Byl jsem trochu zaskočen některými větami z článku "Črta o Hilsnerově aféře" od pana Otty Drexlera. S faktografickými údaji o Polanském procesu lze jedině souhlasit. Poněkud se mi však příčí autorovo označování "typických" českých vlastnosti. Chci doufat, že nevědomky se tak v podstatě dopouští toho, co sám kritizuje. Posuzování člověka na základě příslušnosti k rase či národů. Nechci spekulovat jak by se ve své době vyvíjel týž proces v kterémkoliv jiném státě, avšak tvrdím, že jako národ nejsme a nebyli jsme o nic horší než naší sousedé, míní čtenář Ivan Koutník.

O Češích se říká, že nevědí, co chtějí, že ani nevědí, čí jsou. Dokonce i česká hymna je v tomto smyslu příznačná: místo oslavy vlasti hledá našinci místo k životu. Nyní už poněkolikáté hledáme superstár. Premiéra s dlouhodobým mandátem schopného řešit palčivé ekonomické a sociální problémy země. Z těch krátkodobých se v posledních letech stává svérázná hvězdokupa. Tak tedy: poněkud záhadně se chovající Vladimír Špidla, nyní eurokomisař, Stanislav Gross, původně hvězdička blýskavá, nyní prý největší omyl ČSSD, Jiří Paroubek, úhlavním soupeřem zvaný "buldozer", vítěz několika posledních voleb Mirek Topolánek a naposled pro mnohé překvapivě znovu neúspěšný sestavovatel vlády a předseda ODS. Právě poslední tři se ve svých funkcích stýkají a potýkají, vedou své žabomyší války. Nejde v nich samozřejmě o nic méně státotvorného nežli o osobní moc.

Statisíce žen a dívek byly za posledních deset let znásilněny vojáky, povstalci a etnickými bojůvkami v "Demokratické republice Kongo".

Obrovský počet znásilnění vychází najevo v posledních měsících, protože v Kongu došlo před nadcházejícími prezidentskými volbami k omezení bojů a stále větší počty žen se ucházejí o zdravotní pomoc. Zdravotníci se také konečně dostali do oblastí na východě země, která byla dlouho odříznuta konfliktem.

Jsem toho názoru, že stát potřebuje funkční politiku, která řeší veřejné problémy (a těch máme v ČR víc než dost). Je úplně jedno, zda se daná politika jeví navenek jako pravicová či jako levicová, důležité je, zda efektivně řeší problémy. K tomu je však zapotřebí vláda se silným mandátem a jasnou vizí, a pak také silná, vyhraněná opozice. Teprve v takovém prostoru může vzniknout smysluplná celospolečenská debata nad různými cestami spravování věcí veřejných, nad definováním prioritních problémů a účinností jejich řešení.

Jiří Paroubek a Lucie Orgoníková odmítli tiskovým prohlášením pondělní tvrzení Mladé fronty Dnes v článku nazvaném "Odešla Orgoníková kvůli aféře s plynem?", podle něhož Orgoníková, jeho bývalá mluvčí, odešla z ČSSD po konfliktu, jehož příčinou byly prý intervence Orgoníkové ve prospěch firmy RWE Transgas. Paroubek a Orgoníková protestují, že článek MFD je založen na jediném anonymním udání a nezakládá se na žádných faktech.

Jak číst články v novinách? V této souvislosti je záhodno připomenout poznámku známého britského televizního komentátora Andrewa Marra. Před časem se vyjadřoval o tom, jaké články v novinách má smysl číst a jaké má smysl považovat za spolehlivé. Poukázal na to, že otazník v titulku článku vždycky znamená, že je článek pouhou spekulací, a čtenář ho tedy vůbec nemusí brát vážně.

