Tehdy zasáhl do celé věci člověk, který se posléze měl stát vyvržencem a zaprodancem národa - byl jím T. G. Masaryk. Užíval si zrovna na Valašsku letní prázdniny, když ho zastihl dopis jeho bývalého žáka Sigmunda Münze. Ten jej požádal o stanovisko k celé věci. Masaryk odpověděl, navíc svolil, aby jeho odpověď byla zveřejněna ve vídeňských novinách Neue Freie Presse. Netušil, že tím pohne bahnem ve stojatých vodách českého myšlení. Záhy byl stržen do jednoho z největších bojů před rokem 1914. Byl to však bohužel asi poslední boj, který vedl proti vlastnímu národu. Podařilo se mu sice vyvrátit pověru o rituální vraždě, avšak rasovou a nacionální nesnášenlivost vymýtit zdaleka nedokázal. Tento fakt byl pro český národ jistě do budoucna velmi významný.

Masaryk žádal revizi procesu. Své výhrady sepsal v listopadu 1899 v brožuře s názvem: Nutnost revidovati proces polenský. Odmítal v ní unáhlené soudy, žádal důkazy a dovolával se zdravého rozumu. Masaryk ji nenapsal pro židy, nýbrž pro český národ. Nechtěl připustit, aby lež se stala hodnotou, na které stojí věc národní. Ihned po uveřejnění oné brožury se strhla protimasarykovská kampaň, nemající obdoby. Jeho dosavadní přívrženci, ať již studenti, nebo profesoři se od něho distancovali. Čelil ostré a nevybíravé krtice tisku. Vyjma realistického Času a sociálnědemokratického Práva lidu všechen český tisk byl proti němu.

Čeští vlastenečtí antisemité, rekrutující se ze všech společenských vrstev, začali bouřit proti Masarykovi na ulici. Začal být obviňován z korupce. Šířilo se podezření, že Masaryk "byl podplacen židy". Byl nazýván českým Zolou. Ani děti Masarykovy nezůstaly v kampani stranou. Masaryk na tyto útoky odpověděl 11. listopadu 1899, kdy v prohlášení uvedl: "Mám právo pozvednout svůj hlas a kritikou kutnohorského procesu upozornit českou veřejnost, v jakém přímo patologickém stavu náš národ se teď nalézá."

Promlouval k české veřejnosti, která se utápěla v předsudcích a zlobě. Kritikům nakonec odpovídal větou: "Nedám se ukřičet a denuncovat od někoho". Tyto Masarykova slova podnítila český živel k demonstracím proti němu. V pondělí 13. listopadu měl mít Masaryk v Klementinu přednášku, byl však nemocen. Studenti, shromáždění v posluchárně, si ovšem demonstraci ujít nechtěli. Vydali se tak na pochod k Masarykově bytu v Thunovské ulici na Malé straně. Při něm padala slova typu "Ty židovský zaprodanče!", "Hanba!", "Pryč s ním!". Poté ztropili hluk před okny jeho bytu. Sama Masarykova manželka sešla dolů a nabídla demonstrantům, aby šli za Masarykem do bytu. Ti to odmítli. Masaryk také dostával spoustu anonymních dopisů. Jako ukázku z nich můžeme ocitovat tuto básničku:

Masaryčku! Masaryčku!
Máš velmi úlisnou hubičku,
myslím, že jsi dostal od židáčků
pár tisíc na ručičku.
Za to zasloužíš od národu
pár řízných faciček na hubičku.
Ještě za svou brožurečku
máš se soudem oplétačku (...)

Zasluhuješ čest a chválu,
ty hanebný židovský vrahu.

Zasloužil bys, Masaryčku,
jít s Hilsnerem na houpačku.

Jako anonym si na Masaryka každý troufal, avšak vystoupit z davu a stát proti Masarykovi sám za sebe, to nedokázal nikdo. Byla tak opět projevena typická vlastnost českého člověka, vyskytující se i v dnešní době: mít svůj vyhraněný názor, ale nebýt schopen vést o něm jakoukoliv diskusi. Nadávat a kritizovat vše kolem, avšak neumět vystoupit sám za sebe a snažit se něco změnit. Je to právě důsledek oné absence demokratičnosti v české společnosti, za kterou je jako příčina mylně považována komunistická totalita.

Největší demonstrace proti Masarykovi byla uspořádána 16. listopadu. Tehdy ho cestou k přednášce očekávalo kolem 1200 studentů i nestudentů. Většina z nich ho přišla ukřičet. Aby je bylo slyšet, vysadili z posluchárny okna. Když Masaryk do posluchárny přišel, začali skandovat urážející hesla. I přesto se Masaryk svůj názor snažil obhajovat, ale když agresivní narážky nepřestávaly, odešel. Protimasarykovsky naladěný tisk nad těmito excesy jásal. Katolické listy napsaly: "Hanobením rukopisů začal a nyní dospěl až za ochránce vraha." Národní listy zas ocenily českou mládež za její uvědomělost.

I po tomto odporném incidentu se Masaryk nevzdal, dál za pravdu bojoval. Zanedlouho poté lékařská fakulta české univerzity uveřejnila domněnku, že se nejednalo o rituální vraždu. Masarykovi se podařilo vynutit si revizi celého procesu. Nové soudní řízení nakonec rozhodlo stejně: trest smrti, aniž se sebemenší účast na vraždě Hilsnerovi dokázala. Rozhodnutí císaře Františka Josefa změnilo nakonec trest smrti na doživotí.

V roce 1918 byl Hilsner propuštěn z vězení, jeho život byl nadobro zkažen. Lidskou nesmyslností, českou nacionální a rasovou nesnášenlivostí byl promarněn lidský život. Po deseti letech na svobodě zcela opuštěn, zmítán velkou bídou Hilsner zemřel. K vraždě se na smrtelném loži přiznal bratr zavražděné.

Úkolem této črty nebylo rozebrat události kolem oné domnělé rituální vraždy, nýbrž připomenout, jakých excesů se nejen obyčejný lid, nýbrž i česká inteligence dopouštěli na přelomu 19. a 20. století, v době, kdy jakýsi národní cíl byl postaven nade vše.

Literatura:

Bauer, Jan a kol.: Češi na cestě stoletím, Agave, Český Těšín 2001

Dvořáková, Zora: Než se stal prezidentem, Nakladatelství Eva, Praha 1997

Kovtun, Jiří: Tajuplná vražda, Sefer, Praha 1994

Opat, Jaroslav: Průvodce životem a dílem T. G. Masaryka, Ústav T. G. Masaryka, Praha 2003