V článku "Jak vznikla velká válka roku 2007 -- a jak jí bylo možno zabránit jsou jmenovány tři oblasti kauzality "příštího konfliktu" v oblasti Perského zálivu. Jde o

a. přičiny hospodářské:

Zde je třeba jasně říci, že ceny ropy nezačaly stoupat kvůli vyčerpání surovinových ložisek. Pokud skutečně v nejbližší době dojde ke kulminaci těžby, bude zřejmě další stoupání ceny nejstrategičtější ze surovin kladeno téměř čistě do souvislosti s následným klesáním těžby. Dosavadní nárůst cen ale časově předchází kulminaci těžby a souvisí jednak s Fergusonem jmenovaným zvyšováním poptávky. Ovšem ne jen ze strany Indie a Číny, nezapomínejme v této souvislosti na to, že nejvýznamnějším světovým spotřebitelem zůstávají Spojené státy, a že tyto kromě nesrovnatelně vyšší vlastní spotřeby fosilních energetických zdrojů vytvářejí již od 70. let surovinové rezervy, čímž ochuzují světové trhy o svou vlastní těžební produkci.

Jako mnohem významnější se ale jeví nárůst cen ropy po invazi do Iráku.

b. příčiny demografické:

Pokud je řeč o případné expanzi Íránu do Iráku a jaderné válce mezi Íránem a Izraelem, naprosto mi uniká souvislost s evropskou porodností. Jedná se tedy zjevně o pokus o podprahový tlak na "evropskou křesťanskou duši" asi ve smyslu "pohani jedni, a podívejte co jich je, ti nás umlátí čepicema", ačkoliv nás zjevně nikdo "čepicema" mlátit nebude, ledaže by se nějak "nepočítala" porodnost turecká, kterážto leží perské čapce jaksi v cestě.

Co se týče generace Íránců, která bude záhy připravena vrhat se ve vlnách na americké bajonety, není možné si nepovšimnout toho, nakolik si protiíránská rétorika protiřečí, když současně tvrdí, že je to právě tatáž mladá generace, která pije kokakolu a chce brát holky na fotbal.

c. "možná nejvýznamnější" příčiny kulturní:

A už jsme u jádra věci -- střetu kultur. Rád bych, aby mě někdo laskavě poučil o vlně sekularizace, která prošla Evropou po roce 1979. Snad už ani nehledě na to, že je opakovaně řeč o Evropě, jako by to byla Evropa, o koho jde v této věci především. Srovnávání Íránu s Británií je pak opět pastvou pro oči "dobrého vlastence", které snad i uroní slzičku za zašlou slávu impéria. A něco pro nás, zaostalé Východoevropany, abychom měli šanci pochopit -- vždyť jsou to v podstatě bolševici (popř. fašouni -- podle chuti), tak co se s nimi mazat.

Pokud má člověk věřit komentářům v tisku, tak navíc ona vlna náboženského běsnění v Íránu značně ochabla díky generační výměně. Generace, kterou byla především nesena, byla generací, která zažila šáhovo rozdávání koncesí na těžbu a impakt západního vlivu do íránské společnosti. Potenciál šíření islámské revoluce byl omezen již v době, kdy probíhala v podstatě na území Iráku a Sýrie, kde je dostatek šíitského obyvatelstva. Navíc bylo toto šíření zastaveno oným ďáblem, co chtěl údajně našemu guruovi a současnému nejoblíbenějšímu baviči "zabít tátu", a který dopadl po zásluze a za věrné služby oběma mocnářům na hubu v duchu Švejkova "zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku".

Dále z jmenovaných příčin autor vyvozuje, že "prezident Ahmedinedžad, veterán z íránsko-irácké války, chtěl vážnější zbraň. Rozhodl se zrychlit výrobu íránských jaderných zbraní." Protože "do roku 2007 mohli islamisté bojovat proti svým nepřátelům pouze terorismem."