Bílý dům lobbuje u britských ministrů a požaduje od nich, aby hlavní světové farmaceutické společnosti získaly neomezený přístup k britskému státnímu zdravotnictví v rámci jeho volnotržních reforem. Americká vláda nyní podporuje obří farmaceutické firmy, které mají ústředí především v Americe, a které vyvíjejí nátlak na britskou instituci, která schvaluje léčiva pro užívání v nemocnicích a pro předpisy od lékařů.

Farmaceutické společnosti tvrdí, že jim "hází klacky pod nohy" britský inspekční orgán National Institute for Clinical Excellence (NICE), a požadují, aby byl "zreformován".

Britská výzvědná služba je přesvědčena, že al Kajda chce zaútočit na Británii jadernými zbraněmi. Bylo to oznámeno na oficiální tiskové konferenci, kterou zorganizovalo britské ministerstvo zahraničí. Britští činitelé prý zaznamenali "velké množství provozu" na džihádských internetových stránkách, které chtějí získat chemické, biologické, radiologické či jaderné zbraně.

Minulý týden varovala šéfka MIF Dame Eliza Mannigham-Buller, že v Británii se připravuje "nejméně třicet teroristických spiknutí".

Britská vláda chce nyní znovu v parlamentu usilovat o právo zadržovat podezřelé osoby bez soudu na dobu delší než 28 dní, přesto, že loni takové jí takové právo parlament odmítl poskytnout.

V posledních 14 dnech podepsaly Spojené státy a Rusko dohodu o zpřísnění dohledu nad nekontrolovatelným šířením jaderných zbraní, informovalo britské ministerstvo zahraničí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Věčnost před oltářem, věčnost před obrazem - výstava obrazů Alexandry Hinz-Wladyky v kostele Sant Johannis Harvestehude v Hamburku.

Narodila se v Gdaňsku, žije od r. 1989 v Hamburku a ráda cestuje do Francie. Alexandra Hinz-Wladyka spojuje svým životem města, země a národy, Evropanka která maluje, pracuje při tom často s pozoruhodnými texty, a proto klade důmyslné otázky. Teď vystavuje obrázky v kostele Sant Johannis Harvestehude v Hamburku pod krásným titulem: Jak dlouho trvá věčnost - malování v pohybu.

V prvních letech našeho tisíciletí vzbudila celosvětový ohlas kniha Noreeny Hertzové Plíživý převrat, kterou v českém překladu vydalo nakladatelství Dokořán. Hertzová je specialistkou na investiční bankovnictví, v 90. letech pracovala pro Světovou banku v Rusku a na Blízkém východě, poté v Centru pro mezinárodní obchod a management na univerzitě v Cambridgi. Ačkoliv Hertzová přiznává, že patří k vyšší střední třídě a žije v blahobytu, přesto se nevzdala kritického myšlení k dění současného globalizačního procesu. V knize autorka rozebírá vzrůstající moc nadnárodních korporací a jimi přímo i nepřímo ovládaných médií, které svým počínáním v podstatě začínají likvidovat demokracii.

Noreen Hertz: The Silent Takeover. Global Capitalism and Death of Democracy, William Heinemann (London), 2001, ISBN 0434009334; Free Press 2002, ISBN 0743234782; eBook 2001, ISBN: 0743419456 ... ; Plíživý převrat. Globální kapitalismus a smrt demokracie, překlad Robert Bartoš, nakladatelství Dokořán, Praha 2003, ISBN 80 86569422

1.

Umřít bylo za války logicky běžné a banální, šlo jen o to, jak.

