O Blairovi si v ČR můžu myslet všelicos, že je to lhář, jeden z mnoha oranžových politiků nové doby atd., ale zase nad tím dnešním článkem vidím tu neskutečnou propast mezi reálným Západem a provinciálním Českem: dovedete si představit, že by Paroubek (KDOKOLI! V ČESKÉ POLITICE!) vůbec dokázal aspoň mluvit o něčem takovém, jako jsou globální změny? (JAKÉKOLI? A MĚL BY ZNÍT VĚROHODNĚ? TEDY NE APRIORI TRAPNĚ?), píše Michal Vimmer a pokračuje: Ne. Tady dnes leží smog historického optimismu jako deka. My jsme v dnešním světě ti, kteří na to vyzrají, ať se děje co se děje. Británie je ostrov na vlnách, my jsme ostrov stability!

(Není to fantastické? Po Studené válce a krachu Bipolárního světa k nám přišla demokracie, "volný" obchod, celá ta globalizace ... a k tomu že by nějaký kolaps biosféry? Teď, když jsme vyhráli? My si své štěstí, co konečně nastalo přece nenecháme vzít!!!)

Nejzávažnější světové problémy - globální oteplování, pandemie, chudoba a ozbrojené konflikty by mohly být vyřešeny rozhodnutím dát k dispozici jejich nařešení 7 bilionů (7 x 10¹²) dolarů dosud nevyužívaného globálního bohatství, konstatovala tento týden v Davosu Organizace spojených národů.

Rozvojový program OSN připravil vizionářský návrh, který schválila celá řada světových osobností, včetně britského ministra financí Gordona Browna (který se má stát Blairovým nástupcem v úřadu premiéra) a nositel Nobelovy ceny, ekonom Joseph Stiglitz.

Článek "Jak Čína spotřebovává svět" shrnutý z Guardianu poukázal na evidentní fakt ekonomického vzestupu nových mocností, jako je Čína a Indie. Nelze ostatně hovořit pouze o nich -- ke slovu se hlásí rovněž Brazílie, Indonésie a další země považované ještě donedávna za outsidery. Stojí za to zdůraznit, že vedle vládní podpory rozvoje infrastruktury uvedené státy vděčí za svůj rozmach dvěma faktorům: obrovskému množství neuvěřitelně laciné, poslušné, výkonné a skromné pracovní síly a minimálním ohledům věnovaným devastaci přírody. Tyto země nikdy nepoznaly sociální stát. Když do nich zavítají evropští odboráři, aby místní zaměstnance informovali o jejich právech a varovali před sociálním dumpingem, setkávají se s nepochopením a rozpaky. Stav, který příslušník západního světa vnímá jako chudobu, je dle místních měřítek velmi slušným životním standardem a mizerné pracovní podmínky skvělou životní šancí.

Když jsem poprvé na stránkách Britských listů uviděl výzvu "šlehněte si poezii", musel jsem si coby šest let abstinující narkoman protřít oči a se zvláštní něhou jsem si vzpomněl na muklovskou pěst Magora Jirouse, která blbost neodpouští. Název sloupku se změnil na Báseň pro tento den a představu Jirouse vystřídal kapitán Agramov z románu Škola plavčíků, který malému Savkovi dává v knihovně pohlavek a říká: "Raději bez knihy než se špatnou knihou."

Poezii se samozřejmě nedá měřit, ani vážit; o kvalitě jednotlivých kusů se můžeme hádat do nekonečna, ale zásadní orientační body lze určit. Někde úplně nahoře hodnotového žebříčku bude zřejmě princip vzácnosti - co umí tento, neumí každý. Připočtěme emoční působivost a intelektuální hloubku v poměru, který přísluší tomu či onomu poetickému žánru. Poezie by neměla být blbá, banální, napodobitelná, ani samozřejmá ve smyslu - tohle samozřejmě napíše každý. Pracuje-li autor s banalitou, blbostí, napodobitelnem, jistě to smí, pokud má i nějaký další cíl.

