Tichý Čechoslovák v Bejrútu

6. 9. 2006 / Pavel Pečínka

Měla by bota českého vojáka šlápnout na horkou půdu jižního Libanonu, aby zde spolu s dalšími vojáky OSN vytvořili nárazník? Končící ministr zahraničí Svoboda doporučil, aby do Libanonu šli raději ti, kteří už mají zkušenosti a "mají zde nějaké zájmy". Ono ale i malé Československo, byť ve stínu silnějších supervelmocí - Francie, Británie, USA a SSSR, se v minulosti do tohoto kotle se "svými zájmy" vklínilo a nese za současný stav částečně zodpovědnost.

Československé jednotky se zde objevily dvakrát. Poprvé začátkem 40. let.

Až sem zavály zauzlené poměry hrstku Čechoslováků, kteří když chtěli čelit fašismu, tak museli brát jakoukoliv nabídku. Proto se někteří dostali v anglických uniformách mezi Židy a arabské muslimy, křesťany a drúzy do boje proti bývalým spojencům -- Francouzům v Libanonu, podřízeným proněmecké vládě ve Vichy. Koncem 40. let se zde ocitly dvě v Československu vycvičené brigády, vedené nositelem "Zlaté hvězdy Hrdiny SSSR" Antonínem Sochorem, tou dobou také poradcem izraelské armády.

V dalším období, 1951 až 1989, Československo sehrálo "jen" roli dodavatele zbraní a personálu především pro Sýrii a Egypt, pokud jde o vzdálenější protivníky Izraele, tak i Libyi, Jižní Jemen, Alžírsko a Irák. Dostat se na některou z těchto "štací" představovalo pro techniky, inženýry, agronomy a vojáky z Československa možnost spatřit exotiku a přijít k solidním penězům.

Na ideologicky zdůvodněné mise tak mířili často konzumně a dobrodružně založení experti, v těchto končinách navíc trýznění špatnou dostupností alkoholu a žen a po návratu občas šířící rasově zabarvené historky o líných arabských opicích, ležících ve stínu nebo na modlitbě. Snaha být zadobře s kníratými osmahlými plukovníky držícími ruku na ropném kohoutku, zakořenit v tomto prostoru na úkor Západu a oslabit dřívějšího spojence v Tel Avivu vedla KSČ i přes halasně proklamovaný "internacionalismus" k tomu, že zavírala oči před postavením komunistů v Sýrii (legální, ale nuceni respektovat "vedoucí úlohu" strany BAAS), v Egyptě (ilegální, za vlády Násira popravovaní), Libyi (žádné zprávy o výskytu komunistů), Alžírsku (podobně jako v Sýrii) a Iráku (krátce legální, pak likvidovaní).

Rok 1989 otáčí v Československu kormidlo prudkým trhnutím zpět do roku 1951, na však proto, že Izrael je "pokrokový" a arabské státy "zpátečnické" jako tehdy, ale protože Izrael je "demokratický" a arabské režimy "podporují terorismus".

To, že se zde Češi a Slováci už namočili skoro na všech stranách, má ale přece jen i dobrou stránku -- když už zde mají občas ještě české vétřiesky, tatrovky, čézety, rafinerie, cementárny a letadla, dalo by se snad využít hospodářských kontaktů a tedy i částečné závislosti těchto zemí na Česku k pozvolné erozi zdejších diktatur a k tichému diplomatickému budování mostů mezi těmi na obou stranách, kteří by tento nekonečný příběh už rádi stopli.

Izrael, Palestina, Blízký a Střední východ
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 6.9. 2006