Podívejme se na situaci v zemi, kde s americkými základnami mají opravdu bohaté a dlouholeté zkušenosti. Japonské ostrovy Okinawa jsou místem, které po druhé světové válce okupovala americká armáda jako území pod americkou svrchovaností. Ačkoliv se správa ostrovů v roce 1972 vrátila pod vládu v Tokiu, Američané na ostrově zůstali a vybudovali zde celou řadu svých vojenských zařízení.

Samozřejmě že situace na Okinawě je v mnohém velmi odlišná od situace, která by nastala s případným vybudováním americké základny v Česku. Na Okinawe tvořící 0,6% území Japonska se v současnosti na 38 základnách nachází 28 tisíc vojáků neboli 75% z celkového počtu amerických vojáků v Japonsku. Americká armáda tu kontroluje také 29 námořních zón a 40% vzdušného prostoru. Do Česka by v případě americké základny přišlo jen několik set, maximálně tisíc amerických vojáků. Přesto bychom zde ale v malém zažívali stejná dobrodiní z jejich přítomnosti, jako je již léta zažívají Okinawané.

Jejich zkušenosti jasně svědčí o tom, že řeči o zachování suverenity a zvýšení bezpečnosti v sobě mají asi tolik pravdy jako příběhy barona Prášila, přičemž ale nejsou ani zdaleka tak veselé. Obyvatelé Okinawy, žijící kolem základen, jsou zcela vyloučeni z jakékoliv kontroly nebo ovlivňování toho, co Američané na ostrově dělají a jsou nuceni přizpůsobovat se požadavkům armády. Mnohým lidem byla vyvlastněna zemědělská půda a základny dále využívají i půdu v soukromém vlastnictví, i přes nesouhlas jejích majitelů. Ještě v 90. letech muselo mnoho rodin opustit svá rýžová pole kvůli dalšímu, již několikátému, rozšiřování přistávacích ploch pro vojenská letadla. V roce 1973 byla po zabrání dalšího místa pro střelnici uzavřena prefekturní silnice č.104, kterou každodenně používalo mnoho místních obyvatel. Pouze jejich několikaletý vytrvalý odpor přinutil americkou armádu přesunout střelbu na jinou základnu v Japonsku a silnici znovu otevřít.

To, co se na základnách odehrává, je místním lidem soustavně zatajováno.

Tak se v červenci 1969 provalilo, že v těsném sousedství obydlených území deponovala americká armáda obrovská kvanta smrtícího nervového plynu VX. Na základny byly a jsou proti vůli místních obyvatel a výlučně podle potřeb Pentagonu umísťovány různé nové druhy zbraní včetně raket Tomahawk a atomových pum.

Proti přítomnosti strategických bombardérů B-52, provádějících nálety na severovietnamská města, vypukla koncem 60.let, po havarii jednoho letadla plně naloženého bombami poblíž základny, i místní generální stávka, leč bezúspěšně.

Základny ale představují pro obyvatelstvo nejen nevítaného hosta, ale v mnoha ohledech i velmi akutní nebezpečí. Místní lidé jsou obětmi trestných činů spáchaných americkými vojáky. V letech 1972-2002 jich bylo 5157, z nichž 533 představovaly závažné násilné trestné činy jako vraždy, loupeže a znásilnění. To je v průměru více než 18 závažných trestných činů za rok.

Celosvětovou pozornost a obrovské místní pobouření způsobilo skupinové znásilnění 12-leté školačky v září 1995. Američané přitom nemusí vydat podezřelé japonským autoritám a vyšetřovatelům, dokud není vzneseno formální obvinění, žádost o vazbu mohou vzít v úvahu. V případě mnoha méně závažných trestných činů se pachatelé vůbec nedostanou před spravedlnost, občas jednoduše odejdou zpět do Států. Vedle trestných činů dochází také k častým nehodám vojenských automobilů a letadel. V srpnu 2004 například narazila dopravní helikoptéra námořní pěchoty do budovy Okinawské univerzity a pouze díky tomu, že budova byla v době prázdnin opuštěná, nebyl nikdo zabit ani zraněn.

V letech 1972-2000 havarovalo nad Okinawou na 40 amerických letadel. Obyvatelé kolem základen jsou přes pokračující protesty po léta vystavováni hluku z vojenských cvičení, testů zbraní a přeletů letadel v nízké letové hladině nad jejich domovy.

Zajímavý je také pohled na ekonomickou stránku přítomnosti základen. Odhledněme teď na chvilku od toho, že přítomnost vojenské základny pod cizí kontrolou, na cizí půdě a umístěné proti vůli místních obyvatel nelze ať tak či onak ospravedlňovat ekonomickým přínosem pro několik podnikatelů. Ale i poukaz na údajný hospodářský přínos základen se při bližším pohledu obrací v niveč. Skutečností totiž je, že z 52 okinawskych vesnic a měst mají největší příjem ty, kde se nenachází žádná americká základna. Základny zabírají 10% území Okinawské prefektury, ale přinášejí jen 5% jejich příjmů. Bylo rovněž vypočteno, že využití míst okupovaných základnami pro civilní hospodářské účely by umožnilo zaměstnat zhruba desetkrát více lidí, než jich v současnosti zaměstnávají základny, nemluvě o tom, jak přítomnost základen silně brzdí rozvoj turistiky. Japonská vláda dále musí platit nemalé peníze za různé služby (celkem 1472) pro americké vojáky, které zahrnují např. i výrobu zmrzliny, manikúru a pronájem golfových hřišť. Většina služeb (včetně stravování) je zajišťována americkými společnostmi přímo na základně. A v neposlední řadě je nutno poukázat na řadu dalších škod, napr. znečištění půdy a spodní vody v okolí základen těžkými kovy (olovo, rtuť, kadmium), PCB a jinými jedy, na jehož odstraňování se Američané odmítají podílet, takže je musí opět hradit japonští daňoví poplatníci.

Není asi divu, že podle nedávných průzkumů veřejného mínění je 84% Okinawanů pro redukci nebo úplné zrušení amerických základen a 94% proti stavbě základen nových. O základnách byly vypsány dva plebiscity, kde drtivě zvítězili jejich odpůrci. Po znásilnění japonské školačky v roce 1995 proti americkým základnám protestovalo na Okinawě 85 tisíc lidí. Nic z toho nezměnilo skutečnost, že vojenská a v podstatě koloniální okupace, přinášející vnucená omezení, zábor půdy, četná bezpečnostní rizika místním lidem, ekonomické zaostávání a překážky rozvoji, znečištění přírody a řadu dalších negativ, na Okinawě stále trvá. Japonská a americká vláda nic z toho nevnímají a přáním veřejnosti opovrhují asi jako čeští politici a novináři.

A jak začíná okinawský příběh u nás? Dva roky tajných jednání v zákulisí, vyřazení tématu základen z obsahu letošní volební kampaně, urputná snaha mnohých politiků zabránit konání referenda o této otázce, bojkot a cenzura odpůrců základen. Nenechme příběh pokračovat k jeho smutným koncům.

Původně vyšlo v Revo CZ Newswire č.40 z 28. 9. 2006