Vydávat poezii je věc chvályhodná, pokud to, co se jako poezie prezentuje, alespoň částečně naplňuje výše uvedené požadavky na kvalitní báseň. Britské listy jsou ideálním médiem pro otevření dalšího literárního pole, médiem nezávislým, svobodným a bez předsudků. Touto šancí však Štefan Švec mrhá způsobem, který nemůže zůstat bez komentáře.

Když byly poprvé publikovány výsledky palestinských voleb, ministr strany Kadima prohlásil, že nevěděl, kde je více radosti - v Ramalláhu a Gaze nebo v tel-avivském sídle Likudu. Předseda Likudu, Benjamin Netanjahu, ihned svolal schůzi Likudu a před kamerami řekl, že dávno varoval před vytvořením státu Hamásem. Stejně jako po 11. září 2001 se pokusil získat politické body předpovědí nástupu radikálního islámu.

(Shrnutí tří článků z listu Jerusalem Post.)

Zase se dějí nepravosti v Lužici. Ministerstvo chce zrušit školu Ćišinského v Pančicích-Kukově. Tedy druhý stupeň základní školy podle našeho, (jak oni říkají: střední školu).

Níže uvedený dopis Milana Hrabala z Varnsdorfu mohou podepsat všichni, kdo mají chuť nějak pomoci.

Protest proti uzavření školy by bylo potřeba zasílat e-mailem na adresu steffen.flath@smk.sachsen.de a kopii na adresu:

petra.kockert@lra-kamenz.de
a milan.hrabal@varnsdorf.cz

Níže je český i německý text:

Faráře Českobratrské církve evangelické v Litoměřicích Zdeňka Bárty jsem si vážil od první chvíle, kdy jsem ho asi před deseti lety poznal. Vážím si ho nadále, některých jím vyslovených stanovisek si ale nevážím. K nim patří názor, který podle médií vyslovil v oficiálním projevu při otevírání centra sociálních služeb v Terezíně 23. 1. 2006 a obhajoval příspěvkem v deníku Právo 26. 1. 2006. Projev pana senátora jsem neslyšel, nemohu se tudíž k němu vyjadřovat. Kriticky se k němu vyjádřili jiní, pan Bárta se pokusil kritiku odmítnout výše zmíněným článkem. Po jeho přečtení cítím já potřebu reagovat.

Když Oliver Cromwell v roce 1650, ani ne rok po popravě krále Karla I. vytáhl proti Irsku, lišil se v názoru na Iry od většinového mínění tehdejších obyvatel Londýna pouze v tom, že je nepovažoval za nižší tvory, které jeho současník Raleigh dokonce označil za rovnocenné divochům z Guineje. Jako dlouhodobý politik, a tehdy již prakticky hotový státník je pouze označoval za "mimořádně odporné -- protože katolické -- rebely". Podle toho se jako nejvyšší velitel na tažení také choval. Na jeho přímý rozkaz bylo 10. září v právě dobyté pevnosti Drogheda pobito na dva a půl tisíce mužů její posádky.

Kolik je asi výrazných osobností na české mediální scéně, které dohromady vytvářejí náladu v zemi, tedy ten konkrétní pocit toho přítomného času, který všichni žijeme? Jména některých známe z populárních TV pořadů, jména jiných komentátorů z několika velkých deníků a desítky jiných, kteří připravují rozhlasová zpravodajství, často ani neregistrujeme. Pokud by se stal nějaký zázrak (abych navázal na B. Cveka) a těchto několik desítek výrazných osobností by uvidělo směr, kterým by se společnost měla vydat, zcela jistě by dokázali postupně ovlivnit celou společnost a ta by se měnila. Od profesionálních politiků zakletých do vulgární rétoriky čekat změnu totiž nemůžeme.

V posledních měsících se na Britských listech množí anonymně zveřejňované názory českych učitelů a profesorů, kteří se z nějakého důvodu bojí pod svůj příspěvek podepsat a žádají redakci o anonymitu.

