Předně je stejně překvapivé jako rozumné a pochopitelné, že OECD testuje kvalitu školství dle jeho výsledků, dle schopností, které si žáci osvojili. Nesleduje plnění tematických plánů nebo to, zda učitel vyučuje podle desítky let starých tradic a uctívaných, ještě z rudých dob pocházejících učebnic. Náš český pohled je ovšem jiný než pohled OECD, sdílíme ho spolu s ostatními postkomunistickými státy a jeho kořeny sahají do padesátých let, kdy se zásadně změnila společenská role učitelů. Tuto změnu vystihují následující slova převzatá ze serveru www.totalita.cz: "Pro postavení učitele byl charakteristický politický tlak, kontrola a neúcta k jeho práci. Postavení učitele hluboce pokleslo ve společenském žebříčku. Dřívější poslání kulturních činitelů vytlačila funkce pouhého vykonavatele směrnic a nařízení -- jeho postavení pokleslo na úroveň služebníků moci. Učitelé měli za povinnost se plně angažovat v tzv. budovatelském úsilí -- v kolektivizaci, ateistické výchově. Museli vykonávat administrativní práce ve veřejné správě. Podle plnění těchto úkolů je úřady posuzovaly."

V této souvislosti stojí za zmínku postoj, který mnoho českých učitelů ať vědomky nebo ne úplně vědomky uplatňuje vůči svým žákům: ti jsou chápáni jako vychytralí hajzlíci, které je třeba stále k učení nutit a tlačit. Představa, že člověk má k učení přirozený odpor, je v české společnosti zakořeněná stejně hluboce, jako je mylná. O Komenském se u nás v Česku sice často mluví, jeho výroky zdobí chodby našich škol, nicméně jeho pedagogické zásady, jež se staly pilířem moderního školství, učitelé opakují jen verbálně, nebo je spíše znají jenom z komunistických parafrází. Komunismus místo soustavné podpory autentické zvídavosti a přemýšlivosti dětí a mládeže zavedl ve školství oceňování konformity. Konformní žáci jsou velice ceněni, považují se za "hodné", nevybočují, harmonují dobře s východisky a životním obzorem učitelů. Samostatnost, touha po diskusi, kritičnost, autentická jinakost, to všechno je v českém školství stále vnímáno velice negativně. A nic na tom nemění potěmkinovská hesla a všelijaká rétorika hlásající, že žák má právo vyjádřit názor a debatovat o něm se svými pedagogy.

S oceňováním konformity úzce souvisí pojetí výuky jako memorování. Jestliže učitel řekne, že je něco tak a tak, žák to má automaticky přijmout, naučit se to, osvojit si informaci jako pravdu samu (podobně jako si občané kdysi měli osvojovat závěry vzešlé z ÚV KSČ). Smysl pro dynamiku objevování, pro zpochybňování a hledání lepších řešení je smrtelně ochromen.

Ostatně i díky tomu, že kultura obecně byla za komunistů netvůrčí, že myslet bylo do značné míry nebezpečné, ujal se v Česku názor, že kulturní člověk je ten, kdo zná všelijaká fakta, byť o nich vůbec nedovede přemýšlet. Vzpomínám si, jak ještě i ve mně byla pěstována představa velkých vědců jako velkých kompendií, z nichž do všech stran putovalo nepřeberné množství vědomostí. Až mnohem později jsem pochopil, že vědecká a kulturní velikost prostě není v tom, co člověk zná, ale v tom, jak dokáže zacházet s informacemi, jež vyčte z knih a ze své vlastní zkušenosti. Znát bychom měli to, co často používáme, ostatní znalosti mají smysl jen pro snoby. Někteří čeští učitelé ohrnují nos nad žáky z USA, kteří mají z jejich pohledu otřesně málo vědomostí. Svědčí to podle nich o nízké úrovni amerického školství. Ale to je pohled příliš jednostranný, postkomunistický.

Předně USA jsou z hlediska vědeckého výzkumu světová velmoc. Američané také velice často dostávají Nobelovy ceny a do USA utíkají vědecké mozky z EU. Jestliže někdo v USA chce býti vědcem, má možnost získat špičkové vzdělání a podporu svého výzkumu, o níž se nám v EU ani nesnilo. Nicméně většina lidí prostě vědci býti nechce. Co s nimi? Mají být vedeni k tomu, aby dokázali řešit školské úlohy, aby byli úspěšní v prostředí, jež uměle budují jejich učitelé, nebo by se školy měly spíše podvolovat životu a schopnosti absolventů obstát ve svém budoucím povolání, na trhu práce, mezi lidmi? Dle výsledků OECD jsou čeští žáci průměrní v řešení školských úloh, ale naprosto pod průměrem v praktické schopnosti pracovat s informacemi. Leč doby, kdy stačilo jen být konformní, plnit požadavky komunistů, opakovat jejich lži a kdy měl každý tzv. "právo na práci" (pod pojmem "práce" se myslelo neefektivní mrhání časem a obživu kdekdo sháněl spíše zlodějinou), jsou díky Bohu snad už navždy pryč.

Dovedu si ale představit promptní reakci mnoha českých učitelů na zmíněný výzkum OECD. Ve svém srdci nikdy autoritu OECD neuznají, se snadností ignoranta zpochybní vše a nad OECD postaví Českou školní inspekci s "odborníky", jež vzdělaly a vychovaly kádry KSČ (když už ne příslušníci StB). Nebo také jinými slovy: zkušenosti jsou nade vše...