Historické úskalí opakovaných tvrzení o íránské hrozbě spočívá v pomíjivosti bezpečnostních hrozeb. Vždyť ještě před 30 lety byl Írán jedním z klíčových strategických spojenců USA, odkupoval od nich zbraňové systémy v hodnotě desítek miliard USD. Dnes je pro ně hrozbou, ale to si do značné míry způsobily USA samy. Připomeňme si, že doslova fatální chyby se dopustila administrativa Ronalda Reagana, když na počátku irácko-íránské války Saddámu Husajnovi, přestože právě on to byl, kdo tuto válku začal, poskytla družicové a letecké snímky rozmístění a pohybu íránských vojsk postupujících směrem na iráckou Basru.

Po tomto závažném kroku následoval irácký úder za použití ZHN. Íránské hodnocení je jasné a břitké: Irák nasazením chemických zbraní "beztrestně, ne--li dokonce s tichým souhlasem západních mocností, naráz usmrtil 50 000 íránských vojáků, a tak zesílily íránské pochybnosti o mezinárodním uspořádání." (Takeyh Ray : Iran Builds the Bomb. In. : Survival, vol. 46, no. 4, zima 2004--5, s. 56.) Traumatizující dopad této skutečnosti výstižně vyjádřil jeden z prominentních íránských kleriků Rafsandžání slovy: "válka nám ukázala, že mezinárodní právo je jenom cárem papíru." (Islamic Republic News Agency, 19. 10. 1988) Dnes se dokonce v samotných USA připouští, že tato válka a zejména pak chování Západu v jejím průběhu mohlo "vytvořit trauma v těchto dvou významných středovýchodních státech (Irák a Írán) a nakonec mohlo mít i neblahý dopad na možnost mírového uspořádání na celém Blízkém a Středním východě." (Dana H. Allin and Steven Simon : America's Predicament. In. : . Survival, vol.46, no.4, zima 2004-5, s.14.)

Na začátku tedy byla katastrofální chyba Reaganovy administrativy, v jejímž důsledku se dále prohloubilo a vyostřilo napětí mezi USA a Íránem. Od té doby byl Írán pro USA hrozbou, dnes je dokonce označován za hrozbu číslo 1. Musíme ale i my tvrdit totéž, co vyhlašují američtí politikové? Musíme i my opakovat, že Írán je hrozbou? Nebo by bylo lepší si položit otázku, co bude za 10 či 15 let. Co budeme říkat v případě, že se zásadně změní režim v Íránu a nedílně s tím i jeho zahraniční politika, včetně přístupu k USA?

Další velký problém stoupenců americké základny na území ČR se projevuje v rovině vojensko-strategické. Neměli bychom přehlížet, že řada odborníků tvrdí, že v dohledné době by si nikdo v Íránu netroufl rozpoutat válku proti USA ani proti jeho spojencům. Za všechny tyto odborníky si připomeňme Alyson Bailes, ředitelku stockholmského ústavu pro výzkum míru (SIPRI), která již v roce 2004 doslova napsala : "Irácký případ (měla na mysli americko-britskou invazi nazvanou Operace Irácká svoboda) by mohl další izolované státy vést k tomu, že si pořídí ZHN, aby měly možnost, jak čelit invazi." (SIPRI Yearbook 2004, s. 8.) Jinými slovy -- nejde o to, že Írán, jako jeden z tzv. izolovaných států, by chtěl zaútočit na USA. Jde spíše o to, že nechce dopadnout jako sousední Irák.

Z čeho tato logika vychází? I íránským politikům je jasné, že raketový útok na USA by byl jistou sebevraždou. Taková válka by totiž znamenala zkázu nejen pro ně, ale i pro velkou část jejich země. Pokud usilují o získání ZHN, pak ne proto, aby zahájili válku proti USA, nýbrž kvůli odstrašování. Myslí si, že když by tyto zbraně měli, pak už by jim nehrozil vojenský úder ze strany USA zasazený s cílem svrhnout nepřátelskou tyranii a nahradit ji demokratickým zřízením (v Bushově doktríně se tomu říká Regime Change Policy). Je tedy vhodné uvádět právě Írán jako jeden z nosných důvodů pro případné budování protiraketové základny v naší zemi?

Pokud jde o rovinu vojensko technologickou, pak zejména ing. Stanislav Kaucký ve svých článcích jasně dokázal, že Írán nemá a ani v dohledné době nebude mít na to, aby udeřil na USA. Nemá ani na první úder, který by i tak byl bláznovstvím předcházejícím jistou smrt v odvetě. Tím spíš nemůže ani snít o nějaké další vlně úderů, jak by to odpovídalo scénářům jaderné konfrontace, které velmi dobře známe z dob, kdy hrozbou pro USA byl SSSR.

články Stanislava Kauckého

Tohoto období se v rozhovoru pro Právo dne 16. 9. 2006 dotkl i jeden z hlavních stoupenců základen na českém území -- ministr zahraničních věcí Alexandr Vondra. Řekl, že v té době "měly ty dva systémy jednu věc společnou: oba chtěly přežít," zatímco dnes, podle jeho slov "máme v případě radikálního islamismu co do činění s novým prvkem, který nejnázorněji ilustrují tzv. sebevražedné atentáty: s pohrdáním vlastním životem, respektive s ochotou obětovat svůj pozemský život za cíl, který se nachází v jiném světě."

Český ministr zahraničí tedy budování protiraketové základny zdůvodňuje sebevražednými teroristickými atentáty. Tím zaujal skutečně ojedinělou pozici, a to i mezi svými kolegy, kteří se pravidelně scházejí v Radě NATO -- takto dnes neargumentuje ani americký ministr obrany Rumsfeld, o jeho kolegyni Riceové ani nemluvě. I jim je totiž dávno jasné, že takový argument je diskreditační. Oni, stejně jako každý student základních kurzů mezinárodních vztahů dobře vědí, že žádná základna nemůže teroristy od sebevražedných útoků odradit. Když al-Kajdá chtěla, zasadila úder i zemím se silnými  jadernými potenciály -- nejprve Spojeným státům a potom i Velké Británii. V tu chvíli byly zcela mimo hru i ty nejvyspělejší systémy, ať už raketové či protiraketové. Zdůvodňovat budování protiraketových základen právě sebevražednými atentáty naprosto neobstojí; je silně nedomyšlené a tedy i nepřijatelné.

Jméno Zdeněk Havel je pseudonym zasvěceného odborného pracovníka státní správy, který z pochopitelných důvodů není oprávněn publikovat pod svou pravou totožností názory, které jsou v rozporu s oficiálním stanoviskem vlády. Redakci BL je totožnost autora známa.