Idea o možné existenci cíle, který stoji před lidstvem, se přirozeným způsobem zakládá na prolongaci praxe tušení cíle, jež je vlastní živým organizmům, do oblasti teoretického zkoumání. Živé organismy jsou totiž schopny vytyčovat cíle před sebou samými stejně jako před jinými tvory. Přičemž platí, že vykonavatelé, kteří se získávají pro realizaci nějakého cíle, mohou nevědět a nezřídka ani nevědí ani netuší nic o jeho pravém obsahu.

Lidstvo jako systém na jedné z etap svého vývoje "dospělo" k chápání možnosti existence cíle. Jinými slovy, do určitého okamžiku se lidstvo rozvíjelo bez toho, aby vůbec přemýšlelo o možném svém smyslu a cíli, ale po přeměně ve složitější systém určité úrovně najednou se překvapeně zamyslelo. Zde vzniká zajímavá otázka -- co se stane s lidstvem, když se dozví o cíli a smyslu svého vývoje?

Originální odpověď na podobnou otázku nabídl Isaac Asimov v povídce "Vtipálek".

Pamatujete si?

Jakýsi Noel Mayerhof několik měsíců cpal do počítače anekdoty. To vyvolalo zájem FBI a Noel musel podávat vysvětlení. Zjistilo se, že hledal odpověď na otázky, kdo vymyslel anekdoty a co se stane, když se lidé dozvědí, kdo je jejich autorem. Výsledkem bylo zjištění, že autorem jsou mimozemšťané, a anekdoty přestaly být směšnými.

V souvislosti s prognózou vývoje situace spojené s možným objevením cíle vývoje lidstva, je nutno poznamenat, že tato skutečnost, i kdyby byla dokonce nastala, tak pramálo ovlivni průběh vývoje pozemské civilizace v tom případě, když získané vědomosti nebudou mít zřetelné praktické využití. I v opačném případě za maximální bude možno považovat výsledek, jenž povede k vytvoření ještě jedné formy náboženství navíc.

Tady je na místě otázka, proč vlastně lidstvo chce poznat cíl svého vývoje?

Odpověď má dva aspekty.

První. Poznání klíčového cíle stojícího před lidstvem umožňuje postoupit dále v řešení problému prognózování průběhu společenského vývoje. Spolehlivé prognózování je nejpalčivějším problémem lidstva. Je přímo spojeno s jeho přežitím.

Druhý. Lidstvo stejně jako jednotlivec, přemýšlí o otázce cíle své existence a snaží se uniknout vnímání sebe sama analogem dobytčete, kterého donutili tahat náklad dokola v tmavém dolu. Člověk, pociťující svou příbuznost s biologickým světem planety Země, má snahu vydělit se z něho a pozvednout se nad ním a tímto zafixovat svou kvalitativní odlišnost od jiných živých organismů.

Samotný vznik zájmu lidstva o cíl svého vývoje je jevem, který zasluhuje zvláštního bádání.

Jde o to, že takový cíl existuje a je známý. Je to sebezáchova, reprodukce a vývoj. Převážná většina obyvatel Země žije podle této trojjediné formulace cíle. Když k tomu připočteme chápání vývoje jako procesu duchovního a intelektuálního zdokonalování, souhlas s podobným výkladem cíle se stává bezmála všeobecným a pouze někteří z velikánů ducha, kteří byli uvedeni výše, zůstávají neuspokojenými. Tito nespokojenci pokládají dodatečnou otázku: "Proč, z jakého důvodu?!?". Proč se bránit, množit se a zdokonalovat se?!? V této otázce je skrytý pokus, ambice pohlédnout dále, než je nám dáno přírodou, vystoupat na úroveň zásadně vyšší, nežli je lidská. Nicméně, dokonce už v samotném pokládání této otázky je nonsens. Pokud je lidstvo systém, řízený jakýmsi složitějším systémem, jehož existenci pouze tušíme, pak na nás leží přirozené omezení části celku. Musíme být z povahy světa zbaveni schopnosti vědět o cíli nebo záměrech tohoto dokonalejšího a složitějšího systému, než jsme my sami. Právě proto u lidstva nesmí vznikat otázka o cílu své existenci mimo už známou trojjedinou formulaci. Ale pokud taková otázka přece jen vznikla, svědčí to o tom, že jsme potenciálně duální povahy. Možné řešení uvedeného rozporu spočívá v pochopení a přiznání si toho, že jako součást řízeného systému neseme v sobě zároveň potencionální možnost stát se součástí řídicího systému.

