Skoro vždycky přitom jakoby vyžadují společnou interpretaci. Možná právě tenhle úhel pohledu je jedním z možných přístupů k práci pana Timofějeva. Tím druhým přístupem je otázka, zda jde o smysl a cíle existence lidstva a jeho civilizace nebo života vůbec.

Musím se přiznat, že mne otázky, které obsahuje text "Tušení cílů..." oslovily a vedly mne k zamyšlení. Jako první jsem se zamýšlel nad tím, co vede člověka z ekonomické praxe, který není profesionální vědec, k tak hlubokému zamyšlení. Dospěl jsem k prostému závěru, že podobné pokusy jsou přímou reakcí na rozpory, které pozorují vrcholoví manažeři ve svém okolí mezi tím, co vidí a tím, jak to interpretuje současná teorie. To, co pozorují a vnímají jako diferenci, je něco, co, abych použil formulace z ruských bylin, se nedá ani slovem vypovědět ani perem vypsat. Jde o to, že špičkové strategické vedení korporací a komunikace s lidmi přinášejí prakticky každý den tolik nových variant, které se vymykají dosavadním zkušenostem, že mimo několika prostých pravd a zásad nemá špičkový manažer po ruce v reálném čase prakticky nic než intuici neboli tušení. Opakující se jevy a jejich úspěšná řešení najdou dříve nebo později cestu do tajných a veřejných směrnic a posléze i do učebnic, ale co s těmi novými výzvami?!? Dlužno přiznat, že ne každému je dáno je vidět. Někomu proto, že stojí na špatném místě a někomu to prostě není dáno vůbec.

Ten rozdíl, ta šedá tajemná zóna mezi praxí a teorií, do které musí špičkový manažer pravidelně vstupovat, pokud nechce začít prohrávat, hmatatelně existuje a podle mého názoru je naprosto objektivní. To znamená, že ten rozdíl není dán ani špatným pozorováním manažerů nebo jejich bujnou fantazií ani jejich nedostatečnou znalostí teorie nebo její nedostatečností jako takovou. Často se ani zpětně nedá pozorovaný jev nacpat do škatulky s nápisem vědecké vysvětlení. Možná i proto se manažeři s tímto jevem vypořádávají sice každý po svém, ale v zásadě několika základními způsoby. Ten první spočívá v tom, že se snaží rozpor vytěsnit, podobně, jako malé dítě odmítá vidět v předsíni koupený vánoční stromeček a přizná ho teprve ozdobený a rozzářený na Štědrý večer. Další způsob je přiznání pravdy jedné nebo druhé straně a tímto způsobem vznikají svým způsobem slepí bojovníci, kteří stojí buď na straně teorie nebo praxe. Třetím způsobem je smíření se s tím, že tomu tak je bez toho, že bych se k tomu měl nějak postavit, a čtvrtým způsobem je pokus přijít tomu na kloub, začít hledat příčinu tohoto rozporu. Především pak, jak už jsem předeslal musí konat, do šedé zóny vstupovat, vítězit tam a chybovat, násobně častěji než ti, co jdou za nimi.

Sergej Timofějev se vydal tou čtvrtou cestou, cestou hledání odpovědí. Asi by bylo zajímavé znát jeho další myšlenky, protože takováhle práce nemůže vzniknout jako solitér. Bylo by velice zajímavé znát jeho názor na to, zda ten základní zlom v produkci emoční energie vidí na čáře vzniku života nebo vzniku lidské civilizace. Nebo v souladu s jeho textem, zda byl člověk určen jako kulturní živočišný druh obzvláště vhodný pro produkci emoční energie. Musím se přiznat, že ani nevím, jestli jeho pohled uvedený v článku má v odborné literatuře nějaké paralely. Samozřejmě, pohled na život jako na proces, který působí proti smyslu druhého zákona termodynamiky, je v odborné literatuře přelomu tisíciletí relativně častý, ale otázky emoční energie a její tvorby a spotřeby je pro mne pohledem dosud neviděným, neslyšeným...

Možná je nás takových víc, ale věřím tomu, že se najde někdo, kdo to umí...