Jedná se o názory kritické, které ale nijak nevybočují ze společensky a eticky přijatelného spektra postojů, které se mezi lidmi běžně vyskytují. Rozum zůstává stát nad tím, čeho se tito učitelé bojí a proč jejich příspěvky redakce anonymně zveřejňuje.

Jistě nejsem sám, koho zděsily názory studenta P.H. Věřím, že je Britské listy zveřejnily jen jako odstrašující příklad. Autor píše: "Já už jsem docela ztratil ideál v tom, že člověk, co má před sebou titul, je na tom nějak inteligenčně více než lidi, co mají jen střední školu." Pomiňme stylistickou úroveň této jediné věty, kterou na sebe pan P.H. nevědomky prozrazuje, že by si měl zopakovat středoškolskou češtinu (osobní zájmeno je bez elementárního jazykového citu umístěno na začátku věty, titul nemívá člověk před sebou, ale před jménem a inteligenčně na tom nikdo není více, ale lépe).

Pokud pan P.H. spatřuje či v minulosti spatřoval smysl studia v získání titulu, svědčí to o jeho snobismu. Tento snobismus je přitom v české společnosti hluboce zakořeněn. Čeští snobi si své tituly s oblibou dávají na domovní dveře, podepisují jimi novinové články a nechávají se jimi oslovovat ve společnosti. Jen snob přitom akademickou hodnost používá mimo akademickou půdu. Tituly totiž vlastně nejsou ničím víc, než jen důkazem vědecké či úzce pracovní kvalifikace. Do veřejného života nepatří.

Absolventka střední průmyslové školy potravinářské technologie, která po prvním semestru na fakultě chemicko-technologické neví, jak vypadá chemický vzorec toluenu.

Absolvent střední průmyslové školy chemicko-technologické, který definuje kyselinu slovy: "To je přeci to, když je to kyselý."

Absolventky střední zdravotní školy, které si stěžují na vysokoškolského pedagoga, že používá zběsilé chemické symboly. Přívlastkem zběsilý je v tomto případě hodnocena skutečnost, že dotyčný pomatenec používá místo slovního názvu chemických prvků jejich značky.

Myslíte, že jde o náhodné excesy? Nikoli, píše Milan Pouzar z University Pardubice:

Když jsem byl na gymplu, měl jsem úplně stejný názor jako Jan Čulík ve článku "Tříšť nabiflovaných faktů není moudrost". Čím víc ovšem stárnu, tím víc oceňuji, že výuka na gymplu byla taková, jak ji popisoval Jan Čulík. Tříšť nabiflovaných faktů možná není moudrost, ale dokola odmítané tvrzení, že "Je důležité, zda vím, kde informace hledat a najít" není moudrostí zcela určitě, protože nemohu uvěřit, že by moudrostí bylo naťukat do počítače www.google.com, míní Vojtěch Rosol.

Chci polemizovat s vyjádřením studenta P. H. "Je bezvadné, že se dají seminárky koupit", píše Tomáš Svoboda..

Studuji prvním rokem filosofii na FFUK a seminární práce chápu jako další poznávání sebe sama. Člověku se naskytne jiný pohled (a často to není pohled příjemný), vidí-li své myšlenky na papíře. Také se domnívám, že není tak nutné, aby poznatky z vysoké školy byly přímo spojeny s praxí. Studium by mělo umožnit hlubší uchopení světa, být spíše komentářem k vlastnímu úsilí.

Reakce na článek "Na školách se bifluje - je to pravda"

Nesouhlasím s představou omezování všeobecného gymnaziálního vzdělání. Právě proto, že naučit se daný specializovaný předmět za pár měsíců posledního ročníku jaksi při škole jde celkem snadno.

Naopak gymnázium je často poslední možností, kdy budoucí vysokoškolák může zahlédnout svět v celém spektru různých dobrodružství mysli. To, že učitelé nejsou schopni chápat a vidět např. matematiku jako jedno z nejúžasnějších a nejvlivnějších (stojí na ní veškerá technika, je ji inspirovaná klasická i moderní filozofie, neobejde se bez ní kdokoli, kdo hodnotí statistiky atd.) dobrodružství lidstva, je jejich omezenost, nikoli vlastnost matematiky.