Nicméně situace je taková, jaká je. Svůj cíl lidstvo nezná, a proto skrytě existuje nevyhraněná idea spočívající v tom, že proces poznávání cíle či smyslu existence lidské civilizace a její vývoj kráčejí rozdílným tempem. Přijetí této myšlenky za svou se zároveň rovná uznání bariéry řešení tohoto problému, která je dána samotnou přírodou a jejími zákony

Ale kdy a koho by taková bariéra mohla odradit?

V. Solovjov jednou napsal: "Pokud neexistuje bezpodmínečný cíl vývoje, lidstvo se vyvíjet nemůže».

Pokud přijmeme tuto tezi za axiom, plynou z ní dvě možné varianty úvah.

První: Cíl neexistuje a lidstvo se nevyvíjí -- to je nanejvýš pochybné.

Druhá: Vývoj probíhá, ale s cílem, který zůstává lidstvu neznámý -- což je možné.

Právě tato možnost stimuluje nejen vědecké bádaní kolem problému tušeného cíle. Všechno co se dělalo a dělá v této oblasti, jsou pokusy nejen o vědecké odhalení a soudě podle některých použitých metod možná spíše uhádnutí cíle vývoje lidstva.

Ve všech mně známých vytvořených lidskou hlavou definic cíle vývoje lidstva existuje něco, co je spojuje.

Za prvé -- je to zjevná pozitivita cílové funkce pro lidstvo a nahlížení na člověka jako na nabyvatele blaha při jeho realizaci. Tedy, základem tradičního globálního tušení cíle je postulát: "Systém se rozvíjí pro sebe".

Existuje však i jiná zvláštnost, spojující množství ve vědecké a teologické literatuře zakotvených pokusů o definování globálního cíle lidstva, spočívající v určité deklarativnosti. Autoři těchto pokusů nevysvětlují technologii předpokladu a hledání cíle. Nezajímá je ani původ cíle. Řečeno exaktně pro ně existují jen dvě možnosti. Buď je definice cíle seslaná (vnuknuta) seshora a nebo se cíl sám zdůvodňuje pozitivitou výsledků, získávaných lidstvem v případě jeho dosažení. Existuji ovšem kombinace obou možností.

Už pouhý vysoký počet neúspěšných pokusů vyřešit problém v rámci daného paradigmatu je indikátorem nezbytnosti formování nového konceptuálního schématu hledání cíle vývoje lidstva.

Můžeme souhlasit s tím, že cíl svého vývoje a existence zatím pravděpodobně neznáme. Ale v procesu jeho hledání lze vydělit velký počet neperspektivních variant z bezpočtu možných, pokud se povede najít stopu pohybu lidstva k cílu, například některé průběžné trendy ve vývoji společnosti.

Takže, pokud si položíme otázku cíle smyslu existence vesmíru, nemůžeme ignorovat vědění a poznatky získané vědou v daném okamžiku a proto korektní způsob formování hypotézy musí odrážet mj. fakt existence Dopplerova efektu. To znamená, že veškeré možné předpoklady o cílu vývoje vesmíru musíme ověřovat s hlediska nerozpornosti se známou skutečnosti, že se vesmír rozpíná.

Sam o sobě úkol zjišťování průběžných trendů ve vývoji lidské společnosti není nikterak jednoduchý. V každém případě nalézt něco konkrétního a hmatatelného, ověřeného na toto téma, vyjímaje mnohá obecná slova, se mi v podstatě nepovedlo.

Složitost tohoto úkolu je předurčená již tím, že se v procesu vývoje lidské civilizace formuji hlavně "mihotavé", časově i významově pomíjivé trendy. Vzniknou, nějakou dobu existují, pak uhasínají, zanikají. Tento jev je dobře patrný v hudbě, malířství, architektuře... V ekonomické sféře jsou rovněž "mihotavé" tendence obvyklým jevem. Proporce naturální směny, poměr mezi robotou a obrokem, zlatá parita, Philippsova křivka, popisující souvislost nezaměstnanosti a inflace -- veškeré tyto ekonomické jevy měli své trendy. Dnes tyto trendy vymizely. Vznikly jiné.

Navíc, hledání průběžných trendů společenského vývoje jako odrazu stopy vedoucí lidstvo k cíli je mimořádně znesnadněno nejednoznačnosti hodnocení vymožeností civilizace.

Je nutno přiznat, že se postupně lidstvo učí překonávat překážky, které potkává na své cestě. Avšak není složité si všimnout také toho, že překážky, stojící před lidstvem v procesu vývoje nemizí, ale pouze mění formy svého projevu. Postupně ustupuje hlad, ale aktivně roste obezita, vymizel mor -- objevil se AIDS, světové války se staly prakticky nemožné, ale objevil se světový terorismus...