Dochází zde zjevně ke směšování zájmů Íránu a organizace al-Kajda. Tak tedy: nemají spolu nic společného, jsou naopak vůči sobě od počátku a trvale nepřátelsky orientovány.

Co se týče účasti íránského prezidenta v írácko-íránské válce a její souvislosti s jeho současnou mezinárodněpolitickou ofenzivou, chce nám snad autor tvrdit, že tato válka nějak souvisela s americkým vlivem v regionu (že by snad tento vliv dokonce svého času stál a padal s špinavým démonem Saddámem)? Pokud ano, je to tvrzení, které stojí za zvážení. Stejně jako stojí za úvahu, zda má stát v této oblasti jinou možnost, jak se vymanit se sevření západní politiky využívající od počátku 20. století kombinace zastrašování, převratů, investic a vyvážené podpory takto znepřátelených stran.

Zbylý obsah článku jsou již otevřené deklarace doktrinálního imperialismu, a to ve své nejdemagogičtější, a tedy nejtragikomičtější podobě.

Jako ve snách si připadá čtenář konfrontovaný s obrazem laskavé Riceové, přesvědčující prezidenta o nutnosti existence diplomacie (jaká slabost, jaký akademizmus, jaký přežitek!). A pak to nešťastné veřejné mínění, zvláště v padoušsky zbabělém Německu!

Představa, že by Američané mohli provést úder na Írán, aniž by to mělo zničující důsledky ve vnitřním vývoji v Iráku, kde už se bez toho horko těžko drží, bez možnosti zůstat a bez šance odejít, by byla úsměvná, pokud by baterie akademických titulů a tudíž váha slov autora nepropůjčovaly věci ohavnější proporce. Zarážející (až urážející) je naprosté nepochopení, nebo snad ignorování, příčin onoho stavu veřejného mínění. Totiž tvrzení, že Evropané jsou (po způsobu Američanů, opět pokud máme věřit informacím v médiích) nespokojeni s průběhem okupace Iráku, že tedy jinak prováděná okupace by je snad uspokojovala. (Například pokud by byla západní vojska s pomocí místních kolaborantů schopna přimět obyvatelstvo k poslušnosti.) Vojenská agrese je tedy z tohoto hlediska zjevně legitimním prostředkem v mezinárodních vztazích, její důvody musí pak být vysvětleny přihlouplému obyvatelstvu.

Američané možná začali tušit, že když tempo zadlužování některého subjektu přesáhne meze dosud představitelného, tento se vystavuje hrozbě, že se stane nedůvěryhodným stran své schopnosti splácet. Samozřejmé konstatování slabosti a krátkozrakosti Evropanů následované pěkným tanečkem nukleárního strašáka snad již lépe opominout. Stejně jako nezbytnost přítomnosti žlutého nebezpečí -- oni se nakonec Gog s Magogem nějak domluvit musí. Jinak se k této věci snad ani stavět nelze. Zajímalo by mě v této souvislosti z jakých důvodů a jakými prostředky by se Čína zapojila do údajného jaderného konfliktu se Spojenými státy, které disponují padesátkrát větší jadernou silou, a proč by riskovala vše pro nic, jak ukazuje zmínka o konci ropné éry.

Abychom nebyli ani v nejmenším na pochybách, jaký je smysl celé stati, autor vše dorazí pěkným zamyšlením:

Rád bych v reakci nastínil jinou optiku situace. Takže od začátku. Pokud je mi známo, válka v Perském zálivu již probíhá. A je právě důsledkem "preventivního" úderu USA vůči svému bývalému a potenciálně budoucímu spojenci. Právě tento úder, ať už byly jeho motivace jakékoliv, vedl k destabilizaci dosavadní, alespoň částečné, mocenské rovnováhy v regionu. Proto je třeba posuzovat vyhlídky na vývoj v regionu z hlediska zájmů jednotlivých aktérů, tedy regionálních a světových mocností, které jsou do tohoto dění zapojeny.

