Kdo chce, nalezne. Jídelníček v dobách minulého století vedl jistě k zachování zdraví -- otylých skoro nebývalo. Ráno chleba na lámačku do cikorky, v poledne ukrop, večer brambory...a maso zřídka, co se vypěstovalo prodalo se, venkované dřeli od rána do večera, ale měli zaručenou svobodu. Svoboda rozhodování v minimálním prostoru vedla i k myšlenkám hříšným, z pohledu intelektuálských i politických špiček nebezpečně rudým. Ještě jsem neviděl zástupy chudobných volajících: nám to nestačí, chceme větší chudobu, jen více přísnosti na nás nepovedené a nesoběstačné a vřískající rozumy o sociální spravedlnosti.

Bábinka chodívala v oněch letech prosperity se svatým procesím od Jičína až do dalekého Bohosudova u Teplic -- tehdy Teplitz Schönau. Turistické výlety ji nespasily, vracela se ale šťastná, že v loterii života nezahodila šanci na lepší zítřky.

Když jeden špatný krok následuje další špatný krok, pak nezbývá než se zamyslet nad sebou samým a vyvodit správné závěry -- ale kdo z nás to umí? Komu bylo dáno nešlapat si po štěstí a zachovat si v pustině nemyslivosti rozum a vykročit dobrým směrem? Ekonomické výrony v našem prostředí často připomínají slabikář pro cyniky. A když se k tomu přidá kolektivní psychóza, pak nebývá daleko od spouště. A marně budeme volat: revoluce po několik staletí nic nevyřešily, každá zklamala, přinesla křivdy a zadělala na další tzv. definitivní. Nejeden neopatrný človínek smočil sosák do ideologické močůvky, ale většina národa, jako vždy, stála na pozicích vyčkávavých neutrálů, což bývá ta sůl naší země, sůl všech porevolučních hrdinů vždy věrných vítězovi.

Bankrot pozemského života zdá se být prý nezadržitelným faktem. Na bankroty jsme úspěšnými odborníky! V galimatyáších vyplavou na povrch svatá slova klasikova: Nač mně jsou oči, je-li třeba to, co by stálo za pohled, teprve vynalézt? Nebuďme k sobě ale zbytečně příkří. Nechybovat pro mnoho z nás znamená ocitnout se na druhém světě -- v urně nebo v zemi. Skokem do bližší minulosti.

Mladý advokát jezdíval na motorce značky Java 250 po vískách a sbíral podpisy nespokojených k založení JZD, spokojení zastrašeni, pozavíráni, poníženi. Budu pamatovat na pana Portyka, sedláka těžce dobývajícího ze země matky plodiny, člověka tichého, mírného, pracovitého, posilovaného vírou v Pána, jak se strýcem pokuřovali a plivali k hrušni a dočkat se od nich slova rovnalo se zázraku, jejich dialog: mračí se...asi sprchne...pojedeme k dubině dát seno do kopek...Dřepěl jsem na plotu a čekal, kdy ti dva začnou normálně tlachat -- nedočkal jsem se. Tihle strejci na vějičku nesedli, ale doba a hlavně pověření i prověření lidé s nimi žádné štráchy nedělali. Vydej dobytek, pole, a kušuj! A nedaleko Trutnova na statku ( v té vísce žila moje tetinka) pracovali muklové v zájmu společenských nutností v chlévech, stájích a na poli, hlídáni dědky v černých uniformách, na noc zavíráni do sýpky.

Když mladý advokát nasbíral dostatek podpisů, dostalo se mu pochvaly. Supi zpěvaví, druh vyskytující se především v našich krajinách, poletovali blaženi nad snadnou kořistí. Majetků se zmocnila častokrát nepěkná sebranka, neumětelové drancující usedlosti a z lánů bohatých vytvářející úhory.

Pan Portyk nepodepsal na poprvé, ani na podruhé, na potřetí a na počtvrté -- vždy následovalo odebrání zúrodněných polí a přemístění drzouna na lada. Vymohl na zemi po letech úrodu a již měl připravenou další k obdělání...utrápili ho, udřeli. Nedostal medaili, neposlal mu z ciziny nikdo ani grošík na přilepšenou, nepatřil k pěstovaným superhrdinům a přemoudřelým, vyčuraným a připraveným s nastavenou dlaní. Vzpěčovat se je nepohodlné a nebezpečné! Kde jsou ti švarní galáni, co znal jsem za dnů odlétlých?

