Krásný nájemní dům téměř v centru Brna postavili rodiče před válkou, byli mladí, jejich obchod prosperoval a byli také zodpovědní, chtěli mít přilepšení k důchodu. Dům zůstal v soukromém vlastnictví po celou dobu komunismu, což je mezi veřejností poměrně málo známý fakt. Není takových majitelů mnoho, ale nejsou to úplně výjimky.V domě jsme nebydleli.

Když v roce 1980 zemřela matka, dědila jsem polovinu domu já a dům jsem s otcem spravovala, vím proto přesně, jak toto vlastnictví fungovalo. Polovina vybraného nájemného se odváděla státu hned, druhá polovina šla na vázaný účet do spořitelny, větší část na účet oprav. Opravy jsme financovali ze svého, pak jsem šla s účtem na národní výbor, který dal či nedal souhlas s proplacením.

S byty disponoval národní výbor - obsazení, výměny apod. nám dávali pouze na vědomí, většinou tito lidé bydlí v domě dodnes, ze zákona, na dobu neurčitou za regulované nájemné. Pokud bychom potřebovali byt my, museli bychom do pořadníku jako každý jiný žadatel. O dům nám tedy bylo dovoleno pouze se starat, uklízet chodník a být zapsán jako vlastník, což také nebyla žádná výhra, protože se ve všech dotaznících uváděly majetkové poměry a napsat, že vlastníte činžák, znamenalo označení, že máte buržoazní původ.

Opravy se zajišťovaly těžce nejen z finančních důvodů, nájemné v krásném jednopokojovém bytě 40 Kč, polovina pryč hned atd., ale ani nebylo, kdo by opravy dělal, na opravu střechy jsme čekali v pořadníku státního podniku dva roky.

Když začalo hrozit, že nebudeme schopni vlastními silami opravy zajistit a dům nám bude zkonfiskován, podle příslušných paragrafů to tak fungovalo, přišel rok 1989. Mezitím v roce 1985 zemřel otec a druhou polovinu dědil bratr.

Obsazování bytů národním výborem skončilo, teď nevím úplně přesně, ale ještě v roce 1994 tam schvalovali výměnu, takže nějak tak, účty byly uvolněny v roce 1991.

Před nedávném jsme od sedmdesátiletého bratra odkoupili na několikamilionovou hypotéku jeho podíl, protože k domu mám opravdu to, čím tak často nájemci dojímají soudy, citový vztah. V domě nebydlíme, není kde, bydlí tam regulovaní nájemci bez námi uzavřených smluv. Dojíždíme 200 km, pokud tam jsme, zdržujeme se v sušárně 12 metrů čtverečních, WC na půdě. Dospělí syn a dcera bydlí v nájmech, tržní nájemné, hypotéku nedostanou, protože s ohledem na náš důchodový věk jsou spoludlužníky u koupi domu.

Naše vztahy k regulovaným nájemcům byly vždy korektní, nikdy jsme jim nedali najevo, o kolik peněz přicházíme, doufali jsme, že se vše vyřeší zákonnou cestou. Za sedmnáct let se nevyřešilo nic.

Teď, když bývám v domě častěji, jsem zděšena, jaké vztahy v domě panují. Proti všem předpokladům, že to budou tržní nájemci, kteří budou požadovat co nejvíce, jsou to ti regulovaní a nesmluvní, kteří si dělají práva na vše v domě, okupují společné balkony, zamykají si sběrné nádoby, řeší každý klapot podpatků, protože všechno je jejich, oni tam byli dříve a ti ostatní jsou přivandrovalci a je třeba jim bydlení znechutit třeba poléváním prádla splašky.

Tržní nájemci jsou mladí lidé s nadhledem a nevracejí jim to stejně.

Toto jsou zatím fakta základní, příběhy konkrétních bytů jsou mnohem, mnohem horší, třeba je ještě někdy napíšu.