Vojenská přítomnost v oblasti je v současné době pro Američany nevyhnutelná a politika Teheránu z tohoto faktu zjevně těží. V případě, že by Američané a jejich spojenci stáhli v nejbližší době svá vojska z Iráku, tamější režim by zřejmě neodolal vnitřním tlakům ani krátkodobě.

Tyto tlaky jsou přiživovány ofenzivní rétorikou Teheránu. Současně je výsledkem jejich působení neschopnost USA a jejich spojenců uchýlit se k vojenské agresi vůči Íránu, protože takový postup by měl za následek vytvoření souvislého pásu nestability (přesněji řečeno války) v oblasti mezi Středozemním mořem a Indií a naprostý krach amerických snah o strategickou přítomnost v oblasti, ale i zásadní změnu v dosud vyvážené situaci v dodávkách fosilních energetických zdrojů.

Tato situace by neúměrně posílila vliv Ruska a Venezuely jakožto světové a regionální mocnosti, neboť tyto státy by se staly jedinými z velké pětky majoritních světových dodavatelů ropy nezasaženými danou krizí. To by jistě vedlo k definitivnímu pohřbení Monroeovy doktríny, ztrátě zbytku kontroly USA nad Latinskou Amerikou, a ve výsledku k regresi USA na úroveň regionální severoamerické mocnosti a vytvoření nového koncertu velmocí, reprezentovaného Šanghajskou pětkou. A to bez potřeby Ruska nebo Číny se do konfliktu přímo vkládat.

Jediný, kdo by takovou válku "odskákal" by byl zjevně právě Írán. Proto je na snadě se domnívat, že jeho politika směřuje k získání statutu přední regionální mocnosti a k prebendám s tím spojeným, ne k válce.

Druhou silou, která má jasný zájem na zvyšování tlaku na americká vojska v Iráku, je překvapivě Izrael. Na jednu stranu je tento stát v ošemetné situaci, neboť při absenci dosavadního čelného představitele jsou jeho možní nástupci vystaveni potřebě vyhovět požadavkům USA, aby získali patřičnou americkou podporu pro své nástupnictví. Na druhou stranu Izraeli nevyhovuje možnost stažení amerických vojsk z Iráku v brzké době, které by mohlo ve spojení s rétorickou ofenzivou Teheránu vést k postupné nebo okamžité přeměně Iráku ve vazala Íránu a k naprosté změně mocenské reality v regionu a tím i preferencí velmocí.

Americkým východiskem ze situace zřejmě bude snaha o vytvoření jakéhosi Saddáma II., diktátora, který by zabránil rozpadu země, či její celkové kontrole ze strany jiné regionální mocnosti. Rozpad Iráku na tři autonomní území, jenž se v současné době jeví možným, by totiž vedl jednak k ohrožení zájmů (až ohrožení území celistvosti) Turecka, posílení vlivu Teheránu nepochybně v jižních oblastech země, pravděpodobně pak i v Kurdské části a k ropné krizi. Jako pravděpodobné se mi jeví i rozšíření nestability na Arabský poloostrov. V důsledku by v delším výhledu, podle mého názoru, tento postup vedl k mocenské konzolidaci regionu a jeho odolnosti vůči tlaku cizích mocností.

Vybraný diktátor, jehož úkolem by bylo udržení jednotného Iráku a stabilní těžby, by se musel opírat o stejné mocenské skupiny, o jaké se opíral ten minulý, protože zájmem ostatních silových skupin je zjevně decentralizace země. Důsledkem této závislosti by mohlo být obnovení situace před první americkou invazí, tedy postupné znovuzformování irácko-syrského bloku a vzhledem k dočasné podpoře Iráku ze strany USA i zesílení tlaku na Izrael stran vyklízení osad na okupovaných územích. Izrael by se tak v západní mediální optice dostal na "druhou stranu barikády" a byl by nucen přijmout palestinské požadavky (propojení s "demokratickým" Irákem by mezinárodně legitimizovalo Sýrii a eventuálně i v této situaci nějak "reformovaný" Hamás).