Po letech ústrků a podrazů, opuštěný, nemocný, zapomenutý zemřel. Bylo ho prý kolem necelých čtyřiceti kilo živé váhy. (Aus seinem grossen Schmerzen, machte er kleine Lieder).

Kdo si počká, ten se dočká. Nastaly dnové veselých náměstí, lidé se radovali, zvonili klíči a malovali si budoucnost na růžovo, neslyšeli varovný hlas herce při mítinku -- nu což, má zbytečné obavy, říkali si šťastlivci. Zvonil budoucí milionář i chuďas. Hezky se poslouchala tehdy hymna, onen nesourodý duet -- písničkář emigrant, sociální vlažný katolík a hvězda na našem popovém nebíčku, nasycená normalizačním pelyňkem. Nu což, co jsme si, to jsme si.

Venkovský element až toliko nejásal, snad mu v tom bránila jeho ryzí zemitost a hořké poznání, že politický a ekonomický kanibalismus v krajině líbezné a maličké dosahuje časem neuvěřitelného rozměru otylého obra zvaného Buran. Pudová energie zahájila pytlačení v cizích revírech. Zrcadla nošená na ulicích a náměstích dobře přebroušena -- neukazovala křivé huby.

A tu nastala doba vracení. Co nakradeno, musí být vráceno. I budiž, stalo se. Tak pravil nejeden soudobý narcis, opatřen kořenem sebelásky, bezgenitální kujón a vypravěč cizích příběhů. Tak pravili jeho učedlníci, ukovaní na kovadlinách zlořečených třídních nepřátel. Zazněl hlas lidu, hlas spravedlivý. Regenerace duší mohla započít.

Staří dobří sedláci se prý v hrobě obracejí, když pohlížejí na tu spoušť a nebývalé dovozy -- brambory domácí na úbytě, domácí nosnice nemají šanci se slípkami sousedů, a přitom krutost zacházení s nimi je všude stejná -- snášej, potvoro, a pokud nemůžeš, tedy jsi jaksi vynošená, nameleme tě do krmiva pro pejsky a kočičky. Z polí stala se někde lada. Vrácená půda dítkám vyrostlým ve městech se změnila rázem ve výnosný kšeft. K čemu dřina, stačí prodat, zašantročit, vykupčit. Doba se nemazlí s trouby a pochybovači. Ďobl támhle, ďobl tuhle -- a stal se Boháčkem. Kdo sledoval tehdy porevoluční balábile venkovských návratů, pamatuje jistě sedláka ve stetsonu, kterak se rozmachoval, jak ukáže světu sílu našeho zemědělství -- ukázal? Nevím.

Mediální kuchtíci, zvláště televizní, jaksi na venkovské pantatíky a paňmaminky zapomínají. Jak mnoho zajímavého kolem stolů zvláště slavných umělců a umělkyň, stoly se prohýbají jedovatostmi z bývalého mořského ráje, vepřové a hovězí možná z dovozu -- obzvláště chutné, octem vyprané, prý i zkažené...

Být soběstačným ve výrobě zemědělských produktů není prý moderní úvaha. Markety a supermarkety nám ochotně z mouky nadělají špekáčky, nakrmí nás od pondělí do neděle -- zavezou zemi dovozovou krmí a přiliš si nelámou hlavy s našimi výrobci potravin. Pokud nesleví, vypadnou z řetězce a stěžovat si mohou sami na sebe. Doba vyžaduje rozhodnost, žádné plané filozofování a tlachy o spravedlnosti a užitku.

Pan Portyk by možná opět splakal nad výdělkem. Dnešní všeznalci by ho považovali za galaktického výtržníka, hrdinu zašlého času. Čirá prázdnota zasáhla v tomto ohledu líbeznou zemi.

Venkovské starosti na hlavy nepomazené!

S trochou nostalgie nakupuji výrobky domácí produkce. Věřím na idylické doby.