Ke každému procesu, hodnocenému jedněmi jako pokrokový, lze najít protichůdné mínění jiných, poukazujících na výlohy nebo jiná negativa spojená s jeho realizaci. Přičemž není možné najít konsensus o výsledné charakteristice stylem přínosy minus ztráty nejen kvůli nesouměřitelnosti srovnávaných ukazatelů, ale také kvůli různým škálám kvalitativních hodnocení, kterými operuji představitelé stran stojících proti sobě.

Hledání stop pohybu k cíli je tedy moudré a jedině správné zahájit u určení ostrůvků stability v oceáně proměnlivosti lidského vývoje.

Stabilním a nikdy se nepřerušujícím procesem, doprovázejícím po celou dobu existenci lidstva, je jeho produktivní činnost. V tomto procesu člověk získává energii od přírody a přetváří jí ve formu dostupnou pro spotřebu.

Při spotřebě různých druhů energie získané u přírody člověk sám generuje dvě formy energie -- fyzickou a emocionální. Tímto se člověk podobá jiným živým tvorům.

Nemůžeme ignorovat skutečnost, že veškeré biologické druhy jsou schopny generovat fyzickou energii. Navíc nemáme nesporné důkazy o lidském monopolu na produkci emocionální energie vůbec a zejména na nejvyšší druh emocionální energie -- energií tvůrčí činnosti.

Při hledání příznaků ukazujících na jedinečnost lidstva bylo by možno poukázat na to, že se skládá z fyzikálních fenoménů. Například 98 % hmoty ve vesmíru existuje v značně stlačeném a rozehřátém stavu. Jiná stejně tak studená tělesa jako jsou lidé ve vesmíru neexistuji, míní akademik Ftorov v listu Izvěstija z 15.04.2005. Ovšem například psi a koně však nejsou o mnoho teplejší.

Jiný příznak jedinečnosti lze spatřit v tom, že se zdá, že samotná existence lidstva odporuje druhému zákonu termodynamiky.

Skutečně, můžeme konstatovat, že materiální svět, který nás obklopuje, po tom, kdy se do něho "vklínil" člověk, zásadně změnil své fundamentální vlastnosti. Nyní se svět nezjednodušuje, ale stává se složitějším. Probíhá nejen růst počtu obyvatel Zeměkoule, ale zvětšuje se materiální výroba a spotřeba, znesnadňuji se styky, rozvíjí se infrastruktura -- jsou to všechno obvyklé a dobře známé skutečnosti. Ale o čem říká 2. zákon termodynamiky? Něco absolutně opačného: materiální svět má fundamentální vlastnost autodestrukce a dezorganizace.

Tedy, 2. zákon termodynamiky, počínaje okamžikem, kdy byl poprvé zformulován P. Klausiusem a fyzikální smysl jím uvedeného pojmu entropie byl odhalen L. Boltzmanem, zakazuje hmotě vývoj "od jednoduchého k složitějšímu", tj. staví vývoj lidstva "mimo zákon". Lidstvo však o tom dříve nic netušilo a teď, i když už je poučené, postupuje neustále ve směru zvětšení velikosti populace a složitosti infrastruktury pozemské civilizace.

Jestli platí, že druhý zákon termodynamiky má statistickou povahu, z čehož vyplývá, že pozemská civilizace je jakousi "fluktuací", nahodilým odklonem od růstu obecné neuspořádanosti kompensované zrychleným zvětšením entropie v nějakém jiném bodě bezbřehého kosmu, není dnes zdaleka jasné nebo dokonce dokázané. Dostatečně jasné však je, že se vší svou jedinečnosti se lidstvo zařazuje do biosféry planety Země, vůči níž druhý zákon termodynamiky taktéž neplatí.

Faktorem doopravdy ukazujícím na zvláštní místo obsazené člověkem v přírodním prostředí jsou bouřlivě rostoucí energetické výdaje spojené s jeho existenci. To platí jak o sumárních, celkových energetických výdajích, tak o poměrných (specifických) ukazatelích, tj. energetických výdajích v přepočtu na jednoho živoucího člověka. Účinnost lidstva jako systému, určovaná jako poměr uvolňované a spotřebované jím energie, je mimořádně nízká a stále se snižuje. Pro přírodu dost šetrnou ve všech svých projevech je energetický obsah druhu Homo sapiens, neustále se zvětšující z hlediska objemu, nepřípustným přepychem, pokud bychom ovšem nepředpokládali existenci kvalitativního skoku probíhajícího v lidském organismu. Vyrovnanou přírodní energetickou bilanci lze sestavit pouze tehdy, pokud bychom objevili a přiznali, že se v člověku uskutečňuje transformace nižších forem energie ve vyšší formu - energii emocionální.