Z těchto důvodů považuji za zájem Izraele setrvání amerických vojsk v Iráku, přinejmenším do doby, než v samotném Izraeli případně převládne ochota uvedené osady vyklízet. Právě proto zřejmě přistupuje Izrael na válečnickou rétoriku Teheránu, jejímž důsledkem v podání Izraelců nemá být střet obou zemí, ale přikování Američanů k Iráku.

Američanům, jejichž zájem zmizet co nejdřív je zřejmý, ztěžuje situaci fakt, že další vývoj nemají ve svých rukou. Jejich případná okupace Íránu spadá tak maximálně do oblasti sci-fi, možná ještě spíše do tematiky republikánských kancionálů. To zcela jasně ukazuje neschopnost účinně okupovat mnohem menší, geograficky méně členitý a etnickými rozpory zmítaný Irák. Eventuální vzdušný úder na íránská jaderná zařízení je nebezpečným podnikem, protože:

• existuje pravděpodobnost že tato zařízení nebudou zasažena v míře dostatečné, aby se sám nukleární program zastavil
• neexistuje způsob jak letecky zničit know-how
• Írán by získal významnou platformu pro další rétorickou ofenzivu
• letecký úder by nemohl vést ke změně režimu v Íránu
• útok by podpořil vliv Teheránu na irácký odboj
• došlo by pravděpodobně ke zrychlení zdražování ropy a vzhledem k předchozímu tak k posílení vlivu Ruska a dalších konkurenčních mocností
• a konečně, sám úder by mohl být fiaskem připomínajícím záchranu američanů z teheránské ambasády v době revoluce

Přesto nelze mít takový úder za vyloučený z několika důvodů.

Američané zatím nejsou schopni vyřešit situaci v Iráku podle svých představ mimo jiné v souvislosti s tlakem Teheránu. Americká zahraniční i vnitřní politika je zřejmě do určité míry kromě ekonomických a mocenských zájmů determinována i jakýmisi ideologickými schématy vycházejícími z představ národního mesianizmu.

Amerika má jednak mocenský, jednak ideologický zájem na vytvoření psychologického tlaku na Evropu a zavlečení Evropy do vykonávání svých zájmů.

Podle mého názoru zde také obecně působí jistá setrvačnost americké geopolitické strategie tlaku na Rusko zformulované v teorii Heartlandu, a to díky tomu, že praktickou politiku vykonává tentýž aparát, který rozvíjel doktrínu omezených válek před Fukuyamovým kataklyzmatem. Prostě řečeno Carthaginem esse delendam.

Posledním důvodem může být jednoduše špatný odhad situace. USA mohou jednak přecenit rétoriku Teheránu (díky dobře známému americkému smyslu pro nadsázku), jednak podcenit autonomní mocenskou pozici Izraele, a správně nevyhodnotit jeho zájmy a z nich vyplývající hodnotu informací, které jim jeho tajná služba poskytuje. Současně se USA mohou dopustit opakovaného přecenění vlastních možností, při současném nepochopení zájmů ostatních světových mocností. Těm totiž právě angažmá USA v Iráku a jeho dramatický průběh, ba i jeho pro USA nešťastný konec, mohou jen vyhovovat.

Každopádně se mi jeví jako nepravděpodobné použití jaderných zbraní v oblasti, vzhledem k tomu, že jak současná, tak potenciální regionální jaderná mocnost by byly jejich použitím zasaženy, takže i v případě vzájemného konfliktu se zřejmě pokusí o udržení jeho bezjaderného statutu, jako tomu bylo v případě Indie a Pákistánu, nebo Číny a SSSR. Použití zbraní hromadného ničení ze strany USA by pak bylo holým šílenstvím vzhledem k dopadu na ceny ropy a možnému vyvolání světové hospodářské krize.