Dovolím si reagovat na článek Jaroslava Bílka "Trampoty žáka všeobecného gymnázia", píše učitelka z jedné střední školy na Moravě, která prosí o zachování anonymity.

Je to pravda. Jsem učitelka gymnázia a vůbec nejsem spokojena se systémem výuky. Pro mě osobně bylo gymnázium nejhorší školou v životě a pravda je, že se nic moc nezměnilo. Učitelé všech předmětů jsou přesvědčeni, že jejich předmět musí znát všichni dokonalem a tak humanitně zaměření studenti tráví volné chvíle nad studiem chemie, fyziky a matematiky, aby získali v nejlepším případě trojku, zatímco tomu, v čem vynikají, se nemohou věnovat - a je to jejich budoucí profese a mohou v té oblasti se rozvíjet velmi rychle - ale to nehrozí, neboť se musí učit to, k čemu neinklinují a co nebudou v životě nikdy potřebovat.Samosebou totéž platí o přírodopisně nadaných - kontra humanitní předměty.

Upozorňujete určitě na závažný problém, píše Jan Drahokoupil. Do velké míry si za něj však mohou i školy samy. S plagiátorstvím se dá bojovat nejen takovými prostředky, jako jsou speciální programy, kterými práci můžete 'projet' a otestovat, zda student/ka nevydává části již existujících děl za vlastní.

Re: "Je bezvadné, že se dají seminárky koupit"

Poznámka redaktora je správná a není možné jinak než s ní souhlasit:

Pozn. JČ: Je to podvádění. Když se vám struktura a vyučovací metody školy nelíbí, proč na ní studujete? Respektive proč předstíráte, že na ní studujete a místo toho se vyhýbáte rozvoji své mysli podvodnými metodami? Není vám to trapné samotnému před sebou, že získáváte podvodným způsobem svůj diplom?

Reaguji na tento článek a připojuji několik poznámek z pohledu učitele, píše Jan Burkovič:

Jsem studentkou sexty všeobecného gymnázia (v Uherském Hradišti - autorčinu totožnost redakce zná, ale pro jistotu ji nezveřejníme, pozn. red.), tudíž povinné psaní seminárních prací se mi nevyhýbá. S údivem sleduji odlišné názory čtenářů Britských listů na tématiku stahování seminárních prací z internetu. Z části určitě rozumím panu Čulíkovi - přebírání seminárních prací mu připadá jako podvod -- vždyť seminárka má sloužit k rozvoji studenta; kde jinde má student možnost použít svou kreativitu a všeobecný rozhled, a není právě nepřítomnost této možnosti to, na co si neustále stěžujeme? Pořád pláčeme nad nepřeberným množstvím informací, které jsme nuceni se našrotit, ale když konečně jednou dostaneme tuto možnost -- vyjádřit se k danému tématu podle sebe -- tak toho nevyužijeme a všichni bez výjimek zapojíme do práce raději google než mozek.

Proč tomu tak je? Chci odpovědět ze svého hlediska za nás, studenty.

Pane šéfredaktore, podivuji se Vašemu překvapení, že si studenti kupují seminárky. Já se tomu vlastně trochu divím také, protože velké množství různých seminárek je na internetu volně k dispozici a studenti si je jenom stahují. Vysokoškolský učitel, který by se v tom chtěl trochu zorientovat, by nemusel dělat nic jiného, než brouzdat po internetu a hledat seminárky.Já už jsem to vzdala, zarazí mne jen to, když dostanu na určité téma dva totožné texty nebo když mi studentka předloží seminárku psanou v mužském rodě, píše čtenářka Iva Švarcová, která neuvedla svůj email. Mám na ni dotaz: a vy tyto podvody tolerujete? Jak píše Jan Drahokoupil, zadání seminárky lze zformulovat tak specificky, že se práce z internetu stáhnout nedá. Kromě toho existují programy, které zjistí, zda je práce zplagiarizována z internetu.