Ano, máme málo vědomostí o emocionální energii. Nevíme jak se předává: "korpuskulí" odlétající duše nebo vlnou indukovanou od neustalé myslícího a cítícího lidstva. Existuji pouze nepřímé důkazy její existence. Systematizace poznatků o ní vyžaduje vytvoření teorie emocionálního pole.

V našem případě je pokus o nakreslení skicy takové teorie podmíněn nutnosti odhalení průběžných trendů ve změně emocionálního stavu globální lidské společnosti. Je málo pravděpodobné, že cíle proklamované četnými učeními a teoriemi, které mají přinést člověku bezmála všeobecné blaho, budou realizovány v jednom okamžiku. Takovou konkrétností naplnění je poznamenaná snad pouze jedná teorie -- "Apokalypsa" neboli Zjevení sv. Jana. Pokud by však cílem lidstva mělo být například permanentní štěstí, je možné se pokusit zjistit stopy pohybu v tomto směru, zanechané v jeho emocionálním poli.

Emocionální pole lze si představit jako organizovanou kombinaci primárních prvků, z nichž každý je emocionální sférou člověka. V ní je možné objevit dva vektory emocí nesměřovaných proti sobě: pozitivní a negativní, které jsou rozděleny na oblasti (viz. obr. 1).

Takové jednoduché schéma dovoluje nečekaně dobře systematizovat jisté nezřetelné představy o emocionální sféře člověka, jejíž popis je obsahem mnohých spisů.

Naše každodenní emoce se nacházejí v oblasti všednosti, přičemž inklinují buď k pozitivnímu, nebo k zápornému pólu.

Můžeme stanovit, že štěstí -- to je emocionální vstup z oblasti všednosti do pozitivní oblasti extremality. A neštěstí -- to je stejný pohyb emocí člověka v opačném směru.

Sféra všednosti má vlastnost pohlcovat prudké fluktuace, odehrávající se v emocionálním životě člověka.

Pokud vyhrajete v loterii jackpot nebo Mercedes-600, prožijete stav štěstí. Během nějaké doby se ale budete cítit jako obvykle, možná dokonce pocítíte dosud neznámou frustraci. Pocit štěstí zaniká, vznikne pocit všednosti.

Všednost se dotýká z druhé strany, jak se zdá, také těch nejtěžších podmínek lidského bytí. To, co bylo vnímáno v minulém stavu jako neštěstí, mění se postupně na všednost. Říká se, že se emoce "otupuji". Právě na chápání tohoto fenoménu je založen mýtus o Prométheovi. Je potrestán bohy nejen tím, že je přikovaný ke skále, ale také tím, že každý den orel přilétá, aby zobal jeho játra. Mytický orel je symbolem permanentního neštěstí, neštěstí, ke kterému se nelze adaptovat.

Člověk, který zůstává v mezích psychologické normy, se přizpůsobuje těm nejnepravděpodobnějším změnám vnějších podmínek své existence tím, že mění extrémní významy změn svých emocí v normu, ve všednost. Ne nadarmo, jak se zdá, Kazaši říkají: "Člověk si za tři dny zvykne i na peklo".

U většiny lidí převážná část emocí nevychází z oblasti všednosti. Proto duševní komfort, ztotožňovaný mnohými lidmi s jakýmsi analogem štěstí, člověk spojuje s nacházením se převážně v tom sektoru oblasti všedních emocí, který inklinuje ke kladnému pólu. Normální člověk sotva bude evidovat své emoce, přičemž je bude kvantitativně a kvalitativně hodnotit. Tuto funkci plni mechanismus "polohování" emocionální sféry člověka vůči jeho obzoru dostupné části emocionálního obecně lidského pole. Uvědomování si vzdálenosti své osobní oblasti všednosti od záporných extremalit, vyvolávající v někom silné negativní emoce, pomáhá kladnému hodnocení výsledné charakteristiky všech mikroemocí, probíhajících v životě obyčejného člověka v nějakém konkrétním časovém období. Právě proto se dobře prodávají špatné zprávy, tímto je podmíněna a určována stále rostoucí poptávka po nich.

Emocionální sféra člověka je výplodem emocionálního pole člověka. Její počáteční "atom" od okamžiku zrození člověka se rozvíjí v obou směrech (+ a -) pod neustalou, v každém okamžiku probíhající, kontrolou pole. Prostřednictvím trestu, pochval a povzbuzování tvaruje emocionální pole lidí - společnosti emocionální sféru člověka -- jednotlivce.

Právě ve formování prvotního atomu emocionální sféry spočívá rozluštění podstaty cílu lidského bytí. To však předpokládá řešení úkolu z docela jiného konce.