První velký spojenecký nálet v noci 13. února 1945 změnil polovinu saského kurfiřtského města Drážďan, přeplněného milionem uprchlíků z Východu, totálně nasazených dělníků, vězňů a evakuovaných lidí, v trosky a v moře plamenů, ve kterém řádila ohnivá bouře vyrážející okna, vrata a přepážky ve sklepech, kde zabila víc než třicet tisíc lidí, kteří se udusili nebo uhořeli zaživa. Drážďany neměly téměř žádné protiletecké kryty. Když letadla zmizela, po městě pobíhali nešťastníci hledající svoje blízké a hasiči se marně snažili oheň aspoň omezit. Budova věznice se otřásla v základech, když několik půltunových bomb dopadlo hodně blízko. Když se po třech hodinách vrátilo 529 bombardérů Lancaster a začal druhý, ještě ničivější nálet, tlaková vlna skácela žulovou zeď dvora věznice, jako kdyby to byl papírový paraván. Vincenc byl mezi těmi, kdo uklízeli trosky na vězeňském dvoře. Někteří dozorci se okamžitě přestali zajímat o vězně a rozutekli se jako myši. Někdo z vězňů vzal Vincence za rameno a postrčil ho:

"Dorthin! Lauf, du Idiot!"

Otevřené čelisti se zežloutlými zuby vytržené ze zakrváceného rubáše. To, co zbylo z hlavy bylo zabaleno do plastické tašky umístěné nad čelistmi, naaranžováno tak, jakoby kdyby se nic nestalo. Taška byla celá rudá od zbytků hlavy. Pod čelistmi byl lidský krk, rozřízlý ze shora dolů, masitý; vlhká narůžovělá rána se drala z hnědé pokožky; krk byl ještě spojen s tělem. Nad tělem, v horním mrazícím boxu ležela mrtvá žena s rudými vlasy poprvé spatřenými cizími muži kolem ní. Rudý igelit byl omotán kolem místa, ve kterém byla dříve brada.

Zdroj: ZDE

Venkov býval idylický i krutý předevčírem, včera, dnes a zítra a pozítří snad nebude třeba povědět navždy: Adieu soleil! K hrubostem filozofických úvah současných myslitelských kádrů hodí se připomenout, že všechno je relativní, i ona úvaha ironika - zabij bobra, zachráníš strom.ozaj potřebné. Venkované svobodně rozhodovali o vlastních hubených letech v zapadlých krajinách. Mohli si vymodlit lepší zítří i nazítří, ovšem klekali ve špatných lavicích a modlili se v domech, které mezi námi pesimisty nikdy žádný Pán ani jeho Syn nenavštívili, aby se nenakazili virem tlachů z kazatelen.

Saddám dostal trest smrti. Prezident Bush to nazval úspěchem mladé demokracie. Rozpoutala se debata. Jedni souhlasí, druzí nesouhlasí. Vášně rostou a jak je zvykem, diskutuje se o obecných morálně právních otázkách než o konkrétní situaci a nebo naopak o konkrétní situaci bez jakéhokoliv kontextu.

Musím se přiznat, že mne na první pohled formulace amerického prezidenta zarazila.

Pro flašinetáře je vždy nejdůležitější výběr místa. Když má dobré místo a lidé si na jeho kolovrátek zvyknou, začne být flašinetář jeho součástí, dotváří jeho kolorit. V případě politických flašinetářů to má ještě další důležité konsekvence -- jejich kolovrátek velkou měrou dotváří také názorový kolorit společnosti.

Takový politický kolovrátek semele každý názor na shluk klišé, která se cyklicky opakují. Jsou flašinety důmyslné, které dokáží i s malým množstvím "tónů" vyluzovat poměrně nápaditou "muziku", jsou ale taky úplně primitivní flašinety, které si vystačí s tím, že do omrzení skřípou to samé. Jedním z takových flašinetů je vybaven také komentátor MF Dnes Steigerwald.

Ve sdělovacích prostředcích se často dovídám o tom, že staré babičky trpí útiskem majitelů domů, kteří k domu přišli bez zásluh a nyní se snaží jenom o to , jak regulované nájemce připravit o život nebo alespoň o byt. Protože jsem se zatím nikde nedověděla nic o osudu konkrétního majitele či domu, i když na netu jsem jich našla mnoho a věřte, že by vám z těchto osudů naskakovala husí kůže, rozhodla jsem se po dlouhém váhání zveřejnit příběh našeho domu.

