifestu komunistické strany z r. 1848.

Tento vývoj probíhá nikoliv proto, že by se lidé jednoho dne rozhodli, že již mají dost těch aristokratických privilegií a panské zvůle a dají raději přednost občanské rovnosti a zastupitelské demokracii, ale proto, že se uvnitř feudální společnosti vyvinuly nové výrobní síly -- průmysl. V dalším vývoji výrobních sil se stane nevyhovujícím i kapitalistický systém výrobních vztahů. Nové a mnohem produktivnější výrobní síly budou vyžadovat jinou organizaci společnosti, a to takovou, v níž budou mít "výrobci vládu na svým vlastním dobrovolným sdružením". Pro Marxe tedy historický vývoj nutně směřuje ke společnosti, jež bude naplněním hesel Francouzské revoluce o rovnosti, svobodě a bratrství všech lidí.

Vrátíme-li se nyní k výše probírané otázce o naší odpovědnosti za činy, které konáme, a to ve světle tohoto upřesnění Marxova historického materialismu, pak je morálním požadavkem a ideálem volit takové činy, které napomáhají uskutečnění ideálu humánní společnosti.

Nemusím Ti snad připomínat, že zde nebude uplatnitelná jezuitská zásada "účel světí prostředky". Nebude uplatnitelná již proto, že její autoři, mezi něž opravdu nepatřil Marx, vycházeli z modelu společnosti řízené shora, z přesvědčení o vládcích, kteří jedině znají pravdu, a proto mají právo nemilosrdně vládnout svým poddaným. Naši i ruští komunisté měli mnohem blíže k této historické tradici nežli k radikálnímu demokratismu Marxovu (psal jsem o tom již v článku "Podstata komunismu".

Naproti tomu Marx ve své teorii tvrdí, že dějiny utvářejí lidé zdola. Již vzniklé rozpory mezi starým systémem výrobních vztahů, např. feudálním, a novým způsobem výroby, v tomto případě tedy průmyslovým, vzniká rozpor, který si lidé následně uvědomují a vyjadřují jej v podobě politických a morálních ideálů, o jejichž uskutečnění pak usilují. Jestliže již společnost ve svém vývoji dospěje na práh nové revoluce, nyní tedy socialistické, usiluje většina lidí o uskutečnění nyní jíž socialistických ideálů rovnosti, svobody a solidarity.

Pokud do té to etapy vývoje ještě nedospěla, není možné žádným způsobem, ani revolučním terorem, ani nijak jinak této změny dosáhnout. Z našich dějin nám zde může sloužit za příklad osud Táborské husitské komuny.

Pokud však již do této etapy dospěla, pak je jejím vlastním obsahem náhlý, tj. revoluční skok ze světa, v němž vládne privilegovaná menšina neprivilegované většině, do světa, v němž vládu mají všichni lidé nad svým "vlastním dobrovolným sdružením" a jenž bude politicky založen na metodách přímé demokracie. S tímto přechodem jsou tedy naprosto neslučitelné všechny metody, které omezují lidskou svobodu a nastolují vládu nějaké, jakékoliv menšiny nad bezprávnou většinou. Všechny činy, které by směřovaly k něčemu podobnému, jsou tedy z hlediska Marxovy filosofie dějin nemorální.

Vyvázání z morálních závazků lze dosáhnout právě opačným postupem založeným na přesvědčení, že dějiny je možné řídit dostatečně silnou vůlí, a to proto, že žádné objektivní zákony vývoje lidské společnosti neplatí. Lidé s takovým přesvědčením pak mohou věřit i tomu, že ve společnostech založených na etnické, či dokonce kmenové příslušnosti je možné ze dne na den nastolit parlamentní demokracii a multikulturní společnost. Za příklad takového jednání je možné považovat bombardování Jugoslávie i invazi do Iráku, jejíž morální následky jsou velmi dobře popsány ZDE. Toto ovšem platí jen, pokud bereme v úvahu ideologické a mediálně šířené ospravedlnění těchto činů, nikoliv skutečné motivy aktérů, skryté za touto moralistní clonou.

Mohl bych v této polemice s Tvým textem ještě pokračovat, ale zdá se mi, že jeho podstata nespočívá v kritice Marxe.

Milý Bohuslave, jako červená nit se táhne Tvým textem otázka odpovědnosti za zločiny minulého komunistického režimu. Pokud bys jej napsal právě takto, mohl jsi se vyvarovat mnoha zkreslení i nepravd, jichž ses dopustil a především ses mohl vyvarovat křečovité snahy svalit odpovědnost za to, co náš národ postihlo, na Marxe. I kdyby Marx odpovídal tomu obrazu, který jsi o něm vykreslil (jako že vůbec neodpovídá), přece by to v žádném smyslu neřešilo problém odpovědnosti těch, kdož se rozhodli podporovat minulý totalitní režim. Člověk je nadán svobodnou vůlí (alespoň v hranicích historických možností, které jsou mu dány) a je proto vždy odpovědný za to, jakou ideologii si zvolil a jaké činy vykonal.

Možná, že kdybys napsal svůj text takto upřímněji, měl by teoretickou kvalitu, na jakou jsou u

Tvých textů čtenáři zvyklí.

Zdraví

Milan

P.S. S tou bídou máš ovšem pravdu, ale o tom jsem již psal jinde, jak asi víš.