Vědomí lze chápat jako intelektuálně-emocionální potenciál. Od okamžiku početí se člověk ocitá v prostředí vyššího energetického produkování. Vytváří se schopnost postihovat, podporovat a samostatně produkovat emoce, tlumicí se při neexistenci styku se sobě podobnými.

Emocionální pole není stejnorodé. Zahrnuje v sobě emocionální reakci společnosti na náboženské kánony, zákazy, tabu, stimuly, lákadla..., je vyjádřené v zákonech, morálce, zvycích, mravech..., je rozvrstveno na úrovně rodiny, přátelského prostředí, dvorku, ulice, školy, regionu, země... Je natolik rozmanité, že se samotná skutečnost jeho existence jeví jako obrovský zázrak. Tato různorodost, schopnost změnit a doslova rozervat všechno a každého je fixováno největší z sil -- silou, zrozenou emocionální energii člověka.

Na obr. 2 je uvedeno schéma emocionálního pole (SEP). Pochopitelně, že toto schéma odráží autorův konkrétní nedostatečný pohled na strukturu a vztahy prvků, jež v souhrnu vytváří emocionální pole lidské společnosti. Tato poznámka je na místě také proto, že nikomu z nás živých na této planetě není dáno intelektuálně ani instinktivně uchopit emocionální pole jako celek. Vesničan, který celý svůj život prožil na vesnici, má své vidění emocionálního pole, politik či intelektuál -- své. Emocionální pole v představách jednotlivých lidí má své obrysy, tvar a velikost v závislosti na tom, v jaké jeho části sám sebe vnímá daný konkrétní člověk, jaké jsou jeho mravní a morální pilíře, jaká je jeho emocionální životní zkušenost. Lze říci, že současná představa emocionálního pole je zprůměrňovaným souhrnem představ všech v současnosti žijících lidí a mění se v souladu se změnami těchto představ.

Zatímco každý jednotlivec vidi emocionální pole dost zřetelně, všichni společně ho vidíme neostře, s četnými vadami a prázdnotami. Emocionální pole není stejnorodé. Má mnohočetné extrémní oblasti, existující v důsledku nesmiřitelně protikladných nebo netotožných představ projevujících se v emocích jednotlivých skupin lidí vůči dobru a zlu, ušlechtilému a nízkému, svatému a laickému...

Schéma emocionálního pole na obr. 2 představuje podle autorova názoru všeobecně přijaté, nejstálejší a proto nejvíce uznávané představy o tom, jak si společnost jako celek uvědomuje své fungování v emocionální sféře.

Ve svém stabilním stavu společnost vnímá emoce, prožívané většinou jejích členů jako neutrální, tedy všední. Vedle toho existuji nějaké, ne úplně jasné, společenské představy o extremních oblastech emocionálních projevů.

Emoce prožívané psanci, zavrženými, těžce nemocnými, trestanci a dalšími jedinci v nepříznivých extrémních podmínkách a situacích jsou chápány většinou jako obzvlášť negativní (vektor obrácen v zápornou oblast). Mimo to existuje názor, který lze označit jako společenskou normu a který je do společnosti vnášený povětšině literaturou, o existenci jakýchsi "nej, nej" hroznějších souženích, stále prožívaných lidmi nacházejícími se na extrému vektoru, nasměrovaného na zápornou oblast (v bodě D, viz. schéma).

Jinak je složeno společenské vidění emočních pocitů elity: bohatých lidí, vůdčích politiků, aristokratů, pop-hvězd apod. Je redukováno na neustalé setrvávání ve stavu dokonalé emocionální spokojenosti (vektor obrácen v kladnou oblast). Na hrotě kladně usměrněného vektoru se předpokládá existence případů stavu naplněnosti vnitřního bytí, neexistence neuspokojených přání (v bodě C, viz schéma) .

Cestování mezi body C a D a zpět lze pojmenovat "Rallye Al Poccino -- Monte Christo". (Al Poccino je literární gangster, možná by bylo lépe ho nahradit známějším Al Caponem, ale ten zas není literární postavou. Takže možná by bylo lepší postavit proti Dumasovu hraběti Puzzova kmotra. Pozn. překladatele).

Ve skutečnosti jsou struktury emocionálních sfér většiny lidí nacházejících se v různých částech vektorů ¯Aн и ¯Bн zásadně podobné. Obsahují (viz obr. 1) centrální oblast všednosti a různě polarizované extremní oblasti. O tom, že bohatí také pláčou, jsme se dozvěděli nedávno, ale o tom, že ubozí a bídní se směji, jsme se na vlastní historické zkušenosti Ruska přesvědčili už dávno.