Zdržím se komentáře, budu uvádět pouze fakta.

Příspěvek ke studiu motivu "Šťastná to žena!" napříč tzv. povinnou četbou, žákovskou tvořivostí a četbou doporučenou

"Po tom polibku jsem byl vzrušený." -- To zní zajisté mnohoslibně. Stojí však za mnohoslibností nějací (vyjádřeno oblíbeným spojením Miloše Zemana, jehož gramatickou správnost máme ověřenu) "tvrdí ukazatelé"?

Několik "typických Angličanů" - lord Tebbit, ministr ve vládě Margaret Thatcherové, dcera někdejší britské premiérky Carol Thatcherová a další dobrovolníci si o sobě mysleli, že jsou stoprocentní Anglosasové -- do té doby, než si nechali prověřit svou DNA. Pak hleděli s otevřenou pusou na to, že rasově pocházejí z Afriky, z Blízkého východu, z Mongolska. Všichni jsme dnes míšenci, konstatoval list Daily Telegraph v článku k televiznímu pořadu, který se bude vysílat na Channel Four v ponděli večer 13. listopadu v 21 hodin.

Asi to byla náhoda, že se v Britských listech objevil ruský text "Tušení cílů..." právě 7. listopadu u příležitosti 79. výročí VŘSR. Jsem o tom dokonce přesvědčen. Nicméně si dokáži představit, jaké hluboké kauzální konstrukce by se z téhle synchronicity daly při troše snahy vyvodit. Věci a jevy prostě mají schopnost objevovat se na jednom místě a v jednom čase bez toho, že by spolu nějak souvisely.

Zatím poslední film režiséra Miloše Formana byl představen minulé úterý v Madridu a uveden v pátek do španělských kin. Filmový originál je v angličtině a ve španělské dabované verzi má název "Los fantasmas de Goya". Není ještě známo pod jakým názvem uvede distributor film pro českého diváka. "Fantasma" lze ale ze španělštiny přeložit jako přelud, strašidlo, přízrak, klam nebo duch, snad i noční můra.

Jen málokdo si uvědomuje, že byly a jsou naše penze také závislé na národních aktivech, nebo-li na investovaných úsporách na stáří.

Všichni dnes unisono, počínaje politiky, analytiky, bankéři, ekonomy a novináři volají po důchodové reformě. Kde ovšem všichni byli na začátku 90. let, když se na dluhy zakládalo? Proč se nezeptali a nedonutili otce transformace V.Klause, aby stručně vysvětlil, jak stát zajistí budoucí důchody, když privatizací ztratí nebo lacino prodá všechna národní aktiva -- majetek, který tyto státní výdaje měl a mohl zabezpečovat?

K tomu: Jan Čulík, "Je to jiný Ivan Svítek?" ZDE

Z archivu Jana Čulíka: " Kompetence Klausových poradců", pořad Hlasy a ohlasy, Svobodná Evropa, leden 1991ZDE

Málo lidí už dnes pochybuje, že důvodem k americké okupaci Iráku bylo obsazení iráckých ropných polí americkými vojáky, kteří mají svou přítomností v Iráku zajistit, aby v dobách, kdy budou docházet světové zásoby ropy, měly USA zajištěné dodávky této strategické suroviny. Těsně před současnými volbami to ostatně potvrdil i prezident Bush, když řekl, že kdyby USA předčasně opustily Irák a přenechaly zemi povstalcům, staly by se irácké zásoby ropy zbraní proti "ostatním zemím" (Washington Post, 5.11.2006, "Bush Cites Oil As Reason to Stay in Iraq"). Nepochybně má pravdu. Když se v Iráku dostane k moci kdokoli jiný než Američany dosazená vláda, nebude se určitě přátelit s bývalými okupanty, kteří Iráčany zabíjeli a mučili. Získávání ropy vojenskou silou je ale nepochybně velmi hrubým porušením mezinárodního práva a má-li se takové jednání stát normou pro řešení energetických problémů, má před sebou svět velmi temné perspektivy.

