Takže jsme zase tam, kde už jsme přinejmenším dvakrát natvrdo byli. Poprvé hned po červnových parlamentních volbách. Byl tu od voličů vyslovený, politiky okamžitě a bystře vnímaný jasný pat mezi levicí a pravicí; přičemž ta pravice byla vlastně spíš středopravá, pokud vůbec měla být pojata jako protipól té nepoměrně homogennější levice. O vzrušující intermezzo mimo vnímané šraňky se nakonec postaral až tehdejší lidovecký předseda Kalousek, když ve stojatých --- byť občas čeřených --- vodách vzájemného vyjednávání zničehonic upekl středolevou koalici s ČSSD; přitom --- aniž bychom to teď chtěli zdůrazňovat --- s výslovně neformulovanou, leč mlčky zakalkulovanou (a skoro setrvale existující) podporou KSČM.

To už byla, i když jenom na pár hodin, nadmíru výrazně se šklebící trhlina do předtím zabetonovaných a jakoby jen pravo-levých pozic. Slibovala totiž (v čemž je taky ta potíž?) spolehlivou většinu v poslanecké sněmovně pro takto předvařenou či upečenou koaliční vládu ČSSD + (staronově opět) KDU-ČSL.; samozřejmě s tím "rudým" vzadu, KSČM. Když nakonec Poslanecká sněmovna PČR nedala Topolánkově vládě důvěru, byli jsme podruhé zcela jasně nad politickou šachovnicí v jejím výchozím postavení. Tedy jakoby opět před prvním tahem. Dokonce aniž se ví, kdo bude pro druhou partii táhnout jako prvý. Jenže tentokrát jsou rozhodující místa obsazena v opačném gardu; v červnu zůstal u dirigentského pultu české politiky "před prvním kolem" Jiří Paroubek; v říjnu měl už taktovku "před druhým kolem" Mirek Topolánek se svými sólisty. 200-členný orchestr zůstává týž. Také noty na pultech sólistů i v červnu vybraného orchestru jsou stejné. Jen se nemusí nutně vědět, podle jakého klíče se bude hrát a v jakém tempu. A zda se bude hrát čistě!

Prezident Klaus (a nesahejme mu do svědomí) měl jisté vážné obavy hned po červnových volbách. Kupodivu asi i proto nejdříve ani hned nikoho přímo nepověřil sestavováním vlády. A ačkoli přímo nepověřil, jakoby přece tak trochu předběžně pověřil. Nikoli hned přesně podle ústavního zadání. A Jiří Paroubek neměl kam spěchat. Měl své premiérské křeslo do případného jmenování nové vlády jisté. Teď za Mirka Topolánka je tu totéž naopak. Také uplynul nějaký čas dalšími konzultacemi; dokonce přímo na Hradě. Jenže i v té bývalé hladomorně si sice jistě jednalo úmorně, leč bez viditelného pokroku. Pan prezident musel vidět, že pod žádnou skoro-duhou nová, slušně nadpoloviční většinou ve sněmovně pyšnící se vláda se mu nesešikuje. Proto následovala místo dalšího, úterního radění na Hradě opětná nabídka-nenabídka předsedovi ODS M. Topolánkovi. Chytí ten z Hradu hozený nažhavený "brambor" úřadující premiér? Mohl by ho taky hodit nazpět. Jenže co kdyby pak oň (že by ne?) opětně zaškemral stále nažhavený Jiří Paroubek? Takže je-li jakoby na tahu --- už konečně podruhé --- ODS, nelze se ukvapit případným odmítnutím! (Že zkrátka děkuji, nechci. Že je to úkol "o držku", anebo "na držku".)

Samozřejmě že jsme tu teď neřešili ústavní regule a jejich poměrně vágní a na čas si dávající praktické uplatnění. Také ono proslulé římské "cui prodest" (aneb "komu to prospívá") jsme nerozváděli. Po právě skončených senátních volbách ČSSD má sice v Senátu ČR silnější pozici než před volbami; ale také dobře víme, že mimo konkurenci zůstala víceméně osiřelá křesla po Unii svobody (DEU). A triumf ODS v senátních volbách (i když jakoby na "vedlejším hřišti") dozajista radí politikům ČSSD případné volby do Poslanecké sněmovny neuspěchat. Jinak řečeno: Volání po předčasných volbách všemožně brzdit; ne-li znemožnit, kdyby to šlo. A ovšem: dovolávat se toho, že ve druhém kole by měla dostat příležitost ČSSD... Termín, do kdy by byl sestaven vládní tým, by se ovšem neměl uspěchat.

Na druhé straně Mirek Topolánek už má za sebou tolik předběžných variant, že je otázka, zda je schopen sestavit nějakou další koalici-nekoalici, případně v mixáži s lidmi politicky relativně bezbarvými, ale přesto přijatelnými pro ČSSD. Přičemž dobře víme, že nelze vzít na sebe funkci ve vládě jako jakýsi nepolitický úkol, když má vláda především svá politická zadání! Problém je o to větší, že gordický uzel stávající české politiky nejenže rozplétán nebyl; také tím hlasováním o důvěře první vládě Mirka Topolánka byl dále zadrhnut. Těmi páry lidoveckých nohou, jejichž hlavy tu pravo-levou rovnici zřejmě řešily v nějaké páté dimenzi. I tam ale formou, že se hlasování s pilátsky nasměrovanou odpovědností zdrží. Takové počínání by jim kdysi ve starých Athénách neprošlo.

Bude se hrát stále jen o ten jinak drahocenný čas? V mezičase se zatím stále hraje o důvěru v politiku a v politiky. A ten horký brambor kdopak pofouká? Aby se posléze uvolnily ty prestižní "záseky"... V době, kdy se slovem "kompromis" myslí "ano, ale s našimi kategorickými požadavky; jinak ne!" Je to vůbec možné, když se nám tady zároveň kupí rozmanité podezřelé či dokonce možná poťouchlé "kauzy"? A rozmanité závažné termíny také nečekají... Copak je vládnutí jen "horký brambor"?!