Pohyb SEP po trajektorii "Minulost -- Budoucnost" lze chápat nejen jako odraz reálné změny emocionálního pole v čase, ale také třeba v kontextu představ Alvina Tofflera jeho "Nové civilizace". Přičemž se může mluvit nejen "o národech rozdělených v čase", ale také o jednotlivých lidech "žijících" v emocionálním poli minulého a budoucího.

Při přechodu z minulého v budoucnost vznikají dva zajímavé jevy.

Prvním je rozšíření rozsahu emocionálního pole.

Každé další pokolení má bohatší a širší emocionální paletu. Vznik knih, kino, rádio, televize, internetu aj. mohou sloužit jako důkaz správnosti této teze. A tento jev se nachází v zjevném rozporu s individuálními pocity člověka, které odráží změny probíhající v jeho emocionální sféře spojené s věkem. Emocionální rozsah lidí žijících na planetě Zemi se mění podle určité zákonitosti, společné pro ně pro všechny. Z počátku tento rozsah narůstá, dosáhne svého maxima a pak se zmenšuje, přičemž zmenšení probíhá hlavně na úkor těch forem emocionálních projevů, které se vztahuji ke kladnému sektoru oblasti všednosti. Proto lidská paměť vytváří u starších lidí rostoucí záporný emocionální fón vnímání přítomnosti.

Existuje však druhý jev dá se říci přímo opačný tomu prvnímu. Je to vznik vedlejšího trendu v procesu transformace emocionálního pole z "Minulého" do "Budoucího". Jde o trend postupné přeměny kladných emocí minulosti nejprve ve všední, pak také v záporné emoce (trajektorie A'п - B'б, na obr. 2). Kladná reakce společnosti na změny ve společenské, politické či ekonomické oblasti života se s časem mění na neutrální a posléze na zápornou. Vznik působení vedlejšího trendu lze cítit také na každodenní úrovni. Takových příkladů je množství. Nějaká vytříbená lahůdka našich dalekých předků nevyvolá u živoucích dnes ani neutrální emoce. Dnes sotva najdeme ženu, která by toužila nebo byla dokonce ochotna nosit šaty, které byly předmětem touhy krasavic minulých století.

Uhel sklonu trendu přechodu společenských emocí z "kladných" do "záporných" může být různý pro různé emocionální podněty, počínaje od vysoké míry společného až do naprosté protichůdnosti.

To je zvlášť patrné v případě, že se v období života jedné generace uskutečňuje prudký posun do záporné oblasti dříve kladného emocionálního jevu (jak se to stalo se svobodou slova v Rusku, viz obr. 3). Opačné jevy obsahově s ním spojené (svoboda slova -- cenzura) mohou zde změnit znaménko emocionálního vnímaní. Objevující se společenská reakce v tomto případě je redukovaná, jak se zdá, na paradoxní nostalgii za minulými, jednou již zavrženými společenskými poměry.

Kromě toho existuji také jiné oblasti emocionálního vnímání, pro které vedlejší trend nemizí.

Tyká se to hlavně uměleckých děl, literatury, malířství, architektury a uskutečňuje se v důsledku složité psychologické recepce.

Již jsme se zmínili o "mihotavých" trendech ve vývoji lidské společnosti. Umělecká díla vyšší kvality z hlediska emocionálního působení byla vytvořena v období rozkvětu každého z uměleckých slohů, jakými byla renesance, baroko, klasicismus, impresionismus. Tato díla byla v minulosti majetkem elity. Po uplynutí nějaké doby není vlastnictví nebo užívaní těchto vrcholných uměleckých děl již pouze emocionální lahůdkou, ale zároveň formou ohlášení a následně stvrzování sociálního statusu. Nákup podobného díla na aukci a jeho následná držba je typickou vstupenkou do elitní vrstvy majetných lidí.

Jak vidíme, je schéma emocionálního pole docela zajímavým nástrojem analýzy.

Dovoluje totiž modelovat změny probíhající v období extrémních a přechodných stavů společnosti, formalizovat procesy vzniku napětí, vedoucích k sociálním kataklyzmatům a kolizím spojeným s nesouladem emocionálního, právního nebo legislativně právního pole a pole morálních, etických, náboženských a dalších nepsaných norem společnosti. Zde se však zastavíme pouze u jednoho výsledku bádání pomocí SEP, důležitého právě pro problematiku anticipace a hledání cíle a smyslu vývoje lidstva. Tento spočívá v tom, že společenský vývoj není doprovázen v dlouhé perspektivě zvětšením masy kladných, ale ani záporných emocí. To nelze chápat jako jakýsi trend k všeobecnému štěstí nebo blahobytu ale přinejmenším k určité vyrovnanosti a snad i spokojenosti.