Poznámka ŠOK: Poslení věta je technologickým nesmyslem. Předpokládá, že lze soubor, zazipovaný na cizím, neznámém serveru kdekoliv na internetu přečíst a prohlédnout fulltextovým prohledávačem. Předpokládá výskyt technologií, za které by nejspíše i Google dal nevímco. Pro prohlížení html textu a "markantů" v něm stačí v podstatě Google a zkušenost. Pro komplexní analýzu textu (včetně heuristických metod) jsou technologie umělé inteligence typu Echelon. Ale ty stojí takové peníze, které nemá žádná univerzita. Takže nezbývá než na klíčová slova prohledávat internet číst a číst, pátrat a pátrat. Být na internetu doma. A nebo se na to vykašlat a zadávat taková témata, která okopírovat prostě nelze. Ale to znamená i od pedagoga inteligenci, kreativitu a zvýšený zájem...

K tomu poznamenává Jan Drahokoupil: Ale ano, to je pravda. Přes svou velkou nedokonalost však tyto programy identifikují významný podíl odevzdaných diplomových prací jako plagiáty.

Jak se zdá, někteří studenti si myslí, že psaní seminárních prací je nejzbytečnější věc na světě. Jakožto podnikatel a také zaměstnavatel musím dát však zapravdu profesorům, kteří jim oponují, neboť toto chování má vliv na jejich budoucí pracovní činnost, píše Libor Kubica.

Ach jo.

Dost dlouho jsem přemýšlel, zda mi stojí za to ztrácet čas sepisováním polemické reakce na článek Luboše Záloma, zvlášť když všechno podstatné, co v takové polemice má smysl říkat, víceméně už předem shrnul Josef Vít.

Jenže L. Zálomovi podle všech dostupných indicií patrně činí obzvlášť zvrácené potěšení periodicky naštvávat tu specifickou množinu amatérsky publikujících levičácky naladěných dědků, ke které mám shodou okolností tu čest také patřit, a to podle receptu, který funguje naprosto spolehlivě: Naházej do hrnce pár hrstí náhodně vybraných a navzájem nesouvisejících abstraktních pojmů z libovolného českého textu, který ti přijde pod ruku a jehož autor nazve sám sebe jediným povolaným pravicovým liberálem, přilej do toho několik žejdlíků pořádně husté omáčky frází a klišé z Lidového Práva Dnes, případně z webových slátanin různých ódéesáckých VUMLů, okořeň to macerátem z postmoderní rozplizlosti společenskovědního myšlení a výraziva, a vař to do černa na co nejvyšším ohni řádně rozpálené vatry, pod kterou přikládáš jako palivo extrakt ze své zabedněnosti a netolerance, za stálého míchání klackem agresivních útoků na oponenta.

A střez se přilít do toho blivajzu - zejména píšeš-li o právu a právech - byť i jen kapku logiky nebo nedejbože zkušeností z reálného života nebo dokonce obecně uznávané literatury či platných právních norem. A tak jsem zas tu a zkusím se z toho naštvání vypsat.

Základní lidská práva dnes naprosto samozřejmě považujeme součást lidské identity, a to dokonce natolik, že jejich prostřednictvím poměřujeme společenské systémy. Nic proti tomu. Neměli bychom ovšem zapomínat, že i tak vznešená slova jako právo, spravedlnost a svoboda nejsou obecnými zákonitostmi, nýbrž pouhými obecnými pojmy, jejichž definici je možné zužovat či rozšiřovat podle potřeby dodat legitimitu určitému řešení společenských problémů (např. výši daní a jejich přerozdělování) tam, kde je přímé použití hrubé síly nevhodné či nepřípustné.

Opět byl zveřejněný odsuzující názor na elektrickou energii vyrobenou z větru (Ivan Brezina, Větrná energie: fatální omyly Lestera Browna). Neposoudím, zda v Dánsku, v Británii či v Německu fouká vítr od moře více či méně pravidelně. Nepravidelnost větru, která pak přetěžuje přenosovou síť, vysvětlují profesionálové znalí energetiky. Přesto - kdo chce jednoduše psa bít, hůl si najde. Možná je potřebnější hledat nové způsoby uskladnění energie, která byla vyrobená v malých dávkách nespolehlivým větrem, než uvádět důvody, proč větrnou energii odmítnout.