Ačkoli několik průzkumů veřejného mínění ukázalo, že se jasná většina obyvatel Česka staví k postavení americké základny v České republice negativně (podle jednoho průzkumu to bylo až 83% občanů), všechna hlavní media, ať již soukromá, nebo ta hrající si na veřejnoprávní, vytrvale pokračují v jednostranné propagandě za základnu. V rámci této kampaně jsme ujišťováni, že základna posílí naši bezpečnost, přinese ekonomický profit a upevní naše svazky k Západu. Proti argumentům odpůrců, které se tu a tam jako krajní hlasy přece jen objeví v éteru, se například namítá, že personál základny bude pod českou jurisdikcí, a tedy že se základnou nepřijdeme o část své suverenity. Zdůrazňuje se také údajné mírové poslání základny.

Obstojí ale tyto argumenty zastánců základen při konfrontaci s realitou?

Vážený pane Jírovče, vzhledem k tomu, že mi dnes ráno volal už třetí člověk, odkud že se my dva známe, když jsem Vaše kolegyně a o jaké sdružení se jedná, se na Vás obracím s žádostí, abyste svůj článek uvedl na pravou míru. Váš článek opravdu vzbuzuje pocit, že mluvíte o mně, neboť se odvoláváte na můj článek o babičkách a používáte moje křestní jméno, píše paní Věra Říhová.

Prohlašuji: Pan Jiří Jírovec žije v Kanadě, v pustině jménem Deep River, asi 200 km severozápadně od Ottawy (najděte si to na maps.google.com, paní Věra Říhová v České republice. Když píše pan Jírovec: "Protože předpokládám, že se Věra na tomhle místě trochu zamyslí, využiji přestávku, abych vysvětlil, jak to spolu máme. Žádné pikantnosti -- jen to, že se známe z jistého občanského sdružení (míní tím Občanské sdružení Britské listy, tedy časopis, do něhož oba přispívají, pozn. JČ) . Je to taková trochu uzavřená společnost, což někdy není na škodu, protože to lidi někdy sbližuje," je to ironická nadsázka. :)

Poslední dobou často myslím na kolegyni Věru. Potíž je v tom, že zatím co já sleduji každé její slovo, to moje ji, podle nedostatku reakce soudě, až tak nevzrušuje. No, možná ji dostanu na intimnosti příběhu, který mám tak říkajíc z první ruky.

Jedna prastará židovská moudrost říká: Člověka poníží jeho povýšenost, kdežto kdo je poníženého ducha, dojde slávy (Př 29,23). Ježíš tuto myšlenku mnohokrát opakoval v situacích, kdy se setkával s lidskou pýchou, nadutostí, rivalitou, mocenskými ambicemi, jako třeba v tomto dvanáctém verši třinácté kapitoly Matoušova Evangelia, když kritizoval náboženskou nabubřelost farizeů a zákoníků. Ježíš však tuto moudrost nerecituje jako citovala satuninovská teta Kateřina přísloví, totiž aby jím utloukal své okolí.

Vyšla pozoruhodná publikace. Kniha "Kdo vlastní svět" je prvním přehledem o vlastnících půdy a strukturách vlastnictví půdy v každé jednotlivé zemi ze 197 států a 66 teritoriích světa. Zahrnuje historii vlastnictví půdy, pokud to psaná historie dovoluje a ukazuje rozdělení vlastnictví půdy v každé oblasti zeměkoule. Je to svazek obrovského politického, ekonomického a sociálního významu, který bere dech. Přináší revoluci do našeho chápání naší planety, její historie a půdy.

Kniha nabitá objevnými informacemi...

V září přispělo celkem 111 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 19 516,00 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 30. 9. 2006 částku 386 416.21 Kč. Využíváme ji v současnosti k modernizaci funkcí našeho serveru. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1,665.34 USD.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.