Polistopadový politický systém je od dob poslance Wagnera v permanentní krizi. Z politiky se stal handl mezi stranami, zřetelná vládní odpovědnost ani zřetelná opozice neexistují. Důležitá témata se nezvedají, protože by bylo třeba hrát za občana proti koalici všech stran se všemi. Politický boj se redukoval na stupidní, vulgární, nesrozumitelné hádání, které neposkytuje občanům žádný vhled a nevede k žádnému zhodnocení jednotlivých tvrzení a odpovědnosti za ně.

To, jak česká politika padá do bažin, si lze nejlépe uvědomit při srovnání předvolební situace let 2002 a 2006. Václav Klaus a jeho ODS jako symbol netransparentního období ekonomické i občanské transformace, opoziční smlouvy (na niž ODS kývla po hysterickém brojení proti levici ve volbách 1998) a přežilého stylu měli protivníky v moderně se tvářících stranách ČSSD a Koalice. Vladimír Špidla mohl být zosobněním nového politického stylu, reforem i celkové očisty veřejného života, kterou sliboval už Miloš Zeman v roce 1998. Také se mu podařilo vyhrát volby, a to proti favoritovi.

Naopak Koalice uspěla pod očekávání, čili vládní většina před volbami avizovaného levostředého uskupení stála na jediném poslanci. S takovým mandátem a navíc po kolena v reliktech opoziční smlouvy nebylo možné prosadit žádný smysluplný politický program, proto se k moci dostal bezprogramový Stanislav Gross. ČSSD se stala stranou populistickou, bezpáteřní. Její současná nejvýraznější osobnost, totiž Jiří Paroubek, bývá pro své chlapácké řeči považován za silného politika, opak je ale pravda.

Silný politik není otrokem průzkumů veřejného mínění, nebojí se reforem a jasných vizí, za které skládá na konci volebního období občanům svůj transparentní účet. Někdy může jít i proti všem, aby za to sklízel ještě dlouho po své smrti obdiv a slávu (příkladem je zrušení trestu smrti, jež prosadil prezident Mitterrand).

Celková vnitřní oslabenost ČSSD utlumila sebereflexi v ODS. Klaus sice odešel, ale stal se populárním prezidentem. ODS se nezdařilo vyvodit důsledky z porážky. Kochala se vlastními preferencemi plná ústa Modré šance, již nikdy pořádně nevysvětlila. V poslední době, jak se blíží volby, působí stále nejistěji, její představitelé si protiřečí a zejména ze slov Vlastimila Tlustého (symbolu to transformace a opoziční smlouvy) není úplně jasné, zda ODS nestáčí kurz do levicového populismu, který se nedávno vyplatil polské straně PiS.

Jisté se zdá jedno: ODS chce za každou cenu být u koryta -- nechce uskutečňovat nějakou dlouho promyšlenou vizi, nezáleží ji na fungování této společnosti; hledajíc procenta slíbí cokoli, pak na to jistěže zapomene, až bude moci rozhodovat o miliardových zakázkách.

Potřebuje tedy česká politika novou stranu, jež nahradí tyto dva odporné obry? Obávám se, že snění o takové straně je nereálné, že nové strany v parlamentu budou mít za následek jenom rozdrobení a znepřehlednění podílů na moci, ba celé politické hry. Jedinou nadějí je podle mě asi jen proměna velkých stran pod vlivem nové generace silných lídrů -- čili něco podobného, co si kdysi zažili labouristé nástupem Tonyho Blaira a co dnes se svým novým předsedou zažívají také konzervativci. Pomohlo by nám v ČR už jen to, kdyby po letošních volbách bylo jasné, kdo je vláda a kdo opozice, a kdyby opoziční strana mohla být motivována nadějí, že bude-li se dosti snažit, uchopí moc v roce 2010 ona sama. Jenže spíše setrvá stav, že všichni budou hrát dále spolu proti občanům i po roce 2006, i po roce 2010... Změníme to?