Civilní řád soudní č. 113/1895 ř. z. (dále též "c. ř. s."), obsahoval v šesté části oddílu třetím mezi zvláštními způsoby řízení úpravu "řízení v rozepřích ze smlouvy nájemní nebo pachtovní". Svojí podstatou se jednalo o formu zkrá-ceného řízení, ve kterém podle tohoto civilního soudního řádu přicházely v úvahu dvě možnosti skončení nájmu bytu, a to soudní výpověď a výpověď mimosoudní.

Soudní výpověď podle § 562 c. ř. s."má zvlášť obsahovati označení najatého nebo pachtovaného předmětu, udání času, kterého nájemní nebo pachtovní smlouva se má skončiti, a konečně návrh, aby se odpůrci přikázalo, aby najatý nebo pachtovaný předmět v určeném čase pod uvarováním exekuce odevzdal nebo převzal, nebo proti výpovědi své námitky u soudu podal".

Rozdíl mezi soudní výpovědí a výpovědí mimosoudní spočíval pouze ve formě jejich podání. Soudní výpověď mohla být dána "skrze notáře nebo jiným způsobem. Aby takováto mimosoudní výpověď mohla nabýti účinku výpovědi soudní, musí býti prokázáno listinami, které co do původní moci nezavdávají podnětu k pochybnosti, a mimo to musí při výpovědi být zachovány lhůty" (§ 565 c. ř. s.).

Odpůrci, který výpovědi čelil, a jímž mohl být jak nájemce v případě výpovědi dané pronajímatelem, tak pronajímatel v případě výpovědi dané nájemcem, jak proti soudní výpovědi, tak proti výpovědi mimosoudní příslušelo právo podat námitky. Námitky se podávaly u soudu ve lhůtě osmi dnů, byla-li výpovědní lhůta alespoň čtrnáctidenní, jinak ve lhůtě tří dnů. Námitky bylo možno učinit písemně i ústně.

Další pro nájemce bytů pozitivní vývoj nastal za 1. republiky. Nařízení ministra sociální péče a ministra spravedlnosti č. 83/1918 Sb. zákona o ochraně nájemců v ustanovení § 7 odst. 98 upravuje zásadu, že pronajímatel může nájemní smlouvu vypovědět jen z důležitých důvodů, které jsou pak demonstrativně uvedeny v ustanovení § 7 odst. 2 citovaného nařízení. Procesně se pak předpokládá, že existenci důležitého důvodu k výpovědi bude muset pronajímatel prokázat, pokud budou proti výpovědi podány námitky.

Změnu pak přineslo nařízení ministerstva spravedlnosti a ministerstva pro sociální věci č. 62/1919 Sb., kterým se doplňuje a mění nařízení ze dne 17. prosince 1918, č. 83 Sb., o ochraně nájemců, dle něhož "pronajímatel může dáti výpověď z poměru nájemního nebo podnájemního jen se svolením okresního soudu, u jehož obvodu jest pronajatý předmět". Byl-li soudem dán souhlas k výpovědi, nepříslušelo nájemníku právo námitek.

Právní úprava z r. 1923 byla posléze převzata i do pozdějších právních předpisů o ochraně nájemníků. Ve svých důsledcích to znamenalo, že v případě chráněného nájmu bytu probíhalo řízení podle předpisů o ochraně nájemníků, v ostatních případech, zejména v případě výpovědi dané nájemcem, se postupovalo dle šesté části třetího oddílu c. ř. s. Tato právní úprava zůstala v platnosti po celou dobu trvání 1.republiky. Poválečný vývoj je již dostatečně znám, aby tak bylo možné s určitostí tvrdit, že výpověď bez možnosti soudního přezkumu je opatřením, se kterým se dosud žádný žijící obyvatel České republiky nesetkal, a pro jehož realizaci není žádný rozumný a ani jiný, zvláštního zřetele hodný, důvod.