Emocionální pole člověka stejně jako jeho emocionální sféra je uspořádáno tak, že se kladné a záporné fluktuace postupně "nasávají" do oblasti neutrální všednosti. Ani společnost, ani člověk se nemohou neustale nacházet ve stavu kladné či záporné extremality. Dlouhotrvající nacházení se v těchto stavech bortí psychiku člověka a rozvrací společenské uspořádání do té míry, že se mění nebo mizí nejen daný jednotlivec ale nezřídka i celá společnost. Ve souhrnu se však všechno zase redukuje na návrat do oblasti emocionální všední neutrality.

Ti z nás, kteří žijeme nyní a kterým se zdá, že náš emocionální život je kvalitativně lepší nežli život naších předchůdců, se nejspíše mýlí. V tomto omylu je utvrzuje existence tendence, pojmenované v této práci "vedlejším trendem". Naši předchůdci na této planetě mysleli přesně stejně, jelikož takový trend existoval vždy. Rozsah našich emocí se skutečně stává bohatší. Ale struktura, část kladných a záporných emocí v čase je stalá, navíc, prakticky neměnná.

Kladné vlastní pocity společnosti, na jejichž formování a zachování mají tak velký zájem vládnoucí struktury, jsou určovány kvalitativním sebehodnocením emocionálního stavu, které společnost vystavuje sobě samé. Jakékoli hodnocení je však srovnání. Proto základem hodnocení emocionálního společenského stavu je srovnání se stavy, ve kterých se nachází obyvatelstvo jiných států a historický pohled na podobné změny, které se odehrávaly v dané společnosti.

Dnešní, celkově krajně negativní hodnocení pozice Ruska mezinárodní veřejnosti je určováno nejen neexistenci vážných úsilí státu "vybělit" její image, ale hlavně tou roli, kterou hraje negativní informace o ní pro cílové formování kladného emocionálního společenského vlastního pocitu v zemích západní demokracie.

Neexistence "špatného" přikladu je nejefektivnější způsob ke zlepšení života občanů. Je také nutné poukázat také na zvláštní, mocenskou roli historické vědy v interpretaci procesů společenského vývoje.

Můžeme tedy konstatovat, že lidstvu nehrozí všeobecné štěstí. K jeho dosažení bylo by zapotřebí zorganizovat někde vedle nás jiné lidstvo, které se bude měnit v čase na stále více nešťastnější. Myšlenka, obsažená v představách o poměrech, vládnoucích v ráji a pekle, se zakládá právě na tomto principu. Proto lze učinit závěr, že předpoklad cíle s výhradně kladným dopadem na člověka a lidstvo, jehož důsledkem by bylo vytvoření společnosti všeobecného a nepřetržitého štěstí není správné, jelikož odporuje přirozené povaze emocionálního pole.

Hlavní závěr analýzy pomocí SEP ale spočívá v tom, že se "emocionální produktivita" celého lidstva během času zvětšuje.

Zvětšuje se počet obyvatel na Zemi, roste délka života, krátí se doba zaměstnání v emocionálně prázdných činnostech, rozšiřuje se rozsah emocionálního pole. Velmi důležitou je poznámka, že probíhá stalý růst úrovně koncentrace emocionálních projevů. Od desítek lidí, jež se sešli u ohniště šamana, jsme postupně přešli ke stovkám tisíc jedinců nebo dokonce k miliónům duší "spojených v jednotném odhodlání".

Právě proto je dost možné a dokonce reálné, že zvětšování objemu a růst úrovně koncentrace produkce emocionální energie je oním hledaným průběžným trendem, jenž zůstává neměnným po celou dobu existence lidstva.

Lze spekulovat o tom, že tento objevený trend svědčí o existenci jakési stalé formy projevu lidské podstaty a emocionální energie se nejen vyrábí, ale se také spotřebovává lidstvem nebo obklopuje nějaký prostor či samu planetu Zemi energetickým štítem nějakého neznámého tvaru.

Lze však formulovat a rozvinout představu o člověku produkujícím emocionální energii pro někoho nebo pro něco, co je nám skryto, stejně tak jako kráva produkuje mléko pro člověka.

Právě tato druhá varianta se jeví autorovi jako pravděpodobnější.

Cíl existence konkrétního systému, jak svědčí dosavadní nám dostupná praxe, nemůže být obsahem samotného systému. Pro člověka je jedním z cílů chování slepic vejce a smyslem prasat je pro člověka maso. Hospodářská zvířata a ptáci však o tom pravděpodobně nic netuší. Odlišnost člověka od němého skotu spočívá v tom, že může nabídnout a probádat hypotézu, podle které jeho existence má cíl a při jeho realizaci on sám vystupuje jako prostředek. Tímto cílem může být produkce nějakého výsledku, který se pravděpodobně nerozpouští v chaosu vesmíru, ale využívá se neznámým nám systémem vyšší úrovně.