Stala se mi moc trapná věc: Jak upozorňuje Petr Slačálek v recenzi textu, který jsem napsal pro Europortál, zaměnil jsem - a sám nevím, jak se to mohlo stát - dva filosofy: Edmunda Husserla s Martinem Heideggerem. Zatímco první neměl s nacisty nic společného, druhý byl členem NSDAP. Samozřejmě to vím, už kvůli jeho vztahu s Hannah Arendtovou. Ta studovala jak u Husserla, tak u Heideggera, takže snad tak nějak - ale cest podvědomí se už nedopátrám - došlo k omylu. Prosím o zveřejnění tohoto vyjádření, píše Leo Pavlát.

Ředitel Židovského muzea Leo Pavlát nepřímo potvrdil, že vědomě napsal text pro ultrpravicový Eu-portál, který se přitom tváří jako náhodně poskytnutý rozhovor. A nevadí mu to. To je důvod k zamyšlení. "Rozhovor" už rozebíral Ondřej Slačálek. Pokud se Pavlát omlouvá pouze za to, že zaměnil jméno jednoho filosofa za jméno druhého filosofa, je to špatné. "Studem naplňuje" spíše páně Pavlátova věta v "rozhovoru", že "nebezpečí náboženských knih spočívá v jejich čtení." Třeba by mu stačilo přečíst si článek na sesterském E-portálu o tom, jak "Alláh zprznil jakéhosi proroka Mohameda" a muslimským ženám stačí "obcování s někým, kdo se radši nechá duševně prznit nějakým imámským prasetem z mešity". Pak už si ředitel Židovského muzea číst Korán ani nemusí...

Gratuluji pražskému intelektuálu Leo Pavlátovi k těm "pravým" přátelům. Může se už nyní i on vydat cestou rozhodného boje, nejen obrany, ale i preventivního útoku na ty, kteří jsou naší civilizaci nepřátelští... אלהיך יהוה אנכי (Ex 20,2)

Zdá se, že se česká krajní pravice rozhodla vydat dvěma různými cestami. Jedna její část setrvává v dosavadní krajně opoziční zapšklosti, vytváří si své samizdaty, organizace a pidistraničky. Druhá část vstoupila do nejsilnější opoziční partaje, Občanské demokratické strany, nebo se na ni více či méně úspěšně navázala. Rozdíly se projevují i ve vztahu k židovství a k židům.

Jednání politických stran je pro mnohé z nás velkým zklamáním. Místo věcného řešení našich společných problémů se politikové věnují především svým stranickým a osobním zájmům a celý systém je prorůstán korupcí. Pro skutečné požadavky občanů je současný politický model založený na vládě stran naprosto neprůchodný.

Boris Cvek správně popisuje problémy našeho politického systému, ale nejsou to problémy jen české politické scény. Podobné jevy je možné nalézt ve všech tzv. demokratických státech. Manipulace veřejností, lži politiků, korupce a dokonce i zatažení státu do války, která je veřejnosti lživě zdůvodňována (viz např. Bush, Blair), není ve světě nic neobvyklého. Toto mezinárodní srovnání nám ukazuje, že se nejedná o specifické problémy postkomunistických zemí, které časem odezní, ale o systémovou vadu zastupitelské demokracie jako takové.

Fascinují mne "novináři" i někteří neúspěšní středoví politici, kteří shazují programovou rozdílnost politických stran jen proto, že jazyku těchto dokumentů, některým pojmům a jejich významu pro směřování společnosti nerozumějí. Nerozumějí ani rozdílům mezi levicí a pravicí, natožpak rozdílům mezi liberální levicí a konzervatvní levicí nebo liberální pravicí, liberálně-konzervativní pravicí a konzervativní pravicí . Zaštiťují se floskulemi o "modernizaci politiky" a "stírání rozdílů". Nízká úroveň vzdělanosti většiny novinářů a názorová ambivalentnost středových politiků tvoří pak to, co umožňuje stírat rozdíly mezi některými "blairistickými" liberálními demokraty toho času v ČSSD, některými liberálními liberály z US-DEU, či některými středovými populisty z jinak pravicové ODS.

