Režisér Forman se podílel na scénáři spolu s Jean-Claude Carriérem, který byl krom jiného i scénáristou filmů Luise Buňuela. Na představení filmu se Forman netajil určitými obavami o jeho přijetí španělským publikem. "Vím co Goya znamená a proto je pro mne důležité, abych Španěly nerozčaroval," uvedl režisér a dodal, "sémě tohoto filmu bylo zaseto před 50 lety, sémě, které je odezvou na mé zkušenosti ze života za nacismu a komunismu". Oba autoři scénáře shodně zdůraznili filmové paralely se současností: "Popravy ve jménu svobody tak jak je zobrazil Goya neustaly."

Film jsme při premiérovém promítání shlédli v kině města okresního formátu v provincii Alicante, které pravidelně navštěvujeme. Přišlo o něco více lidí než obyčejně. Přeci jen jméno velkého Španěla v názvu filmu poutá pozornost. Byli jsme v sále s manželkou nepochybně jedinými Čechy. Obavy pana režiséra o přijetí filmu španělským publikem plně sdílíme. Byť jsme emočně chladnější než místní občané, byli jsme to tentokrát my kdo bezprostředně reagovali na běh děje a scény filmu.

Příčinu vidíme opět shodně s režisérem v oné zkušenosti, o které Miloš Forman hovořil v Madridu. Film totiž zdaleka není o malíři Fraciscu Goyovi, není o tom jak se stal dvorním malířem, jak maloval nahou a oblečenou Maju, jaké měl vztahy s vévodkyní z Alby. A takový film očividně očekávali diváci, kteří byli s námi v sále.

Film používá osobu, občana Francisca Goyu, aby s ní a na ní vytvářel paralely. Hlavní postavou filmu je páter Lorenzo, na začátku filmu člen svaté inkvizice, uprostřed děje šiřitel myšlenek francouzské revoluce na bodácích Napoleonovy invazní armády a na konci filmu je hlavní postavou scény veřejné popravy poté co se inkvizice opět ujala moci.

Tolik mocenských změn jako v letech 1790 až 1810 už Španělsko během jednoho dvacetiletí neprožilo. Poslední krutý a krvavý konflikt se ve Španělsku odehrál ve třicátých letech minulého století. Od roku 1939 kdy se caudillo Franco uchopil plně moci nad celou zemí, do odstranění jeho poslední sochy - v provedení vojevůdce na koni ze dvora vojenské akademie v Zaragoze letos v létě - uplynulo plných 67 let ! Španělé mladší 45 let pamatují Frankův režim tak leda ze školní lavice a ti starší vědí jak pozvolna a složitě se země, obnovená monarchie, probírala k dnešním poměrům demokracie.

Promítněme si v paměti události, které prožilo československé a české občanstvo za posledních 67 let. Kolik režimů, kolik vojsk, kolik poměrů, kolik majetků, kolik hrdinů a kolik zrádců se u nás za ta léta změnilo! Španělské publikum nezná občana Otakara Vávru a nevidělo Kladivo na čarodějnice od režiséra téhož jména.

Forman zvolil pro své paralely právě Španělsko a právě v uvedených letech. Jistě by se dala najít i jiná období a v jiných zemích, ale nechť je tak jak je, protože dopad poselství je silný a nezpochybnitelný. Nejde jen o zkušenosti posledních desetiletí, ale i o současnost. Při vybraných scénách si nelze na místo Španělska nedosadit Irák, místo inkvizice v Madridu vyšetřovatele na Guantanámu a na místo inkvizičních mučitelů dozorce z Abú Ghraib.

O předcích čarodějnice věděli inkvizitoři více než mohla ona sama tušit.

Ve filmu je mnoho hromadných scén. I tak mezi nejpůsobivější patří závěrečná scéna jen s málo postavami. Kůň táhne dvoukolák s mrtvolou popraveného. Kolem dokola povozu poskakují pozpěvující si děti. I když jsem textu popěvku zřetelně nerozuměl byl obraz zcela zřejmý: je to pořád dokola, dokolečka, dokola.

Soudů o profesních kvalitách zpracování filmu se zříkám ve prospěch odborníků až přijde film do našich kin v únoru příštího roku. Zřejmě nemá smysl porovnávat "Las fantasmas de Goya" s žádným z předchozích Formanových filmů. Nevím zda se Miloš Forman chystá točit další filmy nebo zda bude tento jeho posledním. Klíčil-li námět 50 let, pak lze Goyu vnímat jako odkaz občana Miloše Formana, odkaz silný a přesvědčivý.

Za nás dva české premiérové diváky uvádím, že kromě vstupného nás film stál ještě dva panáky brandy Magno na osobu, abychom se po zhlédnutí filmu vzpamatovali.