Chtěl jsem tě česat hřebenem ze skla.
Jsi neúprosně zralá
natrpklou šťávou, tajemstvím načlých nač.
Na dlaních se mi leskla a po nich stékala,
jak pil jsem hltavě, jak rozpraskaná skála
když nebe dá se v pláč.
I ty jsi plakala.
Chtěl jsem tě česat. Byla jsi tuze malá.
Jak zimomřivé schoulení labutích kuřátek.
Hřeben jen trojzubý. Ta skla tě pořezala.
Ty už to nevíš, viď? Bolest je prominuta.
Chtěl jsem tě česat, víš? Zbylas mi rozčísnutá.
A nejde to vzít nazpátek.