Všechno uvedené dovoluje pouze připustit, že konečným "ze vně" zadaným cílem fungování systému "Lidstvo", je rozsáhle a rostoucí přetváření energie přírodních sil v energii emocí.

Toto je pouze předpoklad, ale dějiny vývoje lidstva, možná, se stanou srozumitelnější (nebo vůbec vysvětlitelnými) pokud bychom si představili je jako reakci lidstva na jeho stimulování k uvolňování emocionální energie. Autor upozorňuje na to, že vytváření a přelévání center lidské civilizace po zemském povrchu a jejich prvotní využívání přírodní energie jsou následně doprovázeny i výskytem zón nejsilnějších extrémů emocionálního pole, jako důsledku vydávání emocionální tedy vyššího druhu energie produkované lidmi v těchto civilizačních centrech.

Války, revoluce, epidemie, přírodní a technologické katastrofy apod., mají nejen své zákonitosti a přirozenou podstatu, o kterých doposud málo víme a kterým zcela nerozumíme, ale také zákonitý výsledek, a tím je mohutné, koncentrované uvolňování energie emocí lidmi. Nic nebrání pohlížet na veškerá kataklyzmata jako na mechanizmy nastartování procesů zvýšeného uvolňování energie vyššího řádu lidstvem.

Další zásadní odlišnost člověka od zvířat, která spočívá v tom, že zvířata zpravidla nezabíjejí tvory sobě podobné, odráží možná skutečnost, že u zvířat neexistuje mechanizmus, vedoucí k nárůstu proudu emocí nad určitou mez. Proto u nich nebylo možné zformovat takový mohutný podnětný motiv emocionálního vzestupu, který je vlastní pouze člověkovi. Lidstvo, přivedené pokrokem ke stavu potenciální možnosti úplného sebezničení, se ocitlo omezeným v potenciálu vraždy. Postupně však lidstvo zaměňuje imanentně jemu od počátku vlastní živé emoce na jejich surogáty. Emocionální projevy doprovázející alkoholické a drogové opojení, emoce vylévané fanatickými tlupami sportovních fanoušků a návštěvníky koncertů pop-muziky, hazard, adrenalinové aktivity všeho druhu - to všechno dává tentýž výsledek jako války a kataklyzmata -- nárůst energie emocí.

Unikátnost člověka jako biologického druhu spočívá také v tom, že je schopen vynakládat materiální a energetické zdroje a čas svého života ve stále se zvětšujících rozměrech na činy, jež jsou pro něj prakticky neužitečné a jsou spíše projevem marnivosti než racionality. Ba co víc, emocionální projevy lidstva se čím dál tím víc rozcházejí s řešením úkolů jeho sebezáchovy, reprodukce a vývoje.

Lidé chrlí vulkány emocí kvůli jevům, jejichž význam pro ně je objektivně nicotný, koncentrovaně se vzrušují tím, co nemá nejmenší vztah k řešení jejich životně důležitých problémů. Rozměry uvolňování energie emocí v procesech, které nepřinášejí reálného užitku jeho účastníkům, ukazují, že tato procedura formování bezobsahových emocí představuje pro člověka stále více zdánlivě nepochopitelnou superhodnotu.

Je velmi důležité, že podíl emocí pro emoce v procesu evoluce člověka roste. Z toho lze učinit závěr, že pokud naši emocionální energii někdo spotřebovává, pro spotřebitele je absolutně lhostejné, jakým způsobem lidstvo zabezpečuje její produkci. A právě v tomto závěru spočívá autorem nalezený klíčový důvod pro to, že vidět smysl a cíl vývoje lidstva v produkci emocionální energie, která má nám neznámý účel, ale je možná předmětem spotřeby nějakého vyššího, lidstvu neznámého systému, je v zásadě možné.

Platí totiž, že přírodě jsou cizí jakékoliv sentimenty.

Sergej Alexandrovič Timofějev je vedoucím pracovníkem v ruských i nadnárodních energetických korporacích. Celou svou profesionální kariéru byl v kontaktu s nejnovějšími výsledky lidského poznání. Práce "Tušení cílů", kterou uveřejňujeme v jazyce českém i ruském, pochází z druhé poloviny roku 2005. Mj. Timofějev píše také zamyšlení nad současným obsahem tradičních ekonomických kategorií a z nich plynoucího přístupu k oceňování podniků a ekonomických statků vůbec.