O víkendu měly tři politické strany své programové konference či setkání vrcholných orgánů. Růžoví socialisté se převlékli do meruňkově oranžové barvy kapesníků Kleenex (jsou k nerozeznání), rudí komunisté v Nymburce trochu zrůžověli a místy i zezelenali (v mezích svého rudozeleného programu). Bývalý ministr zahraničí Zieleniec s bývalým primátorem Kaslem přibral do modrožlutých liberálně evropských demokratů zbytky mimoparlamentních nezávislých odpadků . Barvy tomu odpovídají. Podívejme se na ně všechny trochu blíže, neboť máme k dispozici úplné znění programových textů, které nebyly doposud zveřejněny.

Překvapilo mne tvrzení Štěpána Kotrby o údajném "zezelenání" komunistů, jelikož podle mých zkušeností obvykle právě komunisté (jak v českém, tak v evropském parlamentu) hlasují proti většině návrhů směřujících k udržitelnému rozvoji.

Přečetl jsem si proto návrh volebního programu KSČM, na který odkazujete v článku. Oněch pár "zelených" bodů jsem však v rudé záplavě měl problém vůbec najít. A jejich formulace mne zděsila.

Ekologisté si jako lišky chválí pouze svůj vlastní ocas

Polemika s názorem Miroslava Šuty v článku "Komunisté životní prostředí nechrání" nad komparativní analýzou volebních programů

Slova o nízké úrovni chápání programových dokumentů politických stran mi potvrdil Miroslav Šuta ve svém výkřiku. Buď neviděl a nebo nechtěl vidět. Pokud na stejné úrovni (já o voze, on o koze) probíhá jeho diskuse s Ivanem Brezinou, začínám v neschopnosti vidět černé na bílém záměr. Takže nezbývá, než nevěřícím příslušné body v "rudé záplavě" zvýraznit zelenou barvou.

Ty pasáže volebního programu KSČM, které jsou "zelené" ZDE

V rámci zásady Audiatur et altera pars zveřejňujeme zpravodajství o nedávných bojích v Iráku z hlediska osob, které bojují proti americkým a západním okupačním vojskům.

Jan Čulík před třiceti lety zažil na pražském gymnáziu Nad štolou nesmyslné, drsné biflování. A ejhle! Ono se od té doby vůbec nic nezměnilo, jak nás z Trutnova informuje student Jaroslav Bílek.

Reakce na článek Jaroslava Bílka "Trampoty studenta všeobecného gymnázia

Jako bývalý student gymnázia (1990-1994) a bývalý učitel na gymnáziu (podzim zima 2004-2005) musím s Vaším článkem plně souhlasit. Psal jsem o tom do Britských listů víckrát

ZDE ZDE

Obávám se, že vinu za současný stav nesou dva těžko řešitelné faktory: přebujelý byrokratický systém školství, který se odvíjí z vůle ministerských úředníků a smrští různých absurdních výmyslů a koncepci - a pak kvalita samotných učitelů, kteří látce především nerozumějí, a pokud už ano, nedokážou ji podat s dostatečným nadhledem.

Mám osobní zkušenost s tím, že středoškolská chemie (a to není snadný předmět) se dá doučit prakticky z nuly na úspěšné složení přijímaček na medicínu za cca 4 měsíce. Čili je zbytečné čtyři roky studenty prudit detailními fakty, ale důležité je naučit je přemýšlet. Zejména pro předměty jako chemie je zvládnutí myšlení jedinou a nesmírně efektivní cestou k úspěšnému a rychlému zvládnutí látky před přijímačkami.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.

V prosinci 2005 přispělo celkem 131 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 34 359.00 Kč. Příjem z reklamy byl 1200 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní nadto 981.24 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než devět tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.