Jistě, Hamás je totiž skutečně teroristická organizace. Očima člověka -- produktu západní civilizace - je to nebezpečná militantní sekta, která nedostatek konvenčních i nekonvenčních zbraní a politické moci nahrazuje "inteligentními" bombami jednajícími ve jménu Alláha. Je to jistě organizace, která podporuje hrozbu válečného konfliktu na Blízkém východě, v němž by nutně byly (už jen kvůli tamnímu sympatickému podloží) aktivní postupně všechny velmoci světa. Je to zcela určitě organizace, která získanou politickou moc bude znečišťovat dogmaty a totalitními praktikami.

Přesto je velmi pravděpodobné, že právě vítězství Hamásu může vést k určitému pozitivnímu posunu v blízkovýchodních vztazích, ve kterých se ostatně odráží charakter globální mezinárodní politiky.

Hamás sjednocuje velkou část palestinských radikálů, jejichž politickým cílem je zničení státu Izrael a "vyčištění" jinak "čistého" arabského subkontinentu od nesourodého prvku. Nelze se divit, že spoustě těchto radikálů nevadí nacismus, jejich program se mu velmi blíží.

Tím, že Hamás radikály sdružuje, má je také pod svou kontrolou. Existence Hamásu jako organizace, jejíž některé složky (zejména jsou tím myšleny složky militantní) jednají v ilegalitě, podporuje stav teroristického boje za jeho politické cíle. Politická a mocenská izolace ve vypjatých konfliktních situacích takového charakteru, jako je mezi Izraelem a Palestinou, příliš jiných možností neumožňuje. Terorismus je pro takovou organizaci formou politického boje za politické cíle a tuto násilnou formu může taková organizace donekonečna "legitimizovat" politickým útlakem a bojem za rozličné svobody.

Tedy alespoň do té doby, než získá politickou moc.

Představa, že s politickou mocí organizace, jako je Hamás, posílí také ohrožení už tak naprosto vyhraněných vztahů je spíše iracionální, instinktivní povahy. Zdá se být logické, že pokud ideologizovaná totalitní organizace získá rozhodující politickou moc, posílí to její dosavadní politické praktiky, čímž je jakýkoliv vývoj minimálně zmrazen, ne-li vržen na začátek. Omyl. Když si v Camp Davidu v roce 1994 podávali Rabin s Arafatem ruce, celý svět to bral jako začátek nové etapy míru. Rabina zastřelil náboženský fanatik z vlastní země a vlastního vyznání, Arafat je také mrtvý, povstala intifáda, byly zabity tisíce lidí. Děti v Izraeli umírají v autobusech, děti v Palestině ve vlastních domech. V ilegalitě operující islamistické skupiny verbují mladé lidi jako živé bomby a izraelská armáda sahá jako smrtící nástroj do Palestiny, což se opakuje v neustálých odvetách. Mírový proces selhal, dokonce vůbec nenastal.

A co když právě vítězství Hamásu prospěje dlouhodobému zklidnění a uvolnění situace daleko více, než symbolická poltická gesta nad pravidelně vybuchujícími náložemi? Jaký dopad vlastně může mít získání politické moci? Ten může být velmi různý a jednou možností jistě je přiostření konfliktu. Jenže jde to ještě více tak, aby konflikt Izraele s Palestinou nepřerostl ve válku? Pokud Hamás praktikoval terorismus v ilegalitě, mohl ho omlouvat a nehledět přitom na jakákoliv zákonná kritéria. Vzdával se každé odpovědnosti za své vlastní teroristické útoky poukazem na nemožnost jiného prosazování politických cílů, na politickou bezmoc. Teď ovšem politickou moc má a s politickou mocí také odpovědnost za její správu.

Hamás se teď dostává do pozice oficiálního palestinského představitele, se kterým ještě donedávna otevřeně válčil. Hamás se vyhýbal a s záměrně stranil dialogu, kdežto nyní byl zvolen k tomu, aby dialog vedl. Pravda, Izrael to odmítá, ale co vlastně může být silnější zbraní, než zatáhnout protivníka s "nulovou tolerancí" do dialogu? Jak nyní může Hamás skloubit oficiální politické zastupování Palestiny a terorismus? To si lze těžko představit z jednoho prostého důvodu. Jestliže bude Hamás podporovat terorismus a přitom bude určovat oficiální politiku Palestiny, není jediný důvod, proč by Izrael neměl vyhlásit Palestině otevřenou a hlavně legitimní válku. Vlastně vyhlásit -- bránit se ve válce kterou vyhlásila Palestina prostřednictvím své zvolené vlády.

Těžko si lze představit, že by se Hamás něčeho takového dopustil. Mezi sebevrahy nebývají žádní političtí představitelé Hamásu a každý z nich si dokáže dobře spočítat, že válka s Izraelem by byla sebevraždou nejen pro ně. Bojovat válku, kterou nelze nikdy vyhrát, a mít přitom pocity vítězství z každé "bitvy" už dál Hamás nemůže. Pokud by chtěl válčit nyní, musel by počítat s úplným zničením. Tolik sebevrahů v Palestině rozhodně není.